Sny

  ,,Prosím, pojďte dál, odložte si a udělejte si pohodlí, jak se vám líbí.“

  ,,Kde je pohovka, kam si mám lehnout?“

  ,,Ale jděte! Ty časy dávno minuly, takové spartánství – dnes je mezi námi naprosto intimní, přátelský vztah, kdy sedíme přímo naproti sobě, jeden druhému si věříme, sobě rovni, bez hranic, rozdělení, díváme si do očí, přímo bez jakýkoliv zábran, už není pacient, už nejsem já, já jako – no vždyť víte.“

  ,,Postava v bílém plášti?“

  ,,Ano, přesně! Ta.“

  ,,Tady se mám posadit? Přesně na tomto místě?“

  ,,Kam chcete, je to jedno, proto je tu tolik židlí, aby si každý mohl vybrat své místo, můžete se klidně posadit na zem, jak je libo – opravdu, přijde-li vám to po chuti.“

  ,,Ne, nemyslím, že by to bylo tak horké, koneckonců opravdu na tom nezáleží, ani mně, jen nerad se dívám do slunce, nemám rád, jak mě oslepuje, zbytečně dráždí sítnici, také takové ostré světlo navozuje pocit brzké únavy a to je zbytečné trápení; teď se tak koukám, proč jsou ty židle přišroubované?“

  ,,Někteří návštěvníci, všimněte si, neříkám pacienti, měli ve zvyku je stěhovat z místa na místo, to já nemám rád, nemám rád zbytečné změny, když se s nábytkem šoupe po podlaze, je starý, léta pamatuje a ta na něm prověřila, kde má být každý kus, doslova řekl bych, že každá tříska má své přesně určené místo, kde jim to nejvíce sluší; nechme to tak být, netrapme zbytečně míru vkusu.“

  ,,Dobrá, já si sednu sem, na tu starou barokní stolici.“

  ,,Hm, zajímavá volba.“

  ,,Opravdu?“

  ,,Přisednu blíže k vám, přece jen jsem od vás dost daleko, nehodilo by se, abychom na sebe pořvávali, nejsme žádní trhovci.“

  ,,Vy můžete šoupat s nábytkem?“

  ,,Jistě, jsem majitel.“

  ,,Přirozeně.“

  ,,Tak začneme.“

  Zdá se, že subjekt, podle výběru místa se straní větší pozornosti, více, či méně, usuzuji tak podle tmavosti a špinavosti kouta, který si vybral, podle těchto okolností, jakýchsi nehmatných indicií si libuje v mimostranosti, ta mu dává asi falešný pocit nedotknutelnosti, pocit pozorovatele, ano tato role je nenáročná, prostá, zbavená jakékoliv aktivnosti, odpovědnosti za své činy protože on žádné nepáše, on je pouze přejímá nebo přijímá, ale také se tragicky oddaluje od normálního, plnohodnotného života aktivní lidské bytosti, v němž žije spolu s milióny dalších lidí, kteří nejsou tak neviditelní, průhlední, sklem, skrze něž se díváme.“

  ,,Mám sen.“

  ,,Opravdu?“

  ,,Je o muži, jenž převléká se za ženu.“

  ,,To není tak nenormální…“

  ,,Jenže on se převléká úplně celý i se svou kůží. Tělo i myšlenky, ty také převléká, jako by ta žena vzala gumu, jeho postavu vymazala a sebe místo něj nakreslila zpátky na čistý papír, jako by jeho vyškrtli ze scénáře, jeho postava se prostě neobjevila.“

  ,,Zajímavé, pokračujte.“

  ,,Abych začal pěkně od začátku. Přicházím k modrému jezeru, na jeho dně je hladký kámen a já ho pozoruji, jak rozpouští se, teprve pak se objevuje můj odraz, směje se, směje se nahlas a směje se mně. Někde nade mnou krouží stromy, připomínají supy, kteří čekají až zdechnu, a oni pak sletí na mou mršinu a sežerou mě. Zkusím je odehnat klackem, mrštím s ním přímo mezi ně, na chvíli je to vyděsí a rozprchnou se, ale pak se opět vrátí, v děsivých, smrtelných kolech zase krouží nade mou, já už se v této chvíli pomalu měním v ženu s černou hustou hřívou místo vlasů, se kterými si hraje vánek, jejichž konečky, cípky vlasů, se skoro dotýkají zadku. Ten také dostává plnější tvar, břicho je opět pevné a ploché a cítím jak mi rostou prsa, zvětšují se; má mužská kůže je těsná, svlékám ji, také kosti, je to děsivé, jsem zoufalý, měním úplně všechno, kosti, svaly, na nic se nezapomene, já už dávno nejsem já a ten odraz na vodní hladině se směje a směje, až skoro fialový. Děs a hrůza.

  Po prvním pozorování jsem učinil závěr, že subjekt je transsexuální povahy a v jeho podivných snech se projevuje pravá, zakódovaná osoba, zašifrovaná někam do hloubky podvědomí, pohřbená dost hluboko, aby na povrch nevyvěrala ani kapka z ran, jež si působí sám, ale tento první, spíše laický úsudek byl mylný, byl jsem nucen přehodnotit svá zdeformovaná, o pozdější informace ochuzená stanoviska (jelikož, nelze předpovídat, co od vteřiny k vteřině odhalí ze své složité, v kusech roztrhané osobnosti), jsem nakonec naznal, že muž je symbolem noci a žena je jasný, bílý den. Snad tyto postavy žily spolu duálně, ale právě teď jedna z nich převládá, snad mají jistou spojitost s jeho nevýraznou, plochou, pasivní povahou, ale jejich plný význam zřejmě i mně zůstane alespoň z části skryt, neboť subjekt se okamžitě, cítil-li že odhalil víc, než byl jeho záměr, skryl opět do svého stínu a dal se do dalšího vyprávění, jenž strhlo pozornost na jinou stranu. Spíše mi připadá, že nechce žádnou profesionální radu, ale že hledá jen potřebu někomu se svěřit. Nezbývá mi než akceptovat svou předem určenou roli.

  ,,Další sen…“

  ,,Další sen? Je jich víc?“

  ,,Jistě. Má duše nespokojí se jen s jedním. Je o jednom velkém městě schovaným v kopcích, má jen jednu širokou, nekonečně dlouhou ulici, která je plná lidí, já jsem zhruba uprostřed, což je divné, jak nekonečno může mít jasný střed, chaos kolem mě, já to ale tak cítím, chvíli jen tak stojím, pak se rozeběhnu, protože, i když jej nevidím, vím, že je tam, někde vzadu, vlakové nádraží, kde na mne čeká vlak. Má mě odvézt na důležité místo, asi za mou milou, co já vím, nebo k mé umírající matce, nebo jen na oslavu mých stých narozenin, to už nevím přesně, prostě jen něco vím, vím jen, že mám běžet, chci běžet, utéci studenému městu, ale to mě nechce jen tak lehce pustit, na čele se objeví krůpěje potu, sako a košili mám rozedrané, propocené, boty prošlapané a jsem unaven, k smrti unaven, ale já nechci umřít, ještě ne – konec je v nedohlednu a já propadám panice. Nechci umřít v cizím městě. To je zajímavé, teď jsem si uvědomil…“

  ,,Povídejte.“

  ,,No, že až doposud jsem si nevšiml, lidé, co jsou na ulici a za okny domů, nemají lidské obličeje, na místo nich je tam nic, prázdno, mezera a auta nejezdila, ale plavala – divné.“

  Tento příběh se jeví hodně komplikovaně, značí se v něm nerozhodnost, strach z budoucnosti, z nutnosti vlastních rozhodnutí. Bohužel prosté vyprávění mně nedovoluje více poodhalit; poodkrýt tu děsivě komplikovanou osobu a představit ji v její plné kráse, komplexnosti, bohužel se zdráhá dalších otázek.

  ,,Pak je tu sen o budíku, co tiká tak nahlas, že nemohu usnout a svět, který tam není, se točí.“

  ,,To je všechno?“

  ,,Co víc byste chtěl? Nestačí to snad, vždyť je to k zbláznění. Další je o ženě, co nemá ruce, na místo nich má obrovské pařáty, pořád mě pronásleduje – proč sedíte tak daleko? Nevzdalujte se! Počkejte, přisednu si blíž, když vy…“

  Subjekt přemístil můj nábytek, konkrétně barokní stolici, která měla své místo v tmavém koutě, každá tříska měla zde pevně dané místo a on to porušil, porušil jediné pravidlo, které jsem měl, byla přišroubovaná k podlaze, jako ostatní, jak to dokázal? Teď už je to jedno, budu ho muset zabít – opět, oni nedají si pokoj – haló? Je tu někdo?

„A v tom se probudím doktore.“