Kouřová

            Ráno začalo jako obvykle – ještě rozespalá jsem zamžourala k oknu, abych zjistila, jak krásný to máme dneska den. 
            „Dáš si kafe?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Zcela zbytečná otázka, když předem znáte odpověď.
           „Že váháš“ odpověděla jsem, vylezla z postele a zamyslela se. Tenhle každodenní rituál mě baví čím dál víc. Vylezeme na balkon – samozřejmě ještě v pyžamu – užíváme si svou ranní kouřovou. To je pohoda, když je pohoda.
            Mávnutím pozdravíme spolukafaře od naproti a popřejeme dobré ráno i spolukuřačce přes ulici. Přestože není pořádně vidět, sdílí s námi tuto krásnou chvíli i postarší pán postávající u vchodu a venčící psa. Dnes má štěstí, manželka ho nepřisti...
            Ale ale, je tu. A teď to začne. Spustila svou sonátu v G-dur. Chudák chlap.
            Dopili jsme kafe, dokouřili, rozloučili se a odešli domů. A věděli jsme, že zítra se tu ve stejné chvíli sejdeme zas.
            Tak, a den může začít.