Venuše

Kterak sluneční paprsky vzdávají hold ustupujícímu chladu jitra, dosedávajíce jak růžové lístky okvětní na tvou tvář, rty i líce, ba dokonce na víčka jen letmo sevřená k sobě div, že se dotýkají navzájem, tak blahosklonný spánek tvůj se mění v bdění. Lehce otevíráš oči, ty tůně modromodrého půvabu, v jejichž hloubi nenaleznout dna, jak tvrdě tisíce tonoucích, co v nich své žití splavily, snad svitem rána zmámena, černošedou tmou vehnána v náruč Hypnovu, teď těkají z místa na místo, hledajíce kus bývalého poklidu skráně nevýslovné. Jen lež, uzavři je zas a dál dřímej, kráso nepopsatelná, ni poupě lilie běloskvoucí nerozkvete vmžiku v plnovážný květ, jež oslnil by svět probuzený z noci.

Však běda ti, vycházející slunce, což pokoje si nedáš. Jiskřivě dotíráš v tvář spící vznešenosti, a co dřív se zdálo pouhou hrou, rozkošnou v své dětinskosti, jest nyní pohanou, která není hodna nikoho. Umlč své paprsky, desítky prstů, jež nestoudně drásají zasněnou bohyni, bodají žárem ji v narůžovělá líčka, a po jemných záhybech brady, sjíždějíc na sněhobílou kůži krku, rdousí hamatně spanilost v rozpuku rána. Hanba, třikrát hanba, jitřní hvězdo. Víčka, dlouhými řasami ověnčená, zmateně mrkají, obočí pne se k sobě, na sofistikovaně hladkém čele raší první průrvy nesouhlasu s procitnutím.  Tys ji probudilo, ach divošské slunce!

Vstáváš! Zvolna hebkou ručkou zajíždíš si do vlasů, vílo nezměrná, pramínky těch zlatistvých háďátek obtáčí se kol jedinečných prstů tvých.  Souhra jejich s tvými plavými loknami jest neskutečná. Vinoucí se konečky zlatoskvoucí tu a hnedle tady přenechávají místo pro jiné, jakoby tušily, že i ostatní chtějí zakusit onu možnost nechat se vískat těmi nejkrásnějšími prstíky. Co zmůže slunce se svou nebývalou krutostí oproti lesku kadeří, jenž osvicují radostí i rozkoší srdce muže více nežli jediná hvězda? Nechť žárlí si na tebe, má taktéž proč, neb tys zářivější nežli samo slunce v zenitu.

Sedajíc na lože – ne, ne, prosím nevstávej, nechci se připravit o tuto chvíli – důmyslně zahalena v bílou plachetku, s hlavou přes rameno bezchybné díváš se na mne a já zračím pohled tvůj v tom svém. Blankytně nořím se v tě, nemohu odolat, jest to silnější než cokoliv jiného. Obrys oblých ňader vystupuje zpod bělosněžného roucha tak, jak tys kdys vystoupila z mořské pěny. Cudná a spanilá dokonalost sama. Kde končí? Snad po rovné páteři a úzkých bocích v úžlabině souměrných dvojiček jednotících? Nikoliv, tys v nádheře úplnosti dokonalá celistvě. Rty červeně vlčích máků dovádivě rozvíráš v úsměv: „Je přec ráno, blyštivé. Další den, kdy je nám dáno býti spolu.“

Ach ano, přiznávám, jsem vinen tisíceronásobně. Suďte mne, že jsem kdy miloval, však svárlivý plod jabloňový patří jen tobě, Venero, zvěčnělá lásko.