Zaměstnání pro mladého barbara

Zaměstnání pro mladého barbara

                „Tak drž to pořádně! Jo, tak to drž! A teď bodni! U třikrát zplesivělých koulí Plešatýho Roa, copak se takhle bodá?! Já tě asi naučím, spratku!“ Mohutný bas rozdrnčel okna srubu a rozvlnil větve nejbližší borovice. Z otvoru vyhlédla veverka a asi po sté zapřemýšlela, jestli by se neměla odstěhovat. Nebo investovat do špuntů do uší.

„Hej?!“ Okna se s třísknutím rozletěla a objevila se v nich hlava krásné ženy s ohnivou hřívou. Její krásu kazil výraz obličeje, momentálně zkroucený do výrazu, který byl něco mezi vztekem a úžasem. „Nechej toho chudáka kluka, Rozčtvrti! Zbláznil ses? Co to zase děláš, ty pitomče?!“

                „Coby,“ zabručel hlubokým basem ohromný muž, stojící před srubem a poškrábal se na zátylku, hned pod okrajem ocelové helmy ozdobené několikrát mohutnými rohy, zkroucenými do spirály. Barbar zaryl špičatou hlavici válečné sekery do země a oběma rukama se opřel o topůrko. „Učím mladýho bojovat, ne? Připadá ti snad, že ho učím tancovat, či co? Sem mu dal svoji dýku, ta je na něj akorát. Jenomže je blbej jako svišť, copak tak se u psí nohy bodá? He? Co mi k tomu řekneš, Valehýro? Myslel sem, žes mi porodila syna, a vono je to takový tintítko…“ Barbar Rozčtvrť Jámufláknu, syn Hlavohryza Jámufláknu, syna Vytrhsrdce Jámufláknu, blýsknul po svém synovi vzteklým pohledem.

                Valehýra se rozzuřila ještě více. „Vždyť je mu sotva rok, ty pitomče! Zase jsi někde dokazoval to svý oblíbený přísloví hlavou zeď prorazíš, stačí mít pořádný rozběh? Úplně ti přeskočilo? Vždyť tomu chudákovi je teprve rok! Sotva se udrží na nohách a ty už na něj se zbraněma, ty barbarské nemehlo! Ta tvoje zatracená sekera má víc rozumu než ty! No podívej se na něj!“

                Synek, honosící se dětským jménem Všechnypobij (pro otce) a Michal (pro matku), pustil dýku, na palec stejně dlouhou, jako byl kluk vysoký, a padnul na zadek. Začal popotahovat.

                „Mě taky učili už od mala a podívej se, kam sem to dotáh…“pokoušel se vzdorovat barbarský válečník, známý svým trikem, kdy jediným seknutím sekery rozčtvrtí tři nepřátele a za mimořádně příznivých okolností (nebo nepříznivých, záleží na tom,jak se to vezme) i jednoho přítele stojícího vedle něj. Za dva roky manželství už sice zjistil, že hádku většinou prohraje, ale vzdát se bez boje nemohl. Stovky barbarských předků by se obraceli v masových hrobech, případně žaludcích hrozivých příšer (a v případě praprapradědka Prošpikujho ve skleněné vitríně jednoho často podceňovaného čaroděje, který se specializoval na petrifikační magii), kdyby se jejich potomek nepustil do boje.

                „Jo, je z tebe starej pitomec, který si pod pojmem pracovat hlavou představuje, že nepřítele umlátí vlastní hlavou!“ vykřikla Valehýra a zmizela v okně, aby o chvíli později vyletěla ven a vzala brečícího synka do náručí. „Příště budeš zkoušet, mladej dokáže uhnout šípu, že jo, ty pitomče!“

                Veverka se rozhodla. Začala si balit kufry. Naštěstí si rychle uvědomila, že nemá ani kufry, ani co do nich zabalit, takže její vystěhování proběhlo rychle a bez problémů. Na novém místě, v jabloni hned za kovárnou, snad najde klid. A kovářova syna, který včera konečně odhalil tajemství střelby z praku.

                „Nóó…“ Nácvik boje proti lučištníkům měl Rozčtvrť naplánované na odpoledne, jakmile kluk zvládne základní pohyby, ale připadalo mu netaktické zmiňovat se o tom své rozběsněné manželce. Obzvláště za situace, kdy se sotva metr od ní nacházela hromada polen, kterými se dalo krásně máchat.

                „Natluč si sakra do hlavy, že kluk se musí nejdřív naučit pořádně chodit a mluvit, než ho můžeš učit ty svoje kousky! Je ti to jasné? Nebo kluka seberu a odjedu k mamince!“

                Při zmínce o tchýni se barbarovi málem roztřásla kolena. Než se s ní seznámil, považoval za nejhorší dračici samici draka krvežíznivého. Po seznámení přiřadil dračici krvežíznivou mezi potenciální domácí mazlíčky, které by mohl případně chovat doma.

                „Sem to myslel dobře…“ pokusil se to alespoň trochu uhladit. „Sem si říkal, že bych se měl o kluka taky starat, ať to není všechno na tobě…“ pracně hledal slova. Valehýru naštěstí její výbuchy přecházely stejně rychle, jako jí popadaly. Většinou po té, co o něj něco přelomila nebo rozbila. Ještě že jsem si na to cvičení navlíknul zbroj, pomyslel si.

                „Jestli ho chceš vychovávat, tak ho uč mluvit. Na rvačky má ještě času dost!“ Valehýra se stále tvářila vztekle, ale většina páry z jejího kotle už vyprchala.

                „Vždyť sem ho učil,“ namítnul Rozčtvrť.

                „Jo, to jo,“ Valehýra se chtěla chytnout za hlavu, ale na poslední chvíli si vzpomněla, že v rukách drží syna. „Většinou je první slovo, které děcko řekne, máma. V některých případech táta, to je ještě přijatelné. Ale co jsi naučil našeho malého ty? Co bylo jeho první slovo?“

                „Zabij!“ pravil pyšně Rozčtvrť. Svůj první pedagogický úspěch oslavil láhví domácí kořalky. V kocovině, kterou druhý den trpěl, se bolest, způsobená přelomením dubové násady smetáku o hlavu, docela ztratila.

                „Místo abys ho učil mluvit, tak do něj pořád hučíš ty svoje bojová hesla! Už mi s tím fakt lezeš na nervy. Jen se na něj podívej!“ Chlapec přestal natahovat, teď jenom tiše koukal na hádku mezi dospělými. „Řekni něco, Míšo!“ nakázala mu matka. „Za….“ Chlapec zaváhal. Došlo mu, že matka, která ho drží, je přece jenom blíž než otec, takže asi bude lepší, když potěší ji. „Máma?“ zeptal se váhavě.  „Máma!“ zavřískl znovu, když bylo jasné, že je to správná odpověď.

                „Pojď, máma ti dá papu. A ty se mi nepleť na oči, Rozčtvrti!“

                „Však počkej, až kluk trochu vyroste,“ zabručel si pro sebe Rozčtvrť. Velice potichu, jen tak pro jistotu. „A pak z něho bude pořádnej barbar. Che, ještě uvidíš… Jsem zvědavej, jaký jméno si vybere, až bude dospělej…“ zasnil se.

                Roky (a přelomené násady ke smetáku) plynuly a chlapec se zdárně vyvíjel. Rozčtvrť sice reptal, že je neduživý, slabý a neschopný, ale v skrytu duše měl z chlapce docela radost. Jenom snahy manželky o chlapcovu duševní výchovu nesl docela nelibě. Čtení a psaní se sice může někdy hodit i barbarovi, ale…

                Chlapec navíc dával „civilizovaným“ věcem přednost. Jistě, některé výdobytky civilizace byly docela fajn, třeba dobývací vozy, katapulty a zdravotní pojištění, ale přece jenom, barbar by měl mít sekeru nebo meč a hromadu mrtvých nepřátel kolem sebe. A taky spoustu zlata, vína a krásných ochotných… tady Rozčtvrťovy myšlenky zakoply a jejich majitel se ustrašeně rozhlédl, jestli někde poblíž není Valehýra, který mu na téma nevěra řekla nijak zvlášť uklidňující věci. A někdy měl Rozčtvrť pocit, že mu dokáže číst i myšlenky. Jako třeba tenkrát na tržišti, když potkali tu krásnou otrokyni ze Saabu. Nakopnuté koleno od té doby fungovalo spolehlivěji než barometry, předvídalo dešťové srážky s přesností na dvě desetinná místa.

                Uf, nikde kolem. Rozčtvrť si na chviličku dovolil nebezpečný luxus divoké představy plné černovlasých, zrzavých, blonďatých a především kozatých mladých otrokyň. Představy přerušil pohled na věc, kterou držel malý Všechnypobij v ruce a zjevně ji se zájmem studoval. Kniha!

                „Copak to máš, mladej?“ zeptal se otec syna tónem, který sděloval potomkovi, že ať bude odpověď jakákoli, rodiči se zjevně líbit nebude.

                „Eeee. Eeee….“ Mladík vyděšeně zvednul pohled. „No, é, víš tati…“ V hlavě se mu objevila spásná myšlenka. „Víš jak jsi mi říkal o tom, jak můžu použít obyčejné věci, které se všude možně válí, jako improvizovanou zbraň v případě překvapení?“ Otec přikývl, i když měl pocit že on říkal spíše něco jako: „Dyž tě někdo překvapí, koukni kolem a chmátni první věc, která je dost velká, těžká nebo tvrdá. Divil byses, čím vším můžeš někomu roztřískat kebuli.“

                „No tak jsem uvažoval a přemýšlel, jak by se dala použít taková knížka. Podívej je velká a těžká, navíc díky tomu kování dost nebezpečná. A kdybych si nechal udělat zvláštní naostřené kování, mohl bych s ní někomu snadno useknout hlavu, nemyslíš?“ Rozčtvrť automaticky, než si uvědomil co dělá, přikývnul. Kluk se zjevně dostával do ráže. „Představ si, jaká by to byla nádherná skrytá zbraň! Kdo by se na tebe podíval, řekl by si jenom á, další knihomol a pak by stačil jenom jeden přískok a bum…“

                „Dobře, dobře, vyhráls. Ale teď pudeš se mnou a ukážeš mi, jak sis zapamatoval moje lekce o škrcení. Kovář povídal, že u Lyščího kopce viděl medvědí stopy…“

                „Tak synu, blíží se tvoje osmnáctky, už budeš definitivně dospělej! Víš, co to znamená? Budeš si moct vybrat vlastní jméno, podle prvního hrdinského činu, který se rozhodneš spáchat! Už máš nějakou představu, co to bude?“

                „Mám tati,“ usmál se mladík.

                „A co to bude? Povídej!“

                „Ne, tati. Bude to překvapení.“

                „Hmm. No, věřím, že tradici našeho rodu nezklameš! A jó, to by mě zajímalo…“

                „Co, tati?“

                „Proč pořád chodíš do města? Co je tam tak zajímavýho?“

                „Mají tam zvěřinec nebezpečných příšer, tati. Chodím se tam na ně dívat.“

                „Dívat?“ zahučel podezřívavě otec. „Na co, proboha?“

                „No oni tam mají dost mizerně udělané klece,“ rozváděl syn dávno připravenou krycí historku. „A já počítám, že jednou se jim některá z těch mrch dostane ven. No a když tam budu, tak si budu moct vyzkoušet to trhání hlav, jak jsi mi ho posledně popisoval, tati.“

                Rozčtvrtěm projel záchvat otcovské pýchy. Možná má ten kluk pár chybiček, je takový menší, nevyvinutý, ale co mu řekne, to si zapamatuje. A ta vychytralost! Mazané, na to bych já nepřišel. Na druhou stranu, kdy by tam vlezl v noci, roztáhnul mříže a zakroutil všem obyvatelům zvěřince včetně hlídače krkem, byl bych na něj ještě pyšnější, ale nemůžu po něm chtít všechno.

                „Výborně, chlapče! No, konec zábavy, teď ti ukážu jednu věc.“ Zaváhal a rozhlédl se. „Maminku jsi nikde neviděl, že?“

                „Ne tati, prý jede navštívit babičku.“

                „Fajn, takže víš jak má máma ty svoje přísloví, kterýma nás občas otravuje, ne? No, tak dneska ti ukážu, že většina z nich jsou jenom kecy. Vidíš tamhleto prkno? Takže jedno z těch přísloví tvrdí, že hlavou zeď neprorazíš, ale já po pár pokusech zjistil, že všechno záleží na tom, jak velký rozběh si připravíš…“

                „A je to tady! Synu, od dnešního dne seš dospělej! Pobijvšechny…“

                „Michale!“ vložila se do řeči Valehýra.

                „…Dneska tě tak oslovuju naposledy. Podle naší tradice se dneska rozhodneš pro svý nový jméno a spácháš skutek, kterým se uvedeš mezi dospělý! Hurá!“ zařval Rozčtvrť. „Tak, napínáš mě s tím už skoro rok. Co sis vybral?“ Valehýra se vítězoslavně usmála. Ha, tak jí to řekl?

                „Tak.“ Mladý barbar se postavil. „Asi to pro tebe bude překvapení, tati.“

                „No povídej! Povídej, zatraceně!“

                „Víš, co je to balet, tati?“

                „Cože?“ Rozčtvrť vytřeštil oči. „Jakej balet? To je to pitomý tancování, ne? Co to s tím má co společnýho?“ Podezřívavě zamhouřil oči. „Chceš povraždit ty pitomce? Sice by to byl pro svět dobrej skutek, ale na ty by stačila jedna rána rezavým mečem. Na všechny najednou.“

                „Ne tati. Chci se k nim přidat.“

                „COŽE?!?!?!!!!!!!!“ zařval Rozčvrť z plných plic, tak jako snad nikdy.

                Když se rozptýlil prach, který rozvířil pád střechy, Rozčtvrť otázku zopakoval, jenom trochu mírněji. Vesnický meteorolog o půl míle dál vztekle rozšlápl nebohou rosničku, která místo bouřky předpověděla mírně zataženo.

                „Přidám se k baletu, tati. Vždycky jsi mi říkal, že muž má znát své místo a mít svůj cíl. A já se chci stát baletním tanečníkem, tati, takže si volím jméno Balet. Vím že je to pro tebe trochu zklamání…“ Čerstvě pojmenovaný barbarský baletní tanečník Balet Jámufláknu raději zmlkl. Tušil, že to táta špatně vezme, ale tohle…

                „VYPADNI! Táhni z mého domu… teda z trosek mého domu, ty lumpe! Jak jenom můžeš! Ty! Ty…“ Stárnoucí barbar se chytil za hruď a sklonil se. Valehýra se přestala vítězoslavně usmívat a rychle přistoupila k manželovi, objala ho kolem ramen. Rozčvrť něco sípal, tvář, před chvíli rudou, měl teď úplně bledou.

                „Asi bys měl raději jít, synu. Hodně štěstí, Míšo…teda Balete.“

                „Mějte se, mami. Ahoj tati. Pošlu vám pohled.“

                „Potřebuju dovolenou, mámo. Jak mi to jenom ten kluk mohl udělat…“ bědoval Rozčtvrť na lavičce před pobořeným srubem. Zhluboka se napil kořalky. „Jak jenom mohl…“

                „Přece bys mu nechtěl stát v cestě ke štěstí, táto. Je nová doba, barbaři už trochu vycházejí z módy,“ utěšovala ho Valehýra. Sama byla na syna pyšná. Balet! Dobře jsem ho učila, kluka!

                „Pojedeme na dovolenou, musím se trochu odreagovat. Slyšel jsem, že u Černé Věže se zase začali rojit goblini, tak jsem uvažoval, že bych si jich pár rozčtvrtil…“

                „To zní zajímavě, tati. Mohl bych jet s tebou?“ ozvalo se ním. Rozčtvrť se bleskově otočil. Za ním stál jeho syn, oblečený ve zbroji, vyzbrojený mečem a velice zkroušeným výrazem na tváři.

                „Víš tati, já si to rozmyslel. Jméno už sice změnit nemůžu, ale přece jenom asi ze mě bude lepší barbar, než baleťák…“ povzdychl si. „Takže… odpustíš mi, tati? Sám jsi mi říkal, že jsi jako mladej udělal spoustu pitomostí…“

                Rozčtvrť naprázdno zaklapal pusou, nevěděl, co říct. Vstal.

                „Žádný srandičky, kluku? Myslíš to vážně?“ zeptal se nevěřícně.

                „Ano, tati. Půjdeme na ty gobliny? A až se vrátíme, tak jsem uvažoval, že se půjdu poptat do místní pobočky Zabijeme je pro vás, jestli nepotřebují lovce odměn…“ nadhodil Balet.

                „Tak se mi to líbí! Na gobliny!“ zařval Rozčvrť, který sice synovu změnu názoru nechápal, ale o to větší z ní měl radost.

                „Jakto?“ konečně našla Valehýra správné slovo.

                „Nóó…“ zaváhal Balet.

                „Tak jakto že sakra nebudeš zatracený baleťák, můžeš mi to vysvětlit?“

                „Víš mami… byl jsem tam a oni…“

                „Co oni?“

                „Že to prý nepůjde. Mám pocit, že by se mi ředitel baletu nejraději vysmál, ale z nějakého důvodu ze mě měl strach…“

                „Jakto že to nepůjde?“

                „Nó, on mi řekl…“

                „Co? Tak vymáčkneš se konečně?“

                „Víš, řekl mi, že to je ode mě hezké, že chci k baletu, že to sice umím hezky, to co jsem mu ukázal, ale že on mě prostě vzít nemůže a ani žádný jiná baletní skupina…“

                „Proč?“

                „No, nejdřív povídal něco o nosnosti parket a pak mi přímo řekl…“

                „Tak pokračuj…“

                „No, že se mám nad sebou zamyslet. Na balet mi chybí fyzické předpoklady. Nebo spíše… nadbývají.“

                „Nadbývají?“

                „Prý barbar, který měří na výšku dva metry deset a váží skoro dvěstě kilo, o botách patnáctkách nemluvě, prostě nemůže balet dělat. Nechápu proč.“