Jak se mi ve snu zjevil podzemní lékař...

Snadno, na ulici, když jsem se procházela jednou parkem a jednou ulicí, narazila jsem na obyčejný malý kousek trávy.
Říkáte si, co s tím?
Já taky.
Přes to jsem stála nehnutě a bez myšlenek, čekala nejspíš na něco nepředvídatelné. Sklouzla jsem dolů po svých nohách a vlétla zrakem jako bystrozraký až několik metrů pod ten kousek trávníku. Tam vidím čaroděje, housenky, černé obry a miliony kulatých fantastických strojů na výrobu života.

Takhle na podzim tam už toho tak moc nebylo, ale přece aspoň něco. Najednou mi hrdlem šla podivuhodná mrkev a já ji vyzvracela šarlatovou, celou a čistou jako nebe. Tak jsem ji násilně strčila do země. Moc to nešlo. Byl tam krtek a ten má síly za dva obry té říše.
Nakonec jsem ho však přesekla. Utekl a já se sunula mrkví jako výtahem níž a níž do hlubiny. Viděla jsem tepny a v nich miliony tvorů s hlavičkami a nožičkami. Všichni jenom tak přes sebe spěchali.
O pár pater níž jsem konečně narazila na ty velkolepé stroje nového života a mrkev jsem ubrzdila, i když tam bylo psáno zákaz stání a dívání se. Atmosféra byla dusná, až jsem se lekla, že to jistě musí být jedovatá laboratoř, do které nemám přístup. Dívala jsem se však užasle dál.
“Co tady děláte?!”, někdo křikl.
Ten hlas byl tak tenký a směšný, že jsem se šíleně rozesmála.
“Smích? Co je Vám k smíchu?”, opakoval malý neškodný tvor s křídly.
“Váš hlas”, uchrchla jsem.
V tom z ničeho nic se všechno zatřáslo. Má mrkev se rozhoupala a točila se kolem své osy, mrvila se a všechno kolem ničila. Můj hlas duněl všemi komůrky té prosté říše.
Malý směšný tvor byl bitý obrovskou mrkví, omdlel a mám strach, že zemřel.
Ach, co jsem to udělala?
Ozvěny mého hlasu nepřestávaly být nesnesitelné.

váš hlas .. .. .v-váš hl-l-las ... v-vá-ššš.šš.š. ... hlasss.ss.s

Dokola, tam a zpátky ke mně. Moje víra se proměnila ve vinu, moje vina. Mrkev drtila zemi kolem sebe, hlína tepen padala do hlubokého pekla. Slzy roztřísněných vejcí okapávali mé tváře. Některé z nich byly již skoro vyvinuté larvy a tak mi lezli do tepla vlasů, nosu a všude mezi prsty a mezi nohy, do teplých děr a tmavých koutů mého těla.

Ach, co jsem to udělala?
Má hloupá naivní zvědavost, mé horké plané sebevědomí. Myslela jsem, že ovládnu tuhle říši, protože přicházím ze shora. Ale ne, místo toho přicházím jako pekelník, Satan, Apokalypsa.
Nebáli se, neklaněli se, nedumali nad tím, kdo jsem. Byly prostí a hloupí. Nebránili se genocidě, nezasahovali do svého osudu. Nechali své tykadla klesnout, své srdce vyhasnout a zůstat jako kamenné sochy pro příští pokolení.

Se vzlykotem a smutkem jsem vylezla svou mrkví zpátky do bezpečné ulice lidského města.
Šaty čisté.
Punčochy na nohách.
Nepotrhané.
Sukně přiléhá správně.
V nosu, v uších, ani v žádném jiném koutu svého fyzického obalu se nevyskytovalo nic cizího. Larvy zůstali v podzemním hřbitově.

Jenom z vlasů jsem vytáhla zvláštní malou rostlinku oranžové barvy. Z ní vybzučela včelka a ulétla do kvetoucího kaštanu.

Počkat.

Kde se tady berou květiny kaštanů? Vždyť je podzim.
Nebo ne?
Odkud jsem to vylezla a jak dlouhou jsem tak, k sakru, byla?
Co to bylo za sen?
A .... a proč mi vyrostly ty velké blankytní křídla?!