...a neboj

Volám jí každý den.

„Kontrola!“ rádoby vtipně vykřikuji do mobilu.

,,Tak jak ti je? Jíš něco? Jak se ti dýchá? Bolí tě něco?“

Uklidňuje mě: ,,Všechno je v pořádku, neboj. Mám se dobře.

Dnes jsem obešla i celou zahrádku. Teď sedím v obýváku, dveře na terasu jsou dokořán, svítí sluníčko…dám ti Zuzku.“

„Tak co, jak to zvládáte? Nezlobí? Neodmlouvá? A co hračky? Uklízí si je?“ směju se do telefonu .

Smích na druhé straně má stejný nádech jako ten můj.  Je obtočený strachem, který ho svírá pod krkem.  Nevěděla jsem, že i smích  může tolik bolet…

„ Jo, vše je dobrý. Je v pohodě. Neboj se.“

„Už přišly výsledky  z toho punktátu. Je to tam taky. Mluvila jsem s primářem….“

,,Bolelo ji břicho a pak přišla na to, že to je guma od toho nového pyžama. Už jsem to přešila.“

,,Já nevěděla. Vezla jsem jí ho do nemocnice v sobotu, nemohly jsme to vyzkoušet. … jak jí? Musí jíst.“

,,Docela to jde. Ulevilo se jí, líp dýchá …“

,,Nevím, jestli to do neděle stihneme. Zedník je skvělej, ale musel vybourat i tu  zadní zeď od koupelny, která tam původně měla zůstat. Vlastně i ten bok před záchodem a celé to znovu vyzdít. Tím se to zdrží.“

„ Prosím tě, nic se neděje.  Je tu spokojená a skoro jako doma. Jsem ráda, že ji tu máme. Až to doděláte, přivezeme ji. Chci vidět, jak to bude vypadat.“

„ Já zase zítra zavolám…ahoj a dík!“

,,Neděkuj…a neboj .“

Volám jí každý den.

Vím, že se blíží den, kdy se nedovolám.