Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Až naprší a uschne

16. 03. 2012

3705

Autor

Lakrov

Prolog

„Tak tohle vidím poprvé,“ přiznal se student nad další otázkou.

„Buď rád, že ne naposled,“ utrousil zkoušející. „Trojka stačí?“

Až naprší a uschne

„Už jde!“ křikl vzrušený hlas a několik dalších vypísklo.

„Já jsem teda zrovna úplně nahá!“ poskočil dětský zadeček.

„Na tobě by toho asi tak...“

„A viděly jste ho v plavkách, jaký má svaly a...“

„Kam ty se taky všude nekoukáš...“

„Dveře, jak tak koukám; kdo šel poslední?“

„Nešly zavřít. Jsou asi — zkřížený.“

„Holky, víte, co vznikne, když se zkříží...“

„Pančelko! Kluci nám sem furt čuměj!“

„Jaká učitelka, huso! Prázdniny, pionýrák, kluci, vzrůšo!“

„Kluci jsou blbci,“ otočila se ke dveřím podsaditá tmavovláska, „ale chlap jako on...“

„Jeho, jeho bych teda kouknout kliďánko nechala,“ zasnila se obrýlená žirafa. „Ale ty,“ vztyčila směrem ke zvědavcům palec s ukazováčkem a zvolna je k sobě přibližovala, „ty jsi na to ještě taákhle malej.“

„Rusalko bledá,“ vytančila z pod sprchy útloboká blondýna a schovávajíc — či spíš neschovávajíc — se za ručník, obkroužila lavici s hromádkami šatů.

„Uhni! Já chci taky něco vidět.“

„Počkej, já ještě vůbec nic...“

„Ovšem pozor! Já teď zahlíd Vytlačilovou!“

„Ropuchu? Fůj!“

„A mně ona se zase zdá docela...“

„Kluci, pusťte mě taky, na chvilku...“

„Tebe, Pinďo?“

„A koho asi, ty...! Myslíš, že když seš o rok starší...“

„Kluci, Pinďa prej ještě neviděl nahou holku!“

„Ale do ňáký je tu teď zabouchnutej, snad...“

„Tak kdy to na ní vybalíš, co? Až naprší a uschne?“

„A vona prej pak počká vzadu za hajzlíkama...“

„Úplně nahatá...,“ přisadil další.

„Jen pionýrskej šátek si nechá...,“ vylepšoval jiný.

„A holinky...!“ trumfoval kdosi.

„A...“

„Klid, pánové,“ napomenul je mužský hlas. „A svlíkejte se, za chvíli jdem na řadu.“

„A to se jako máme svlíkat tady, před holkama?“

„Ty můžeš. A pro ostatní je tu šatna. Pak se jen vystřídáme, ať tu na stadioně dlouho nezdržujem. Takže pohyb. Nemůžeš ty svý holky trochu popohnat?“ obrátil se na bezradně se tvářícího kolegu.

„Tak už mě tam sakra pusť!“ prodral se konečně nahými těly drobný kluk. „Myslíš, že je všecko jen pro tebe...“

„Ne, pro tebe!“ Dveře se otevřely, čísi ruka jej postrčila a hned zas dveře dovřela. Opřel se o kliku, ale přesilu nepřetlačil. Z klukovské strany se ozval výbuch smíchu. Z holčičí nový nápor pištění.

„Co sem lezeš?!“ okřikla ho z nejbližší kachlíkované kóje kudrnatá hlavička.

Oněměl. Studem by se byl nejraději propadl nebo aspoň zavřel oči. Jenže to první jde jen v pohádkách a to druhé nedokázal. Zůstal stát s připaženýma rukama jako na nástupu a zkameněle zíral. Letmo postřehl, ženská zaoblení, rýsující se na některých hrudníčcích, a od tmavnoucích klínů těch, jež nestačily utéct nebo se otočit, nemohl odtrhnout oči.

„Seš snad hluchej?“ zastoupila mu cestu copatá obryně.

Rád by odpověděl, že není hluchý, že tohle nechtěl, že ho strčili. Zaskočen převahou vjemů však ztratil řeč. Tohle už nebyly žádné rýsující se křivky; tohle byla... Uvědomil si, že i on je nahý a pak také to, že... Hanba pomyslet, odkud to přichází, natož pak snažit se to zakrýt nebo vůbec jen pohnout rukou tím směrem... Dívala se přesně tam, kde by v tu chvíli byl raději, aby vůbec nic nebylo.

„Á, hošánek je taky němej,“ vynořila se vedle ní rozcuchaná dlouhovláska. „Tak to s ním, paní, nejspíš budete muset k doktorovi,“ pitvořila se.

„Udělej á,“ uchopila ho copatá za bradu, jako by se mu chtěla podívat do krku.

„A nepodíváme se taky níž?“ dloubla ho dlouhovláska pod žebra.

„Nebo ještě níž,“ štípla ho do zadku copatá. „Holobrádek,“ ušklíbla se. „A tady to, to je co?“ ukázala prstem. „Hošánek by zřejmě potřeboval zchladit!“ Chňapla ho za loket, strčila pod sprchu a otočila modrým kohoutkem.

Ztracen v zajetí vlastních smyslů neměl sílu odporovat.

„Suchý hadr na dně mořském!“ zahnala ho do kouta roztočeným ručníkem. „Dáme mu... Nebo ne, budeme si ho půjčovat...“

„Ale to přece nemůžeme, to je...“

„Ty myslíš znásilnění?“ rozzářila se copatá. „Pát-nác-ti-letá znásilnila nezletilého,“ natahovala slabiky a ručník se proměnil na štos novin v náručí kolportéra. „Kdó-za-jistí ochranu svědka!“ Vytáhla ho z pod sprchy a postrčila směrem k rozpačité skupince.

„Co když to na nás někde řekne?“ ulekl se čísi hlas.

Studená sprcha ho probrala. Co si to o něm myslí, zhrozil se. Žalovat, jako holky? Snad nečekaly, že se jich bude bát, že bude utíkat... Jenže někdy se bojovat nedá, jen utéct. Ohlédl se ke dveřím. Cesta byla plná zvědavých odvážlivek. Ale on jim ještě ukáže! Pomstí se. Představoval si, jak je sepere, jak jim... jen co se oblečou.

„Za to by nás mohli zavřít,“ pokračoval bázlivý hlas.

„Tebe určitě, leda tak na hajzlík v mateřské školce.“

„Všechno beru na sebe,“ deklamovala copatá. „Ztrestejte mě podle práva!“ Mrskla po ostatních ručníkem a zalehla na lavici. „Zasloužím...“

Kluk se znovu začínal topit v povodni vlastní představivosti. V uších mu při tom drnčelo slovo odpuzující sny. Působilo jak zvuk budíku a tolik kontrastovalo se vším tím, co — spíš pociťoval než viděl. Hajzlík! Všiml si pootevřených dveří. Uklouzl, když se rozebíhal, ale nedostihly ho. Přibouchl, zasunul západku a opřel se o holou mísu. Zastudila.

„Hošánkovi se chce čůůrat,“ zaúpěl jízlivý hlas.

„Nebo kakat,“ propukly ve smích další a několik párů rtů napodobilo zvuk vypouštěných větrů.

Sklopil prkýnko a sedl si. Holky jsou krávy, co nezaslouží slitování, supěl v duchu. Roztrhnout je na dva kusy. Nebo spíš... Ale stojej mu vůbec za námahu? Žádnou už víckrát... ani vidět! Před očima se mu rozeběhl film posledních vteřin. Končil lavicí uprostřed umývárny. Civěl na špinavé dveře, na nichž dohasínal obrázek vyšpulené zadnice. Nerad si přiznal, že téhle by byl ochoten lecos odpustit.

„Abys nám tam neusnul,“ dopadla na něj svrchu sprška.

Copy ho šimraly v představách. „Vytlačilová...“ zašeptal.

„A nespad do záchodu! A nespláchnul se,“ dorážely hlasy vítězných amazonek.

V duchu si přehrával její křestní jméno. Zarazilo ho, že si najednou bůhvíproč představuje, jak ji zachraňuje před krutým trestem; možná před smrtí.

„Abys ses nám tam nenastydnul,“ zalila ho zpod dveří teplá kaluž. „Nebo nedostal cukání...“

„Kde je Franta?“ dolehlo z dálky.

Několik hlasů se domlouvalo, vymlouvalo, vysvětlovalo.

„Vy jste přece volové!“ zhodnotil pak mužský hlas.

Chtěl se nepozorovaně přimíchat k ostatním, ale byl najednou nepřehlédnutelný.

„Tak cos viděl,“ dotírali zvědavě. „Všecko?“

Kývnul, jako že jo.

„A na dudy —“ vyhrknul někdo udýchaně „sis šáhnul?“

„Jasně,“ nadsazoval. Vždyť vlastně mohl, stačilo jen...

„A která ti dala, Ropucha?“

Nerozuměl.

„A jakou jí má?“ rozesmáli se.

Nevnímal. Přes pršící kapky mžoural na prázdnou lavici a v duchu si hrál s křestním jménem; Adéla, Áďa, Aďka, Adélka...

„Adélko! Že se nestydíš...!“

„Proč?“

„Chodit tu takhle...“

„Babička říká, že takhle jsme přišli na svět, a že...“

„Že zrovna tohle si pamatuješ; jestli ty nebudeš po ní...“

„To jako že se stejně jmenuju?“

„Zasloužila bys...,“ naznačil dlaní.

„Dvojku z mravů?“ ušklíbla se. „Nebo ohnout přes koleno a vyhrnout sukni?“

Pokusil se nasadit přísný výraz.

„Jenže žádnou nemám. Podám ti brejle, jestli nevidíš.“

„Ale vidím... Vidím ji jako dnes,“ dodal spíš pro sebe.

„Dědo, co je to láska na první pohled?“

„Kde's to slyšela?“

„Frantoó, kde seš s tím prádlem?“ dolehlo ze zahrady. „Jak dlouho myslíš, že tu budu čekat...“

„Až naprší a uschne,“ zabručel, ale usmál se.

„Prší!“ cákly po něm dívčí prsty pár kapek.

Nechal je stékat po tváři a vydal se pomalu ke dveřím.

D. Nažov, červenec 1967

Yrbach, leden 2012

56 názorů

Lakrov

29. 08. 2016

Československá literární komunita

Až naprší a uschne

Autor

56 názorů

Sdílení