Velikonoční

Sedíme v kruhu. Je mi trapně. Proč jsem sem vůbec chodila. Potí se mi ruce. Nevím, jestli jsem schopna o tom mluvit. Prohlížím si ostatní, ale své problémy nemají napsány na čele ale v srdci.

On byl vždycky šikovnej. Ve škole samý jedničky. Pak se dostal na gympl, jenomže tam to všechno začalo. Že nechce na školu. Prosila jsem ho: „Co budeš dělat s gymplem, prosím tě?“ Ale bylo to marný, žádnou přihlášku si nepodal. Málo mluvil už od Vánoc. Nejdřív jsem si myslela, že bere drogy. Prohledala jsem mu věci, ale nic nenašla. Nevěděla jsem jak dál. Doma seděl u počítače nebo se sluchátkama na uších. Stal se z něj cizinec. Kdybych se víc ptala, ale nebylo na co. Kdo mohl vědět, že to takhle dopadne. Blbá práce a já mu ji ještě našla.

Malý roztomilý klučík. Patrik. Můj syn. Jdeme na parník. Mává i na racky. Je dost citlivý. Někdy až moc. Když se dostal do věku, kdy si kluci vodí domů slečny a on pořád nic, chodili jsme kolem něj po špičkách a pak jsme si s manželem špitali, že je asi gay, ale vůbec nám to nevadí. Ale ani chlapec nikdy nepřišel. Nechali jsme to být. Tak co, být single je teď přece in. Třeba časem…

Přijdu uštvaná z nákupu a Patrik zase u počítače. „Patriku našla jsem ti práci v krematoriu!“ „Ale mami!“ „Jestli sis myslel, že když nepůjdeš na školu, že se tady budeš celý dny válet, tak to ses spletl!“ Mlčí. Jako vždycky. Pak to vstřebal a druhý den vyrazil.

Máma. Vždycky se o mě moc starala. Jsem jedináček a tak na mě byla upřená všechna pozornost. „A jaký měl Patriček vysvědčení?“ ptaly se babičky a pak slastně vzdychaly, když dostaly odpověď, že zase samozřejmě samý. Pro někoho nuda, ale já se ani moc snažit nemusel. Na gymplu to bylo horší, nebavilo mě to, ale dřel jsem do úmoru každý den do večera, jenže pak se to ve mně zlomilo. Dost. Proč se mám pořád o něco snažit. K čemu? A začal jsem na to kašlat. Horší známky jsem odbyl větou, že už je to moc náročné a naši se s tím spokojili. S tou vysokou to bylo těžší. Vymluvil jsem se. Půjdu příští rok. Času mám přece dost.

Jsem ráda, že se mnou Patrik chodí za mámou, je to přece Jeho babička. Často u ní býval jako malý. Je už na tom špatně. Budeme ji muset brzo nastěhovat k nám, jí se sice nechce, ale sama už to nezvládá. Patrik mi s ní hodně pomáhá. Taky ji umí rozveselit, což mě nikdy moc nešlo. Doma je teď celkem klid. Od té doby, co začal chodit Patrik do toho krematoria, je i manžel klidnější a řekla bych, že i Patrik spokojenější. Už by možná mohl začít připravovat na přijímačky na vysokou, ale nechci mu to připomínat, abych se zase nedozvěděla, že do něj furt rejpu.

Peču beránka, Velikonoce jsou do slova za dveřmi. Jsem dost unavená. Bouchnou dveře. Patrik přišel z práce. Bez pozdravu zamíří hned k ledničce a vyloví jogurt. Radši to nekomentuju. Třeba taky neměl den, omlouvám ho v duchu. Seš mi tak cizí, zašeptám si pod nos. „Pomůžeš mi?“ poprosím. „Ale jo,“ a vyprskne trochu jogurtu na ubrus. „Ty seš prase!“ vykřiknu naštvaně. Klackovitě se zasměje: „Jo to jsem a jaký!“ Já už mu fakt nerozumím. Patriku, kde jsi? Mám tě jít hledat? Ale beránka nakonec zdárně dokončíme spolu, ale stejně mám divný pocit. Jakoby za jeho zdánlivou spokojeností bylo něco víc.

Pořádně mě bolí hlava a máma problém s ubrusem. Já chci mít taky takový problémy. Mám bohužel mnohem horší. Natáhnu se na postel a zavřu oči. Vidím tmu a pak se mi začnou dělat zelené mžitky před očima jako v tom filmu. Jak se vlastně jmenoval? Už ani nevím, ale tomu klukovi dali mimozemšťani něco do mozku a pak dělal divný věci. Nestalo se mi to taky? Jenže mimozemšťani neexistujou. Už měsíc našim lžu, že se připravuju na práva. Mám z toho blbej pocit. Když já nevím, co chci dělat. Momentálně se mi nechce dělat nic. Usnu.

Tak už to vypuklo. Máma se stěhuje k nám. Má moc věcí a nic nechce vyhodit. Dohaduju se s ní o každou maličkost, Patrik to neřeší a háže její věci bez zeptání do odpadkového koše. Je čím dál divnější. Nesouhlasně zavrtím hlavou, ale tak aby to máma neviděla. Bez zájmu pokrčí rameny a zase všechno vyndá. O prodej bytu jejího bytu se naštěstí postaral manžel. Po stěhování ještě hodinu barvím vajíčka. A Patrik je v práci. Už zase? Ale jsem ráda, že si vydělá. Jen aby zvládl ty přijímačky.  Momentálně si s manželem nepřejme nic víc a mámino zdraví samozřejmě.

Od rána u nás dveře netrhnout. Sousedé, manželovi známí. Jen Patrik mě ještě nevymrskal, ale říkat mu o to nebudu. Že by nechtěl čokoládu? Zase mám z něj ten tísnivý pocit, ale nedávám to najevo. Naopak směju se a nalévám panáky. Máma sedí v křesle a něco zaujatě vypráví návštěvě. Kdy tak zestárla? Zapomněla jsem si všimnout, taky stárnu. My všichni.

Návštěva odešla. Patrik sedí na gauči s mámou. „Mrskut nic?“ mrknu na něj. „Nemám náladu na blbosti!“ odsekne. „Aha,“ odvětím. „Tak já si ty sladkosti nechám.“ Mlčí. Ty jeho drzosti, být tady manžel tak by mu možná i tu facku už dal. Naštěstí odešel do práce. Zvonek. Že by opoždění koledníci? Otevřu. Za dveřmi stojí muž, kterého neznám. Překvapeně pozdravím. „Vy jste Patrikova máma?“ „Ano,“ ztěžka polknu. „Snad se něco nestalo?““Jde o Patrika…“ Cítím tíseň, tu která se kolem mě poslední týdny vznášela, ale teď je ve mně. Mlčíme. „Tak pojďte dál,“ nabídnu mu. „Já postojím,“ odvětí stroze.

Jako v mrákotách zavřu dveře. Jako v mrákotách jdu do obýváku. „Patriku, pojď do kuchyně!“ Před mámou ne. Ta by se z toho nevzpamatovala. Patriku, kde jsi?

„On byl vždycky tak šikovnej. Patrik. Samá jedničky ve škole.“ Zírám na koberec. „A teď a teď,“ sbírám odvahu, nadechuju se. „Je z něj nekrofil,“ vydechnu překvapením, že jsem to vyslovila před celou skupinou.