Ženy, kterých si vážím - RUCE

Dnes již nemoci trápí, ochabují síly, ale má za sebou práci jako hrom.

Čtyřicet let ve dne, v noci zahřívala v misce dlaní průsvitná holátka ne větší než právě těch deset prstů. Očima brzy bez slz pozvedala je k slunci, aby nasadila na květ. Vypiplávala, co chtělo zajíti hned po prvním nadechnutí.

A objevovala.

Svého syna. Stařičké rodiče, seschlé jako maličký domov na kraji pole. Poezii. Dilema o kvalitě bytí. Bezmoc lékařů. O neúprosnosti života pověděla nám ve svých rozhlasových hrách a my slyšeli a užasli jsme, v jaké hloubce nachází se člověk.

Toto napsala:

cítit báseň

zde je

mé místo bez květin

bez ozvěn rozjásaných sálů

kde dlaní překryju horečnatý hrudníček

a pode dvěma prsty

mi ozvy vytepou

půlnoční morseovku úzkosti

cítím jak srdce touží bít

a jak je touha bolestivě zmáhá

tiše mu říkám: bij

ťukej pořád dál

musíš

doma na tebe čekají

v kolébce lásku nastlanou

jak perlu hýčkanou tělem mušle

a ještě báseň cítím

přečistý úmysl rána v němž už tolikrát

jsem uviděla na smrt vyčerpaného

vítěze