Mezičas

Bylo úterý a já se vracel z práce. Přeplněné hlavní město pulzovalo od jednoho semaforu k druhému, po chodníku, ze kterého jsem ukrajoval asfaltové metry, se nedalo jít vlastním tempem. Chycen do masy lidí jsem se nechal unášet kýženým směrem. Pracoval jsem v centru města, ve vysoké patrové budově, která odrážela své okolí zrcadlovými okny. Moje místo byla sádrokartonová čtvercová  kóje ve třináctém poschodí, kde jsem měl velký monitor a černý výkonný desktop , žádné jiné vybavení jsem nepotřeboval, veškerá má práce se odehrávala na tomto počítači. Byl jsem grafický developer u softwarové firmy, vytvářel tlačítka a šoupátka, k oblekům jsem nosil konverze a ač mně bylo ke třicítce, cítil jsem se být mladým nezávislým umělcem. „Pardon.“ Omluvil jsem se paní, do které jsem mírně vrazil při nastupování na eskalátor. Posunoval jsem se dolů do stanice podzemního vlaku, oči jsem nechával těkat po Atrojkových bilbordech, divadlo, animovaný film, právě vzniknuvší stajlový časopis. Schody mě vyplivnuly do širokého tunelu a dav mě odnášel dál do útrob. Připadal jsem si jako část měňavky, organizmu valícím se jedním a všemi směry, obtekajícím předměty okolo. Ve skutečnosti jsem vytvářel jen ty tlačítka a softwerový design, aplikoval teorii barev a zlatého řezu na bajty, připadal si jako jediný ostrov citu a vkusu na celém patře. Nikdo jiný z firmy se grafikou nezabýval. Jen snad o Kátě jsem zaslechl, že ráda maluje. Měla stůl na druhém konci podlaží, nekouřila a na oběd chodila s Tomášovou partou analytiků. Je zvláštní, že jsem si po čtyřech letech práce pro společnost neudělal žádné přátele, občas si s kolegy vyjdu na pivo, nechybím na žádném firemním večírku, ale většina z mého okruhu spolupracovníků zůstává stále jen znamými.  Měňavka se rozpůlila a já s tou levou částí scházel  po schodech na nástupiště, ta pravá pokračoval dál tunelem na jinou linku. Bylo po páté hodině a obě dvě strany nástupiště byly po celé délce přeplněné. Vymanil jsem se z davu a snažil se dostat na vzdálenější konec k zadním vagónům. V dopravní špičce se podzemní soupravy objevovaly téměř každé čtyři minuty, při čekání jsem se ponořoval do lidí kolem, užívajíc si anonymity cestujícího. Káťa byla jedinou holkou z naší firmy o kterou bych stál, nebyla nadmíru pohledná, ani nevyzařovala oslepujícím sexepílem, ale líbila se mi její spontánost, její každodenní experimenty s účesem i nadhled v otázkách ženských malicherností. Potkávali jsem ji jen omezeně, u automatu na kávu, při cestě na toaletu, ve výtahu, ale pokaždé jsme si měli co říct a domnívám se, že jsme k sobě cítili i jistou dávku sympatie. Po silném průvanu se do stanice přiřítil vlak podzemky, automatické dveře vyvrhly a pak zase spolykaly zástupy lidí, poslední vagón, do kterého jsem nastoupil se nezdál být tak přeplněný, i mé oblíbené místo v rohu u protilehlých dveří bylo prázdné. Opřel jsem se o ně a než se stačil vlak rozjet, byl jsem opět vtáhnut do víru myšlenek. Dnes ráno jsem jí potkal, když jsem šel za Davidem, ve zvláštně střižené sukni a krémově modré košili se pohybovala na hraně nepsaného firemního pravidla o reprezentativním ošacení. Slušelo jí to. Nepřítomně zakoukán jejím směrem jsem vrazil do přístroje na vodu a vzbudil menší rozruch, ale naštěstí si nikdo nespojil tyto dvě věci dohromady, jen ona, od svého stolu se rozpustile usmívala ukazujíc mi plnou lahev minerální vody jako, že žádnou nepotřebuje. I tady několik desítek metrů pod zemí jsem se musel pří vzpomínce na tu scénu smát, až jsem si vysloužil od paní, která stála téměř opřená o moje rameno nechápavý pohled. Nevěnoval jsem tomu zbytečnou pozornost a zadíval se na černou míhající se stěnu tunelu, trubky a dráty, sem tam se objevil výklenek, či servisní dveře, nechat se odnést k horizontu jako při jízdě v klasickém vlaku nešlo, po chvíli jsem ale spozoroval, že se na stěnách ve stejných intervalech objevují tenké světlé čáry. Vjeli jsme do další stanice, dveře se otevřely a zavřely a během několika vteřin jsme byli zpět v tunelu. Znovu jsem se zadíval na stěnu a k mému překvapení se čáry opět objevily, od shora až dolů byl každou pravidelnou chvíli vidět jasný bílý až světelný pruh, který místo toho, aby se při zrychlování zmenšoval, naopak nabíral na šířce. Při nejvyšší rychlosti se míhání průhu téměř vyrovnalo s tmavými intervaly, působilo to jako noc a den po vteřinách, jako zpomalený stroboskop v podzemním klubu. Houf lidí kolem mě se nezdál být ani trochu u vytržení, minimálně šest nebo sedm z nich se dívalo stejným směrem jako já a světelné divadlo, které se odehrávalo za okny vagónu je očividně nechávalo chladnými. Vjeli jsme do stanice. Dveře se otevřely a zavřely, ve voze ubyl znatelný počet lidí a já už netrpělivě čekal, až se znovu zanoříme do půlkulatého tunelu. Světelný výjev se opakoval i tentokrát, zářivé úseky už od začátku nabíraly na šířce i intenzitě a přibližně v polovině mezi stanicemi, kdy se vlak řítil největší rychlostí se slily v jeden nepřerušovaný zářící pruh světla. V ten moment se celý prostor  vyjasnil, nevěřícně jsem zíral kolem sebe, hledaje v očích spolucestujících podobné známky rozčarování, ale ani jeden z nich nejevil sebemenší náznak. Stál jsem v absolutně prosvíceném vagónu a lidé, kteří byli vidět jen v obrysech mně připadali jako zkamenělé monumenty, dívat se z okna teď znamenalo jako dívat se do silné halogenové žárovky, byl to téměř snový obraz, podobně jsem si představoval vůz, který bral zemřelé na druhou stranu, jen tváře ostatních do obrazu nezapadaly, nesly tu odpolední popracovní apatii s pohledy zarytými kamsi před sebe do prázdna. Málokdy jsem oslovoval neznáme osoby ve veřejném prostoru, ale podivnost situace neraálně kontrastovala s netečností spolucestujících, což mě přivádělo na myšlenku, že jsem možná jediný, kdo se topí v záplavě světla.

 „Dobrý den, vidíte to světlo?“ Zeptal jsem se polohlasně starší paní, která stála vedle mně opřená o druhé křídlo automatických dveří. Viditelně jsem jí vytrhl ze zamyšlení, nepatrně sebou trhla a otočila hlavu mým směrem.

„Co prosim.“

„Jestli vidíte to světlo?“ Zopakoval jsem otázku a zamžoural směrem k oslňujícím oknům.

Paní se pohlédla avizovaným směrem, pak zpět ke mně a s tázavým pohledem zakroutila hlavou.

„Jaké světlo myslíte?“

„To v těch oknech, úpně oslňuje.“ Pravil jsem nejistě, poslední slovo sotva slyšitelně.

„V oknech vidím jen tmu.“ Zněla rozhodně, v jejím hlase byl znatelný tón nedůvěry, i starý pán, který seděl s aktovkou na klíně poblíž a už od začátku poslouchal tichý rozhovor, dal jasným gestem najevo, že žádné světlo nevidí. Vzdal jsem snahu o další komunikaci a vrátil se do polohy nepřítomného cestujícího, z oken se stále linula ostrá bílá záře, která se pomalu v pruzích, s příjezdem do stanice vytrácela. Dveře se otevřely a zavřely. Ve vagónu to opět prořídlo, i paní, kterou jsem oslovil pomalu vynášel eskalátor z podzemí. Ale to už jsem byl zase hypnoticky sveden míhajícími se bílými pruhy před očima, očekávaje vyvrcholení  frekvence, netrvalo to ani deset vteřin a já se po druhé ponořil do oslňujícího světla. Bylo to jako vznášet se kousek od slunce, když opominu teplotu, ta zůstávala stejná. Celé mé tělo prostupovala vibrující energie, která mě podivně nadlehčovala a nechala zapomínat na tíhu masa a kostí. I když jsem stál v pernamentním světle, pořád jsem cítil pravidelné impulsy, říkal jsem si, že podobný stav, ale ve fatálnějším míře, musí zažívat člověk držící se drátu pod napětím. V jeden moment se tlukot mého srdce jakoby synchronizoval s pulsem světla a já cítil, jak se ve mně energie akumuluje. Z rukou a prstů mi proudily tenké zářivé provazce. Než jsem stačil cokoliv vyzkoušet, či hlouběji prozkoumat, vlak už začal znovu zpomalovat a celá světelná hra zpětně v pruzích mizela. Zastavili jsme v další stanici, v mé výstupní, automaticky jsem sebou trhnul směrem ke dveřím, udělal pár kroků, avšak zvědavost mě nenechala opustit vlak a já se znovu vrátil na své místo. Dveře se zavřely, ve vagónu zůstalo asi jen dvacet tichých lidí. Jediným slyšitelným zvukem byl dopravní prostředek a jeho ozvěna v černém tunelu s míhajícími se světlými pruhy. Během chvíle bylo kolem dokola opět prostupující světlo, z prstů mi šlehali energické provazce i celým tělem pronikala ta zvláštní zářivá síla. Dalším zintenzivěním, zrychlením vlaku jsem jakoby ztratil veškerou svoji hmotnost, kosti a svaly se rozplynuly, celá má bytost byla pouhou myšlenkou závisející na mé vůli. Zůstal jsem přikován ve světle, k oknům, ze kterých se linulo, a mně stačila jen snaha držet se těkavých rytmických pulzů, které mě v tomto mezistavu udržovaly. Nevnímal jsem čas ani prostor, jen si pamatuji, že v jeden moment jsem ucítil malé trhnutí a pak mnou proletělo vybavení vagónu, mladík poslouchající rychlé bíty, řídící pult na konci a já se plnou vahou, neurčitou rychlostí zřítil na tvrdé ocelové koleje. Musel jsem se kutálet několik metrů. Uvědomoval jsem si jen bolestivé nárazy do paží i nohou. Všude okolo nepropustná tma, prach a zápach vlhkého dehtu. V dálce jsem ještě stačil zahlédnout čtyři mizející červená světla. Měl jsem nutkání zůstat ležet, asi proto, abych co nejvíce oddálil ten moment, kdy zjistím nenávratné poškození mého těla. Ale zároveň jsem se uvědomoval čtyřminutový interval mezi vlaky a představa střetu s mnohatunovým železným kolosem mě zvedla na nohy. Udělal jsem pár kroků a v pronikavých bolestech se skácel zpět, snažil jsem se upadnout mezi koleje a vyhnout se vysokému napětí, které tu někde muselo proudit. Byl jsem zle potlučen, ale schopen se pohybovat, snad jsem neměl ani nic zlomeného. Ze čtyř jsem znovu vstal a snažil se udržet balanc. Opatrně jsem přemísťoval váhu z jedné nohy na druhou, pravděpodobně jsem měl vyvrknutý kotník, alespoň bolest při došlapu tomu nasvědčovala, potlučená kolena, předloktí i loketní klouby, ale žádné závažnější poranění. Spěšně jsem zašátral po mých náležitostech, klíče i peněženka byly na svých místech, mobil také, i když na několik nenávratných kousků. Musel jsem pryč, co nejrychleji se dostat z černého tunelu. Stanice nemohla být daleko. Dal jsem se do běhu, který výústil jen v hektické pokulhávání, mé oči si pomalu přivykly na tmu a já začal rozeznávat nejkontrastnější obrysy - trubky, dráty a kolejnice. Po překonaných padesáti metrech jsem na zátylku ucítil prudký vítr, což bylo víc, než jasné znamení, abych neprodleně zmizel mimo dosah řítícího se vlaku. Nevím jestli dráhy počítaly s potulujícíme se lidmi v podzemí, ale po několika dalších metrech jsem narazil na matné žluté světlo nad hlubokým výklenkem končícím těžkými železnými dveřmi. Automaticky jsem do výklenku zapadl. Netrvalo to ani deset vteřin a kousek ode mě se s ohlušujícím rámusem prohnal vlak. V prosvícených vagónech jsem stačil zaregistrovat několik obličejů, ani jeden z nich nemohl tušit, že se na ně z druhé strany někdo dívá. Sotva jsem zahlédl červená koncová světla, pokračoval jsem s kulháním dál po směru jízdy. Předpokládal jsem, že do bezpečí stanice to nemůže být dál než několik set metrů, několik set kroků, které musím zvládnout do čtyř minut. Při myšlence na nezastavitelná ocelová kola stroje a na tisíce cestujících, kterým bych svým tělem pod nimi způsobil starosti, jsem i přes pronikavé bolesti zvýšil tempo a během malé chvíle zahlédl světlo nástupiště. Pocítil jsem obrovskou úlevu, dvojnásobnou, když jsem se vcelku snadno vyhoupl na mramorovanou podlahu stanice a konečně byl mimo dosah nebezpečí. Ignoroval jsem zvědavé a dotěrné pohledy cestujících, i když jsem se při pohledu na sebe nemohl divit. Celý můj zevnějšek musel v jejich myslích vyvolávat mnoho otazníků. Můj oblek byl špinavý a potrhaný, na některých místech prosakovala krev, i obličej jsem musel mít zalepený potem a prachem, a když pomyslím, že jsem v tomhle stavu vylezl z tmavého kolejiště, nemohlo je napadnout nic jiného, než nepovedená sebevražda. Neváhal jsem proto ani vteřinu a vydal se k východu, neměl jsem tušení, co bych řekl policii, či ostraze podzemí, snad jen, že jsem zapoměl vystoupit.