To jaro

 Muž ryl mlčky zahrádku za městem a malý chlapec se na něj díval s obdivem. Žena  vybírala sáčky s osivem z košíku s úsměvem. Znamenal jediné.Vítáme tě Jaro!

Muž udělal v poryté půdě několik malých záhonů a malý chlapec se díval s údivem na modrou oblohu a ukazoval malou dětskou ručkou nahoru. Tam, tam a tam! Ale nevšímali si ho a ani nepozvedli hlavy, aby se také podívali na to, co to tam jejich malý chlapec vidí. V okolních zahrádkách někteří lidé zvedli polekaně hlavy k obloze a nevěřícně se na ni dívali. 

Už viděl hodně ptáčků, už také viděl útok sokola a z oblohy padat vznášející se ptačí pírka k zemi. Díval se dál na modré nebe a na ty malé stříbrné ptáčky s údivem, jak mizí v oblacích a zase se objevují.

Žena muži vytýkala, že chodníčky mezi záhony jsou příliš daleko od sebe, záhony jsou zbytečně vysoké, že je Jaro a ona si připadá na zahrádce spíš jako na hřbitově. 

Malý chlapec na ně volal, že ti malincí stříbrní ptáčci něco ztrácejí, že je jich tam najednou mnoho, že to ještě nikdy neviděl! Co jsou zač? 

Muž se ženou měli hlavy skloněné k voňavé půdě při setbě. Podíval se na ni unaveným pohledem. "Jakýpak hřbitov? Jaképak hroby? O čem to ženo mluvíš? Tady bude cibule, tady karotka, tady petržel, no to víš, ano, ty náš maličký, ptáčci létají vysoko vysoko vysoko a asi něco ztrácejí, je jaro. Je Jaro! Je jaro a tak si snítka shánějí, postaví si hnízda v korunách stromů, víš? Dívej se, jak půda procitá, jak voní a co do ní dáme, co zasejeme, to sklidíme." 

Malý chlapec se díval sám za malými stříbrnými ptáčky, jak mizí na obzoru a na tu krásu, jak modré nebe ozdobili velkými bílými stuhami, které se tak rychle rozplynuly. Bylo Jaro roku 1999, na jaké nikdy nezapomene. 

- A na Bělehrad  toho dne dopadaly první bomby .