Doplňkoví specijáli k deníčku miški Hriski - 5.

Ponděli

Dobrí ráno, deníčku můj milovaní. Fstala sem brzo, abisem ti mohla napsat jak to dopadlo se Šfejcou, páč vím, že si zvjedaví, a taki, jak ti to píšu, tak to je taková cestovatelská kronika, víš? Jako diš mají kapitáni na moři lodní deník. No a diš sem takoví kronikář, tak pro to musím něco objetovat, i spánek, to se nedá nic dělat.

Tak, včera sem skončila u toho, jak sme vikřikli.

Deníčku, tí zubi, tí zubi, dibi si viděl, tak to je taková hrůza, že sme spanikařili a prchali. Domorotci hup do sfích dír a mi hup za nimi. Úplně sme se klepali strachi a utíkali jako vítr. Šipka pořát křičela, „hrozní zubi, hrozní zubi,“ a nejmlatší miška Hojinka, „já še bojím, já še bojím.“  Aš sme dobjehli k bytům domorodců a fpadli do jedné kuchině. Maminka mišáka Petrika zrovna vařila objed. Vikulila na nás oči o řekla, „co se to děje, ví divoši?“

No, vipadali sme divoce, páč sme se pomalovali různíma barvičkama a hlínou, diš sme tancovali tí rituální tance, ona to bila naše maskovací ochrana.

„Maminko, mi sme si hráli na Afriku a honil nás lev,“ řekl klidně Petrik. To je jasní, že o Šfejcovi ani muk, nejsme padlí na hlavu.

„Ahaaaa,“ řekla jeho maminka a smála se.

„To sou naši kamarádi, Šipka, Hriska, Zozák a Krisík,“ řekl Petrik a maminka sráskla tlapky a řekla, „no to sou k nám hosti.“ A nabídla nám fšem čaj z jahodovích listů a taki jableční koláč. Bilo to moc dobrí, fšak nám vihládlo po těch útrapách života f divočině.

Pak nám Petrik ukázal, jak to tam mají zařízení a musím ti deníčku říct, že to tam mají fakt pjekní a pohodlní. A takoví romantickí. Všude sfítí louče a f každí místnosti je krb a pjekní koberečki, nábitek s proutí a Petrik má, považ, dokonce vlastní laboratoř na pokusy. On bi totiš chtěl jednou bít vjedcem, páč je strašně chitrí a baví ho to. Fšak taki řek, „mi na toho lva vizrajeme“ a připravil prskafku. Pak řek, „to budete koukat.“

A mi koukali.

Narafičil k jední díře umjeolu miš a ta mjela f břiše třaskavinu. Od ní pak natáhnul špagát a mi ostatni opsadili strategickí pozice u dalších víchodů. Mjel to tak šikovně udělaní, že diš tahal za ten špagát, miš poskakovala. Na hlavi sme si dali čepičky s trávy, abi sme se maskovali a Petrik tahal za provázek.

Šfejca číhal a to se ví, bil pjekně rosčílení, že sme ho načapali jak chrněl na tom hezoučkím polštářku. Tak diš viděl, že s díri viskakuje miš a dělá si z něj eště šoufky, vivalil tí sfí krvelační bulvi a přikrčil se k útoku, jako praví lev.

Hupnul po miši, zaťal do ni drápy a miš explodovala, jako silvestrofská prskafka. To bil ale velkí třesk!

Šfejca se tak lek, že viskočil rovníma nohama asi metr visoko a všechni chlupi mu stály f pozoru. Vipadal jako obrofskí ježek, nebo spíš dikobras. A taki zařval, „grruááááááááá!“ a pelášil prič. Viškrábal se richlosti blesku na strom, tam otsať jen vikukoval a f očích mjel čirou hrůzu.

Mi se tak řechtali, aš sme popadali chodbama dolů a skončili v jednom chumlu. Furt sme se nemohli přestat smát a utírali si slzi.

Tak deníčku, musím končit. Šipka i Zozáček se uš probudili. Dneska pokračuje naše strastiplné putování. Domorotci nás budou f nelechkí cestě, plní útrap doprovázet a Petrik nás naučí přežít f divočině. Taki virobit luki a šípi.

Tak zatím čusík, deníčku. S kuchině uš voní čerstfí koláč. Máme hrozní hlad, poslední dobou. Babička říká, že živit nás, je nelechkí úkol.

Venku uš píská Pertik, tak vzhůru do dalších dobrodrušstfí. Večer zas napíšu, jakí to bilo, pokut nezahineme, to se může lechce stát. To víš, dobrodruzi.

Zozáček, ve sfí nefalšovaní podobje – ilustrace - paní hanaka