CITLIVÝ KAPESNÍK

A už je tu zase starý známý látkový kapesník s monogramem. Přichází jaro a povídá jednomu poslednímu balení papírových kapesníčků: ,,Už se na jaro těším. Sice tu budu zase sám, ale budu si moc hezky zavzpomínat." ...

Když se nedočkal žádné reakce od svého papírového přítele, pokračoval tedy dál. Vzpomněl si, že to jaro s sebou přináší ještě jednu veselou událost, o které musí svému papírovému příteli povyprávět.:

,,To máte tak. Blíží se čas Velikonoc a lidé se většinou pustí do velkého úklidu. Mám pak o zábavu postaráno. Najednou se celým pokojem začnou ozývat různé zvuky.  Krom hlaholu hlasů, slyším vždy i takové zvláštní fičivé hučení......fíííííí, vzzzzz, fííííííí, bum, ťuk, fíííííí, vzzzzzz. A tak furt dokola. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem tomu přišel na kloub. Vysavač to je. A bum a ťuk to občas udělá i do skříňky, v které je umístěn můj šuplíček. To se pak celý otřesu, zaklepu svými cípečkami a jsem rád, že jsem ve zdraví přežil."

Papírový přítel jen poslouchá a dumá si sám pro sebe. Přijde mu nějaké zvláštní a nudné, co ten jeho látkový kamarád považuje na tom úklidu za tak zábavné.  Osmělí se a zeptá se : ,,A můžete mi příteli říct, co je na úklidu a na vysavači tak zábavného, že se na to tak těšíte?"

Látkový kapesník chápavě přikyvuje a vysvětluje: ,,To je pravda, na tom asi opravdu nic zábavného není. Ale to co přijde po tom vysávání, to mě naplňuje blaženou spokojeností.  A  z té  pak čerpám energii ještě hodně dlouho. Vždy mě totiž vyndají z šuplíčku, pohladí mě po mých záhybech, něco si u toho mumlají. Zálibně si mě prohlíží, někdy si mě přiblíží ke svým rtům až tak blízko, že se na chvilku i dotknou. Jen se vždycky přeci jen trošku bojím o ten svůj monogram. Přitom asi tak nějak tuším, že právě monogram  je na mně to nejdůležitější. Alespoň pro tu osůbku, která si mými cípečkami utírá vlhko pod očima. Někdy začne i vydávat různé zvuky. Prý se tomu říká pláč.  A v tu chvíli cítím svou důležitost a nenahraditelnost. Je mi té mojí osůbky líto."

Papírovému kamarádovi to nějak nestačí. Nebo možná spíš nedochází. Sice se bojí, že bude vypadat za hlupáka, ale přeci jen se zeptá svého přítele s monogramem, co je na tom všem tak úžasné. Dostane se mu tedy očekávané odpovědi:

,,Mé milé papírové balení. Tvůj život je velmi křehký a pomíjivý. Tebe jen použijí a vyhodí. Já už jsem tady spoustu a spoustu let. Těch slzí, co jsem už utíral, tolik citu a citů jsem už do sebe vsákl... Jsem takový citlivý kapesník, nasátý emocemi, který umí vlastně i pomáhat.  A věř mi, to není málo. To je ta blažená spokojenost. "

,,Aha, tak už tomu rozumím" ., řeklo papírové balení smutným hlasem. Možná trošičku závidělo, že tuhle radost nikdy nepozná.. A jestli pozná, tak ji pro svůj jepičí život nebude mít možnost nikomu předat a podělit se o ni.