Jeden den jednoho úplně obyčejného města

Nepříjemně vlhká ranní mlha se tajemně plíží ulicemi. Jediného svědka, procházejícího se po nábřeží, stihla již pohltit. Její chladná ramena hladově obklopila toho ubožáka a vmáčkhla ho do svých tajemných útrob. Kde je mu teď konec? To nikdo netuší. Nikým nespatřena a nikým neslyšena, plazí se mystická mlha slizce dál. Necítí vinu. Má veliký strach, protože ví, že stejně rychle, jako stihla pohltit onoho pošetilého chodce ráno u řeky, se rozplyne a zmizí i ona. Zanedlouho to příjde. Cítí to. V dálce už vidí vycházet slunce…

Zakokrhal kohout. Oprýskané okenice na náměstí se s hřmotným rámusem otevřely. Z okna nesměle vykoukla mladá, zjevně ještě velice unavená slečna. Líně se protáhla. Prohnula se natolik, že konečky jejích kudrnatých vlasů, se zlehla dotkly zadečku. Hřejivé paprsky se šibalsky propletly jejími vlasy. Polechtaly rtuť teploměru a rozstříštily se o nástěnné zrcadlo na tisíce malých oslňujících jehliček. Tichou ranní idylku přerušil rázný klapot bot. Zpoza rohu vyšel elegantně oblečený muž a zamířil napříč přes náměstí. Mladá slečna ho pozorovala. Muž se nyní vytratil z jejího dohledu. Znenadání klapání ustalo. Dunivá ozvěna posledního došlápnutí ještě ani nestačila dolétnout do cíle, když v tom klidné náměstí vyrušil furiantský cinkot klíčů. Cvak. Klíče zkušeně vklouzly do mohutného zámku. Západka povolila. Dveře se pomalu zkřípavě otevřely. A s hlasitou ránou zavřely…

Prázdné ulice se začaly plnit kroky, hlasitými rozhovory a nastartovanými motory aut. Oblaka výfukových plynů se hrozebně vzedmula k nebi. Rozespalé město se vztehkle točí kolem dokola. Chaos a křik přinutily slečnu z náměstí, aby zavřela své okenice. Prásk. Kvůli všudepřítomnému rámusu již nelze určit, komu patří ten či onen klapot. Všichni se rázem stávají anonymními. Nikdo se s nikým nezná. A každý o každém všechno ví. I přes žhnoucí slunce se město stává děsivě chladným a nepřátelským. Už se totiž probudilo…

O několik hodin později se městu začne ukrutně točit hlava. Lidé, omámeni závratí, jsou donuceni zpomalit. Dospělí se vrací z práce a děti ze škol. Každý nedočkavě čeká, až přijde večer a zahalí svým temným gestem celé město. Ohromný kolotoč se zkřípavě zastavuje. Hluk ustává. Klapot posledních bot již dozněl. Slečna na náměstí zhasína lampičku a pokládá rozečtenou knihu na stoleček. Ještě, než zavře oči ke spánku, pozoruje pohyblivé stíny na zdi. To jen poslední auta prosvětlují její pokoj skrze děravé žaluzie. Slečna konečně zavírá oči. Usíná. A s ní i celé město. Celý den.