Krtek a drahokam

Seděl jsem na zahradě před domem, zrovna jsem dojedl pomeranč, začtený do pouliční poezie Petra Hřídele, odpolední slunce se opíralo do mých tmavých manžestráků. Byl jsem v suchém středohoří, stará krajina se zakládala na černých sopečných kamenech. Nažlutlou ostrou trávu kolem narušovaly křiklavé pomerančové slupky. Kniha mě odnášela do syrových ulic města a nedaleký šramot jsem zpočátku nezaregistroval. Asi podvědomě, tím zvířecím instinktem mé oči našly přesně to místo, odkud zvuk přicházel. Z obnažené jílovité půdy vykoukl dlouhý hubený nos a pak zbytek hlodavce. Krtek.

„Čau Krtku!“ Řekl jsem překvapeně, nijak mě neohrožoval, ani nevzbuzoval jakékoliv obavy. Byl jsem opravdu mile překvapen. O to víc, když krtek promluvil.

„Čau člověku.“ Krtek otevřel tlamičku.Nevím jestli jsem slyšel hlas od něj, nebo jen v mé hlavě.

„Co tu děláš, chytáš žížaly?“ Nedalo mi to, řekl jsem to ironicky, zatím jsem pořád zjišťoval reálnost mé situace.

„Spíš kořínky, žížaly, občas kus ovoce.“ Odpověděl suše otáčející hlavou ze strany na stranu a čichající svým ružovým nosem. Malé oči měl těsně přivřené, ale nevypadal, že by mu slunce vadilo.

„Asi je tu pěkně tvrdá zem, samý kámen, ne?“ Chtěl jsem znít uznale, koukajíc na jeho dlouhé drápy na předních tlapkách. O čem se bavit s krtkem? Napadlo mě, že má dost omezený pole působnosti, slepou zem, kolik metrů asi pod povrchem leze. Musí mít asi skvělý čich.

„To jo, ale je v ní spousta prasklin a dutých míst, měkkých naplavenin, kde se snadno žije.“ Krtek se pousmál.  Našel si v trávě jednu oranžovou slupku a zakousl se do ní.

Chvíli jsem ho pozoroval, krtek byl podzemní myš. Musel cítit každou změnu vlhkosti a materiálu, asi i predátory a potravu na několik metrů. Tma, jak se tam asi dýchá? Ty by měli pracovat v šachtách, krtkolidi. Musí mít pořád plnou pusu hlíny. A ví jak chutná.

„Víš jak chutná křemen?“ Přerušil jsem krtkovo chroupání.

Otočil ke mně hlavu, zamžoural a pootevřel víc oči. „Křemen cítíš na dálku, železo se sklem, nepříjemné na zuby, krtci cítí všechno v zemi, víme o tvrdých žílách i dusícím prachu, studnách a hladinách podzemních vod.“  Krtek se vrátil k pomerančové kůře.

To by byli zlatokopové! Pomyslel jsem si. Ty by kopali na jisto, sbírali valoun za valunem. A drahokamy to samé. Usmál jsem se na malé zvíře. Ty takové věci nepotřebují. Pro ně jsou asi bezvýznamným kamením. Ale nedalo mi to.

„Sbíráte drahokamy?“

„Jako my krtci myslíš?“

„Ehe.“ 

„Ne, ne, k ničemu nám nejsou, ale víme o nich.“ Krtek se zakuckal a vyplivl rozkousané kousky kůry.

„A přineseš mi nějaký, velký?“ Vypadlo ze mě, bez jakýchkoliv úvah a sebereflexe.

„Ne, ne, nevím jak se nosí kameny, ale můžu ti říct o jednom, není daleko.“

„A kde?“ Musel jsem znít trochu netrpělivě, ale krtek mi bez známky pohoršení vysvětlil ke kameni cestu. Drahokam velký jako půl rejska, měl být asi sto metrů na jih od zahrady, v pískové naplavenině u místního potoka, šest metrů pod zemí. Nebyla šance, že bych se k němu dostal, kopat šest metrů do hloubky znamenalo ledacos a navíc jsem si nebyl jistý krtkovou věrohodností.

„Hmmm.“ Bezmocně jsem zamumlal. „Tak to není šance, že bych se k němu dostal.“

Krtek se na mě zadíval, přiběhl trochu blíž a pokynul semyšovou hlavičkou, abych se k němu naklonil a spiklenecky pošeptal.

„Můžem si to na chvíli vyměnit, řeknu ti jak se změnit v krtka a dojdeš si pro něj.“

Zvednul jsem hlavu od země a krtka si změřil pohledem, otočil jsem několikrát hlavu ze strany na stranu koukajíc po zahradě, zavřel několikrát silně oči a znovu je otevřel. Pořád tam byl a čekal na moji reakci, byla to realita.

„Co mám dělat?“ Bylo by nesmyslné teď couvnout.

Krtek se ohlédl kolem dokola, jakoby kontroloval, že není nikdo poblíž, opět pokynul hlavou a pošeptal. „Musíš najít žížalu a kořen pampelišky, smícháš, rozdrtíš, pokapeš sedmi kapkami rosy a sníš.“

Neznělo to vůbec lákavě, ale mohlo to být mnohem horší. Ingredience nebylo těžké nalézt, žížalu jsem vykopal v kompostu u plotu, nechal si krtkem schválit, pak vytrhnul pampelišku i s kořenem, opět jsem se vrátil ke krtkovi, a ten mi jen krátkým přitakáním odsouhlasil i pampelišku. Žížalu jsem i přes její křečovité svíjení nakouskoval, to samé udělal s kořenem, smíchal v porcelánové misce na salát a se vzniklým materiálem začal shánět kapky rosy, bylo už kolem poledne, tak to chvíli trvalo, než jsem ve stinných místech, pod vrstvou listů a jiné zeleně našel pozůstatky rosy. Prstem jsem sedmkrát pokapal slizkou hmotu na misce a k mému překvapení se po té poslední kapce s elixírem začalo něco dít. Zašuměl a probublal barevnou pěnou.

„A teď to rychle sněz, dokud se na tom drží ta pěna.“ Ponoukl mě krtek.

Nebylo to více, než polévková lžíce hmoty, rychle jsem ji se zavřenýma očima vyklopil do sebe a polkl. V krku jsem cítil zvláštní sliz, pomalu se mi dostával do žaludku a čím dál víc těžknul. Ze začátku jsem necítil nic zvláštního, jen tu tíhu, ale postupem času, mohlo to být jen pár desítek vteřin, se tíha začala výrazně zvětšovat. Nejdříve jsem v žaludku cítil hlínu, pak kamení a pak něco mnohem těžšího, nepříjemný těžký pocit se prohluboval a já si teď pod tou tíhou musel kleknout, ale i přes to mě to pořád víc a víc táhlo dolů k zemi. Bylo to jakoby mě zemské jádro chtělo přitáhnout přes všechny ty vrstvy půdy a kamene k sobě. Dost mě to vyděsilo a já jsem zcela automaticky strčil prst do krku ve snaze vyzvracet ten nepohodlný kus hmoty. Všechno šlo hladce, a já po prvním vztahu žaludku vykuckal, k mému překvapení, kousky pomerančové kůry, která byla nepřirozeně nízko a vše bylo najednou veliké a divoké. Byl jsem krtek. Nade mnou jsem se tyčil já, obrovský, sám k sobě jsem promluvil krtčím hlasem. „Tak běž, cestu znáš.“

Kývnul jsem hlavičkou, ani nezkoušel nic říct a zaběhl do jílovitého krtince. Pohyboval jsem se automaticky, vůbec jsem si nemusel zvykat, cítil jsem výhody a omezení krtkova těla, jakmile jsem se dostal pod zem, pochopil jsem celou jeho funkčnost. Oči jsem musel téměř zavřít, ale bohatě mi stačil nos, poznal jsem tím dokonalým čichem úplně všechno, druh půdy, hloubku pod zemí, i zemské póly a sebemenší kapku vody. Orientace byla automatickou záležitostí. Pokračoval jsem podle krtčiných pokynů, stále na jih klikatými tunely, které jsem musel leckdy prohrabávat. Systém chodeb nebyl složitý, z hlavních tepen odbíhaly tunely k povrchu i do větších hloubek, slepé cesty končily vetšinou útulnými hnízdy. Byly také poznat po čichu. Docela rychle jsem si udělal obrázek o podzemí a moje zvědavost vyprchala. Dál jsem se nezdržoval a běžel k drahokamu. Hlavním tunelem jsem se dostal do starého zborceného drenážního kanálu, byl asi tři metry pod zemí přikrytý desítkami let eroze. Kanálem se běžele snadno, přímo se svažoval k potoku a během pár minut jsem se dostal na dané místo, ale chyběly mi tři hloubkové metry. Nezbylo mi nic jiného, než hrabat. Šlo to nečkaně lehce a narážel jsem i na další chodby, které mi umožňovaly dýchat, drápy byly dokonalým nástrojem. Po chvíli jsem vpadl do široké jeskyně. Nedokázal jsem vycítit její velikost, ale uprostřed ní jsem cítil něco čistého, zařícího. Byl to rubín. Velikosti celého rejska.

Nebylo na co čekat  celé tři výškové metry jsem musel kámen tlačit před sebou, občas ho za sebou nechat, prohrabat zasypanou cestu a vrátit se zpět pro něj. Když jsem se dostal zpátky do drenážního kanálu nemohl jsem popadnout dech. Kámen byl pro tak malé tělíčko velkým břemenem. Na malý okamžik jsem si lehnul a odpočíval. Krtčí srdce mi hlasitě tlouklo, temnota hluboko pod zemí na mě začala doléhat a já už si přál být zpět. Při opětném nabývání energie jsem čumákem prozkoumával rubín, byl opravdu veliký, a pokud by byl průzračný, měl by obrovskou hodnotu, takovou, která by mně usnadnila celý zbytek mého života. Znovu jsem se opřel do kamene, šel, spíš hopsal pozpátku a předními tlapkami strkal krystal pod sebe. Teď jsem chápal, proč krtek nevěděl jak se nosí kameny, ani nechtěl vědět. Úsek drenáží mně musela trvat nejméně padesát minut, zastavoval jsem, nabíral zpátky dech a klidnil své srdce. Pořád jsem si nezvyknul na závrátný rytmus krtkova zásadního orgánu, který prudce pulsoval po celém jeho těle. A zase se neuvěřitelně rychle sklidnil a já pokračoval posledními metry úzkého klikatého bludiště, které jsem měl jako zázrakem v paměti. Už zbývalo posledních pár desítek centimetrů a já už, ani přes hektickou frekvenci srdce, nezastavoval. Chtěl jsem být venku, na světle v mém lidském těle. Vzduch se pročistil, chlupy na těle se mi jemně zježily a já se v krtčím těle dostal zpět na denní světlo. Chvíli trvalo než si oči zvykly, ale během několika desítek vteřin jsem už opět mohl použít zrak. Mé tělo s krtkem uvnitř sedělo nepřítomně opodál.

„Čau krtku!“ Nahlas jsem pozdravil.

Krtek nezareagoval, dál nepřítomně seděl v trávě a koukal kamsi pod sebe. Přiběhl jsem s kamenem blíž.

„Čau krtku, jsem zpátky!“  Zkusil jsem znovu, marně. Popoběhl jsem o další kus blíže a teprve teď si všiml, že jsem začtený do Hřídelových básní. Nepokoušel jsem dále krtka oslovit a vběhl na v trávě rozloženou knihu.

„Čau krtku!“ Řekl jsem sám sobě, řekl krtek v mém těle svému krtčímu tělu se mnou uvnitř a obratně vzal rubín mezi prsty.

„Díky krtku!“ Zvolal vítězně Krtek, sebral mojí knihu, vstal, strčil kámen do kapsy a odešel.