Člověk

Nečetla jsem předchozí kritiky, tak se omlouvám, budu-li příliš opakovat.

Text pro mě příjemný. Líbí se mi jeho délka, která mně osobně koresponduje se stylem. Ten mi přijde svou určitou fragmentálností príma. I jisté nedořečení jsem tu schopna přijmout. Je to pro mě krok od osoby, která je sama odtažitou, čili na mě to funguje. 

Výtku bych měla zejména k velkému množství použití pomlčky (-). Mám dojem, že je toho nadbytek a většinou je autor používá, protože neví, jestli tam budou čárky, nebo netuší, jestli to není "příliš málo" na další větu. (Teda já to tak dělám často, nechci z ničeho osočovat Tebe)

Možná bych si to dovedla spíš než jako povídku představit jako scénář k nějakému krátkému, pěti minutovému videu, kde by obraz dodal ještě malinko více šťávy, možná rozehrál další rozměr, co opravdu vypadlo z hlavní postavy a co si jen myslela, ale to už je přílišná čtenářská invence, pro kterou tu nejsme..za mě *

Osamělý člověk, který čeká...? :) Nejvíc se mi líbí ty pasáže, jak stojí u zrcadla a ptá se. :)

líbí, vytváří mi to pocity...***

Myslim, ze jsem nikde nepsal, ze nezvladnes delsi text. Ani si to nemyslim. Bavili jsme se o necem trochu jinem. Ty jsi tvrdil, pokud si to prebiram spravne, ze kratky text funguje jinak nez dlouhy, take jsi tvrdil, ze udelat z krakeho textu dlouhy, napr. v pripade duka nebo me, by znamenalo, ze by ten text nebyl dobre citelny. To jsem se ti snazil vyvratit. Ja trvdim, ze je jedno jak dlouhy pises text, ze urcite zakonitosti, jako je napriklad uveritelnost konani postav, plati vzdycky, ze to neni vlastnost, kterou jde odvodit od delky textu, ale je to pouze a jedine schopnost autora to tak napsat. A ver mi, ze ozivit postavu, to je otazka jedne dvou vet. Ale mas trochu pravdu v tom, ze neverim, ze bys zvladl napsat dlouhy text tak, aby nemel potize s balastem. A proc si to myslim? Pouze ze zkusenosti sve a jinych autoru. Mozna me presvedcis o opaku, kdyz si prectu neco delsiho.

Ano, byl to konstrukt! Byl. Jenže co tě nutí si myslet, že stejně NEZODPOVĚDNĚ přistoupím k delšímu textu? - jedině to, že vycházíš z těchto drobných děl. Říkáš, že příběhy, motivy a tak dál ve mně musí být. Když píšu krátkou věc, mohu udělat dvě věci: buďto mám nápad, který zpracuji, aniž bych k tomu měl koneckonců pádný důvod, aniž bych měl k tomuto nápadu vztah, nebo se do něj mohu ponořit, což právě nevím jak. Potažmo ještě mohu vytrhnout nějakou pasáž z delšího celku a upravit ji tak, aby fungovala samostatně. Když píšu delší věc, jsem schopen se na dva tři měsíce zavřít doma a jen psát, přemýšlet jen a pouze o díle - a cítit, že jsem v tom příběhu společně s postavami. Chápu tu logiku, kterou mi popisuješ - bez zvládnutí krátké věci, nelze zvládnout věc delší, protože právě na té krátké věci se ukazují autorovy schopnosti. Mým problémem bývá jazyk (ve všem co píšu), často se mi mezi dobře vystavěná souvětí vloudí neobrat či nedobře vyjádřený postřeh (týká se to jak krátkých, tak delších děl) - toho jsem si vědom. Ale nesnaž se mi tady namluvit, že jen proto, že odbývám díla, která dávám na Pismák (a uznávám, vůči čtenářům to není právě fér), jsem neprožil (nebo nedokážu navodit dojem, že prožil) to, o čem píšu v rozsáhlejších věcech. To prostě ty nemůžeš posoudit.

Tak to napisu jinak. Motivace postav, leitmotivy, příběhy, ty nevznikají ve chvíli, kdy je píšeš, ty už musí být v tobě hotové - jinak postavy a jejich konani nebude pro ctenare uveritelne. Dobrym prikladem jsou beatnici. Ti psali bez pripravy, intuitivne, ale nikdy u nich nemas pocit, ze by to neprozili nebo ze by svoje postavy teprve objevovali. To je ten rozdil. U tebe i v takhle kratkem textu je videt, ze to je pouhy konstrukt bez pevneho zakladu. Bez hloubky.

Fruhling: No, nezdá se mi to :) Měl bych častěji jezdit autobusem.

a já a Alojs.

Děti, studenti do 22 let a důchodci.

Fruhling: Dobrá, jezdí-li celá populace autem, kdo tedy potom jezdí autobusem?

Ok, nemám sílu číst všechny ty sáhodlouhé komentáře, takže jestli napíšu něco, co už tu někdo zmiňoval, tak sorry. Věta: "Čas mezi probuzením a usnutím připadal mu dojímavým způsobem jedinečný " je jazyková křeč, absolutně se nehodí ke zbylému textu. A docela přesně vystihuje to, o čem jsme se bavili minule. Zkratkovistost je fajn, sám se s ní poslední dobou pokouším pracovat, problém nastává, když sklouzne k tezovitosti: " Čekání je doba mezi probuzením a usnutím. Usnutí je vysvobození z agónie." Prostě nemám rád, když si autor takhle začne definovat svět. Jde to, pokud to máš vyvozené z postavy nebo esejistické pasáže, ale takhle vytrženo se to mění na emo výkřik autora samotného (ok, občas to taky použiju, nikdo nejsme svatý, ale je to špatně). Taky nemám rád postavy úředníků, kteří jezdí autobusem, takoví úředníci existují jen v písmáckých povídkách, běžní úředníci jezdí autem - jako celá populace. Závěr textu na mě působí silně.

Když myslíš. "Motivace postav, leitmotivy, příběhy, ty nevznikají ve chvíli, kdy je píšeš, ty už musí být v tobě hotové." Toto je prostě podle mě jen jeden z možných pohledů.

Vubec jsi mi nerozumel. Nepochopil jsi, co jsem ti psal, cele jsi to prekroutil. Vkladas mi do ust neco, co jsem nerekl.

Stvn: Dobrá "Když píšu delší text, tak jako bych přesně věděl, co tam má být a co ne" "Tohle musí platit pro oba texty stejně. Respektive je to potažmo tvůj problém. Ne problém toho, jestli se píše dlouhý nebo krátký text." - Nemáš pravdu. Jak jsem psal, k oběma textům přistupuji podstatně jinak - krátký text je pro mě spíše improvizací, něčím, co napíšu během hodiny v neděli k ránu. K delšímu textu přistupuji s poněkud výraznější vážností. Do značné míry mám promyšlený děj i postavy a jejich motivace. Daným tématem se také určitou dobu zabývám, než jej začnu psát. Na druhou stranu nezastávám "dokonalou" přípravu - mít vše předem naprosto do detailu připravené, to podle mě není pro text dobré, vypadá potom spíše jako cosi umělého a vypreparovaného, zdaleka ne jako něco živého (tak trochu tímto způsobem na mě působila třeba ta tvá miniatura s Vánocemi a exekutorem). "Jestliže teď a tady nevíš, co je tvá postava zač a neumíš popsat nějakou jednoduchou krátkou situaci, tak to nebudeš vědět ani u delšího textu a bude to přesně tak, jak jsem psal minule." - Toto se vztahuje k předešlému. Opět nemáš pravdu. Je to o přístupu. Je podle mě jasné, že nezačnu psát sto stránkovou novelu, aniž bych věděl, co bude jak vypadat - na druhou stranu u krátkého textu: proč bych to nezkusil? "a mohu tedy lépe posoudit, co je důležité a co ne" "Tohle nemůže záležet na délce textu. Pokaždé je důležité něco jiného, ty jako autor bys to měl umět posoudit právě podle toho, co zrovna píšeš." - Máš pravdu, jenže toto je spíš otázka dodatečných úprav. Autor dodatečně maže, přidává a upravuje. To u krátkých textů obvykle nedělám než jen velmi zběžně. Celkově mi připadá, že tvé názory na psaní jsou velmi kategorické a v podstatě vylučující tvůrčí individualitu autora. Troufám si říct, že třeba takový King by s většinou tvých názorů dost razantně nesouhlasil. Mít vše dokonale promyšlené předem, rozhodně není jediná cesta, jak napsat kvalitní, uvěřitelné dílo. Neříkám, že je dobré psát zcela nahodile, ale dělat z psaní to, co z něj děláš ty, podle mě není cesta. "Nevěřím tomu, že když neumíš například popsat nějakou ojedinělou situaci v kratší próze, že to budeš umět v dělší próze." - Sám víš, že tak tomu není - rozhodně bych neřekl, že neumím popsat ojedinělou situaci v krátké próze, ale neumím (a vlastně se o to ani nesnažím) to dost vypilovat. Nikdy jsem neměl problém vědět, o čem chci psát. Vždy jsem to věděl moc dobře. Psaní je kreativní proces, který provází mnoho okolností a ty jej popisuješ jako cosi, co je jasně dané. Není. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby sis moji novelu přečetl a posoudil sám, ale pochybuji, že by sis po tomto rozhovoru dokázal zachovat patřičný odstup od díla a od problému, který jsme diskutovali (snažil by ses ho tam hledat). Takže takhle to asi nevyřešíme. Vezmu-li tento konkrétní text (Člověk) - ano, ten jsem dost podcenil, prostě jsem, dá se říct, jen vypsal své emoce a nezajímal jsem se o postavu, nýbrž jen o jednotlivé motivy jejího života - vztah k ženám, práce, touha něco změnit. Byl to další z těch textů, které jsem po sobě v podstatě ani nepřečetl. Ale dobrá. Budu to brát jako výzvu. Pokusím se napsat něco kratšího a mám na mysli skutečně NAPSAT - ne pouze načrtnout.

zaujímavé, že skoro každý dokáže popísať o čom text je, ale v samotnom texte to necítiť:)) ja ti nechcem hovoriť ako a o čom písať...to som len uviedla ako príklad, lebo mám pocit, že postavu absolútne nepoznáš, pred tým než začneš písať, mal by si ju mať vytvorenú ,(a možno o nej vedieť aj veci, kt. sa čitateľ nedozvie ale tebe môžu pri písaní pomôcť)

"Když píšu delší text, tak jako bych přesně věděl, co tam má být a co ne" Tohle musí platit pro oba texty stejně. Respektive je to potažmo tvůj problém. Ne problém toho, jestli se píše dlouhý nebo krátký text. "V delším textu mohu jít s postavou a s příběhem" V krátkém textu je postava i příběh, respektive nějaká situace, hotová. A to je právě důležité pro tebe, jako pro autora i delšího textu. Jestliže teď a tady nevíš, co je tvá postava zač a neumíš popsat nějakou jednoduchou krátkou situaci, tak to nebudeš vědět ani u delšího textu a bude to přesně tak, jak jsem psal minule. Budeš čekat, až co z postavy vlastně vyleze. Jenže čtenář musí od začátku vidět postavu hotovou, stejně jako když potkáš někoho na ulici, tak ho sice znáš pět vteřin, ale z několika prvních detailů vstřebáš hrozně moc informací a kolem toho člověka se najednou vytvoří úplně nový svět, který sice musíš poznat, ale víš, že tam je. Když by tvoje postava byla tabula rasa, tak čtenář bude vidět, že za ní žádný svět není a to mu nebude příjemné. "a mohu tedy lépe posoudit, co je důležité a co ne" Tohle nemůže záležet na délce textu. Pokaždé je důležité něco jiného, ty jako autor bys to měl umět posoudit právě podle toho, co zrovna píšeš. Vždyť i v delším textu používáš různé postupy - popis, dialog, dramatizaci, úvahy atd. "pracuji s motivacemi, leitmotivy a podobně" Motivace musí být jasná i u krátkého textu. Musíš si uvědomit, že když začínáš něco psát, cokoliv, tak už to je, nebo by to mělo být, hotové. Ty to jenom popíšeš. Motivace postav, leitmotivy, příběhy, ty nevznikají ve chvíli, kdy je píšeš, ty už musí být v tobě hotové. Tohle všechno vede k tomu, že chceš psát, ale vlastně ani nevíš co. Co se snažím říct je to, že ten čtenář to potom pozná. Ne každý čtenář samozřejmě. Ale pro mě je takový text hrozně prázdný. "Já budu vždy vycházet z obsahu - od čehož se bude tvarovat styl toho daného díla." Možná motáš víc věcí dohromady. Styl je způsob, jakým se vyjadřuješ. Jistě, že se mění a je do jisté míry účelný, na druhou stranu právě krátkou prózu vnímáme jako stylistická cvičení. Hledáš a ověřuješ si, co jak funguje, abys to pak uměl dobře použít u té delší prózy. A tedy jinak budeš psát popis, jinak dialog etc. To ani tak nezáleží na obsahu. Co je obsah, že jo? To je nějaká postava, která něco dělá. To tam je vždycky. Na tom žádný styl nestojí. Každý si to napíše po svém. "Ty nebo třeba Kandelábr to, jak se mi zdá, děláte přesně naopak" Tím si nejsem tak jistý. My máme poměrně jasně danou nějakou situaci a tu popíšem tak, aby vznikl určitý dojem. Ta situace může klidně být vytržená z kontextu. Důležité je, že funguje sama o sobě v těch hranicích, které jsou dány menším prostorem. Na větším prostoru bude fungovat trochu jinak, protože budeš vědět, co předcházelo a bude nějak pokračovat. Ale když nebude fungovat sama o sobě, tak ji možná bude chtít čtenář přeskočit. "na druhou stranu si ale už dost dobře neumím představit číst takovou celou knihu: u dvou stran mě to baví, ale u sto stran by to moji pozornost patrně neudrželo" Dostat tohle do většího prostoru není ani tak problém v tom, že by to nešlo technicky. Jde to poměrně dobře. Duke i já máme problém spíš se soustředěním, se soustavnou prací. Já se k tomu mému dostanu jednou za dva tři měsíce, napíšu dvě tři stránky a pak to zase leží. Problém ale není v tom, že by to nešlo rozepsat v tomhle stylu dál. Jde to velice dobře. Akorát právě proto, že jsme zvyklí to prožívat a pilovat, tak to vyžaduje větší soustředění a nasazení a to bohužel v tom pracovním životě nejde tak dobře. Ale čitelné to bude, to se neboj. "Kdybych psal delší text a toto téma tam chtěl zapojit, stala by se z něj třeba nějaká životní motivace hrdiny a bylo by to přirozené, spontánní - nemusel bych se vůbec zastavit a říct si: Tak, chci psát o psychickém i fyzickém zoufalství jednoho člověka, jak to udělat? Prostě bych to udělal." Tak tohle mi přijde jako hodně velká blbost:) Nezlob se. Jak jsem psal na začátku. Když to nemáš v sobě hotové, do určité míry prožité, do určité míry promyšlené, když to neumíš napsat spontánně a přirozeně v krátkosti, tak to nebudeš umět ani na větším prostoru a vždycky vnímavý čtenář bude vnímat jakousi nejistotu. Nevěřím tomu, že když neumíš například popsat nějakou ojedinělou situaci v kratší próze, že to budeš umět v dělší próze. Nevěřím tomu, že když nepoznáš, co je zbytečné v kratké próze, že to poznáš v dlouhé.

Takhle to právě vůbec nevnímám. Když píšu delší text, tak jako bych přesně věděl, co tam má být a co ne, žádné čekání na dobrou větu na úkor třech špatných nebo zbytečných. V delším textu mohu jít s postavou a s příběhem a mohu tedy lépe posoudit, co je důležité a co ne, pracuji s motivacemi, leitmotivy a podobně - v krátkém textu necítím, že bych tuto dispozici měl, tam je to spíše o dojmu než o sdělení, o stylu než o obsahu. Já budu vždy vycházet z obsahu - od čehož se bude tvarovat styl toho daného díla. Ty nebo třeba Kandelábr to, jak se mi zdá, děláte přesně naopak, což je pro něco kratšího vynikající - na druhou stranu si ale už dost dobře neumím představit číst takovou celou knihu: u dvou stran mě to baví, ale u sto stran by to moji pozornost patrně neudrželo. A rozhodně si nemyslím, že je dlouhý text složený z více kratších - v tom smyslu, jak píšeš - tedy dlouhý text, který funguje, složený z více samostatných textů, které fungují. To by se přece vzájemně popíralo. Neřekl bych, že můj problém by bylo udržet pozornost čtenáře (moji první delší věc četlo poměrně hodně lidí, třeba i těch, kteří nejsou příliš zvyklí číst a mluvili spíše v opačném duchu), ale ty mé krátké věci nejsou učesané, něco z nich trčí - pokud vím, doposud jsem sem nevložil jediné dílo, na němž bych skutečně v pravém slova smyslu pracoval. Když čtu díla tvá nebo třeba Finchova, je to propracované, do detailu promyšlené. Já to takhle nedokážu. V krátkém textu téměř vždy přepálím. Jé to téměř vždy póza. Vím, že na několika málo řádcích musím upoutat, a proto se snažím tam něco nuceně naroubovat. Viz tento text. Měl jsi pravdu v tom, že to není tak docela upřímné. Ačkoli tématicky je mi to velice blízké. Takhle jsem se z toho tématu pokusil udělat velmi minimalistické, trochu depresivní dílo a nevyšlo to, protože to nebylo upřímné (ne, skutečně, jak to vy "miniaturisté" děláte, jak dosahujete upřímnosti těch textů?). Kdybych psal delší text a toto téma tam chtěl zapojit, stala by se z něj třeba nějaká životní motivace hrdiny a bylo by to přirozené, spontánní - nemusel bych se vůbec zastavit a říct si: Tak, chci psát o psychickém i fyzickém zoufalství jednoho člověka, jak to udělat? Prostě bych to udělal. Ano, dukovy krátké texty jsou výborné, jenže zase jsem četl kdesi v komentářích, že se mu nedaří napsat něco delšího, dát těm miniaturám celistvější tvar. Dovedeš si představit ten jeho styl, tu myšlenkovou hloubku, kdy ani slovo nepřebývá, v něčem delším? To by bylo absolutní mistrovství. Díky za tuto diskuzi.

U delsiho textu bys mohl mit problem udrzet ctenarovu pozornost. Je dobre snazit se zvladnout kratsi text. Kazdy dlouhy text se prece sklada z textu kratsich. Nebo ti prijde, ze kazdy odstavec nema svuj smysl, ze to jde psat jen tak halabala s tim, ze se mi mozna cas od casu povede nejaka hezci veta a ze mozna po hodne dlouhem cteni ctrenari nakonec docvakne o cem to vlastne celou dobu bylo? Podivej se jak pise treba duke, ten zvlada kratke texty. Muzes se podivat i jak pisu, pro srovnani.

Především mě tenhle text zaujal a docela silně na mě zapůsobil. Myslím, že určitá zkratkovitost tady vůbec není na závadu, čtenář si ty "propasti" vyplňuje po svém, veden náladou textu. Potud skvělé. Co mi chybělo, je nějaký náznak motivace hlavního hrdiny - proč cítí nebo dělá či nedělá to či ono. Je tam třeba místo, ve kterém je naznačeno, že tento den je něčím zvláštní ("věděl to lépe, než kdy předtím", "uvažoval, zdali to není naposled") - jako by hrdina očekával, že se něco stane, nebo měl něco v plánu. Nakonec to ale nepřijde, jsme zase v koupelně při obvyklé zrcadlové etudě. Proč se to "zvláštní" nestalo? Zdá se, že hrdinovým problémem je osamělost, že svojí situací trpí, je z ní nešťastný, zároveň ale zůstává pasivní, a já nerozumím proč. Proč neřekne, neudělá... to něco? Je asi dobré, když se čtenář ptá, ale možná by se mu mělo něco i naznačit, nechat ho nahlédnout trochu hlouběji, k důvodům.

Skarabea: "ale o čom premýšľal?" - vzhledem k tomu, že tomu předchází věta "Navzdory všemu vychýlil své myšlenky směrem k sobě samému", tak je to vcelku jasné. Všechno ostatní by byla slova navíc. Tento text neměl být takový, jak se mi snažíš popsat, že mohl být. Tím, že napíšu, že v kufříku měl "vše důležité, veškerou úřední práci" neřeknu jen to, že jde o úředníčka, ale také to, že práce pro něj dost možná představuje v životě jediný záchytný bod, jedinou věc, ke které se může vážně upnout (to očividně kontrastuje s jeho neúspěchem u žen). Stejně tak není vůbec důležité psát, proč se mu ta žena líbila, není to pro text absolutně důležité, jelikož jde očividně o zoufalce, který nemá u žen úspěch, a proto si alespoň před zrcadlem hraje na svůdníka - proč tedy psát, co se mu na té ženě líbí? Připadá ti, že kdybych třeba popsal její vzhled, bylo by to k čemu? Mně tedy ne. A kdybych ti měl bez rozmýšlení odpovědět, co se mu na té ženě líbí, tak bych řekl, že se mu líbí to, že je žena. U textů jako je tento, je podle mě třeba přemýšlet trochu jinak - nezaměřovat se tolik na to, co je popsáno, ale spíše hledat důvody, proč je něco popsáno. Děkuji ti za kritiku.

Občas záměrně ponechávám odstup mezi přečtením povídky a napsáním komentáře. Teď, s jednodenním odstupem, mohu tedy napsat asi toto: Jasně si vzpomínám, že se ten text dobře četl, ale už si nemohu vzpomenout, o čem byl. Ani žádná nálada ve mně zřejmě nezůstala, což ovšem může být způsobeno i jinými faktory (vkus, "přebití" dalšími událostmi), než je samotná "srozumitelnost" textu. Ale četlo (a čte) se to dobře. Snad ti můj názor k něčemu poslouží.

"V posledních týdnech se často zastavoval a přemýšlel. Po večerní koupeli zůstával ještě několik minut ve vaně." ale o čom premýšľal? často sa v textoch stáva, že hrdina napr. na ceste v aute premýšľa, a tam sa to asi aj končí...lenže ono to potom celé pôsobí jalovo o postave by si mal/a vedieť čo najviac...záleží od textu...vieme, že hlavná postava má v kufríku "vše důležité, veškerou úřední práci" ...ale keby som sa ťa spýtala, čo má tento muž vo vrecu kabáta, napríklad, keď sedí pri tej slečne, čo je taká pekná...alebo čo ťa na tej žene zaujalo...a mal by si odpovedať naozaj bez rozyýšľania

K nepoznání bych přímo neřekl, spíše jsem se ji snažil hodně zhustit. Můj problém spíš dlouhodobě je (jak píšeš: "pises o necem, co sam neprozivas"), že nevím, jak se, tak říkajíc dostat do kratšího textu nebo do povídky. Pro mě ten omezený prostor nenabízí dost možností, jak se dostat "pod povrch". Vím o čem chci psát, mám jasnou představu, vím, jakým stylem chci psát, ale emoce a skutečný prožitek mnohdy chybí. Já prostě obdivuji, jak někdo dokáže napsat miniaturu a doslova to prožít - a především: něco tomu obětovat: přepisovat, upravovat, piplat se s tím. Pro mě to je jen malý kousek textu, více méně bezvýznamný. Nedokážu být dost důrazný. Už jsem kdysi diskutoval s pozorovatelem o tom, že mi daleko více vyhovuje delší rozsah a on mi na to řekl, že je podle něj třeba nejprve zvládnout krátký text a až potom zkoušet něco delšího. To si nemyslím, ale zároveň bych se rád naučil zvládat podstatně menší útvary, než které se snažím psát.

Jo. Jenze tu osobni rovinu jsi zcela jiste pretvoril k nepoznani. A to bude ten problem. Text se nesmi podminovat pripadnemu ctenari. Nemam pravdu?

Stvn: Mrzí mě, že v tobě text nevzbudil dojem autenticity, zvláště pak když vezmu v potaz, že byl vytvořen z návalu nekontrolovaných emocí - původně jsem neměl v úmyslu jej sem vůbec vkládat. Je to pro mě dost osobní. Není to žádný doslovný opis reality, nicméně téma silně osobní. Ovšem na druhou stranu musím říct, že styl mi tolik vlastní není - chtěl jsem zkusit něco jiného. Díky za názor.

Nepolemizuji, pouze nabizim jiny pohled pohledu, rekneme konstruktivni kritiku. Ber nebo neber. Preji hodne zdaru pri dalsim psani.

Jinak rekace na davida. Koukam, ze na rozdil od nej mit to autenticke neprislo. A take na rozdil od davida mi nevadi ta nenavaznost. To mam naopak rad. Tady to celkem ma smysl. Pro me to neni problem. V tomle ohledu mi prijde postava celistva, takze si muze dovolit casoprostorove skoky.

Fajn styl, o to nic. Akorat me napadla jedna vec. Teda dve. Za prve jak na zacatku pises, ze lezel ve vane a premyslel, tak by me zajimalo o cem. Takle to bude ten dojem, ze ani ty nevis. Tu postavu jetreba podle me necim naplnit. Druha vec potom je pocit, ze pises o necem, co sam neprozivas, maly kontakt s realitou. Dostat se do nejake postavy je tezke a tady to vypada, jako by sis vybral nekoho z venku a snazil se ho imitovat. Asi by to chtelo za prve postavu naplnit nejakou konkretni myslenkou a za druhe zprostredkovat kontakt s realitou nejakym detailem, ktery se neda vylhat. Napsane je to dobre, takze by to mohlo byt klidne delsi.

Ještě si dovolím avi..

Davide děkuji ti za kritiku. Ano, té "nenávaznosti" jsem si vědom, byl to záměr. Při scéně se ženou na zastávce si to, co je v uvozovkách pouze myslí - proto je před tím: "Sedl si vedle ní a PŘEMÝŠLEL." Zvýšit dramatizaci nemohu - celé to je unylé, ubíjející, apatické. Vlastně jsem se obával, jestli už to "švihnutí s ručníkem" není až příliš dramatické na to, v jakém duchu se text ubírá :)

Bajecne napsane. Meditativni, uveritelne, autenticke. Jen misty podivne nenavazujici, zkratkovite nebo tezko nasledovatelne. Napriklad: "Dalsi den se pred nim rozbihal" - pred cim (pred zrcadlem asi, ale ztraci se to) nebo kdyz oslovi divku na zastavce: mysli si to jenom nebo ji oslovil (navic, proc tam neni ani jeji reakce - vypada to pak nechtene autisticky - tedy pokud to neni zamer). Po uprave a zvysene dramatizaci by to bylo na vlozeni do povidky mesice. Tip.

Zajímavé dílo trochu chaotické ovšem jen tak dál,líbí se mi styl psaní a mám celkem rád díla v depresi

padla na me z toho celkem depreze. asi to ma nejakou skrytou silu..