Zpověď

Zpověď

Proč stále mně jen odmítáš,

proč nechceš býti mou,

tou jež bych láskou zahrnul,

tou jednou, Jedinou.

Těžký život o samotě,

těžký, sama víš,

tak proč top ve dvou nezkusit,

tak řekni, snad se nebojíš.

Polibek na přátelství,

polibek, a víc už nic,

prchavý to okamžik,

prchavý, já chtěl bych víc.

Snad nechtěla’s mi ublížit,

snad nevěděla’s jak,

když odmítla’s mé vyznání,

když schovala ses pak.

Sám touhou svou jsem umíral,

sám jen, jak kůl v plotě,

bez Tebe, ve Tvém mlčení,

bez Tvého hlasu chutě.

Radš Tvým slovem trpět vlídným,

proč bezostyšně jsem Ti lhal,

než snášet další odloučení,

než nevědět co bude dál.

Lží jsem zlomil mrtvé ticho,

lží a to mně trápí,

oltář Tvojí důvěry

rudá krev teď skrápí.

Zda můžeš mi to odpustit,

zda jsem Tě hoden ptám se;

dovoleno vše je prý

ve válce a v lásce.

Veroniko! Verčo! Verunko!

Miluji, jak vůbec dá se,

Tebe celou, jaká jsi

ve Tvé skromné kráse.

Snad – kdo ví, nastane chvíle,

snad budeš chtít být mou,

tou jež bych láskou zahrnul,

tou jednou, Jedinou.

Pak šťasten byl bych jako štěně,

pak nastal by v mém srdci den,

však vládu drží temná noc,

však zatím jsi jen, jsi jen - - Sen...