Blázen je ten, co se bojí smrti

Zabloudilý spánek. Přichází popleta, když nemá. Někdy. V hlavě chybí zmatek, uznání. Škoda, postrádám ho. Bylo to moje doupě, které mi někdo najednou bez vysvětlení vzal a nechal mě viset na holém provázku, samotnou a smutnou.
Zastřelo se a vzduch zvlhnul. Píše se 76% vlhkost. Zrovna po tom, co jsem řekla, že zima byla suchá a chtělo by to déšť. Začalo pršet. Jemně, pomaly a tiše. Někdy někam odešlo a znova přišlo, malé hravé mrholení.

Něco podobného v mojí hlavě. Zastřeno. Mám strach, že mě všichni opustí. Zbláznila jsem se, ale není to takové jak jsem si představovala. Jedna mysl a nic na světě. Neexistuje. Možná by si člověk myslel, že po zbláznení se si blázen nic neuvědomuje, že mu je hej a žije ve svém světě. Bohužel, ten svět, ten svět je tady, jsem tady a já jsem tady a teď a úplně stejně jako předtím, bolest prožívám a cítím a strach, strach snad ještě více, mnohem více, silný jako bizon. Nemůžu se z toho dostat. Nedobře spím. Jednou mi slíbili, hlasy, že ano, bude to, bude, dostanou se i přes léky a tehdy jsem se smála. Nedostanou, zmizeli. Navždy možná, zdá se, že opravdu jsou pryč.

Ale přišlo něco ještě horšího. Solipsismus. Jeho trnavé a bolestné prožívání. Klaustrofobie ze samotného žití. Strašná osamělost, k nenávratnu pryč veškerá naděje, že něco je nadějné a má smysl, protože, ach k sakru, protože je to můj výmysl. Nic z toho není skutečné a nedokážu pochopit, proč to lidstvo kolem, jakoby, se zdá, že to pořád konají a věří. Je tak těžké, ne, nemožné, něčemu uvěřit.