Kaštany I

Obrovské koruny kaštanů a jejich kmeny mohutné

je časný podzim a ony se červenají

je zlatý podzim, čas sklizně, čas česání

bohyně plodnosti, dopřej nám plodů čistých a dozrálých

dopřej nám plodů šťavnatých a moudrých

mé kaštany, vy víte, že není člověka bez touhy

a není člověka bez utrpení

ach kaštany, vy znáte mé volání a proč se vzpírám

sklizeň je bohatá, vím to, snad nevěřím?

plné mísy se rozkošně nesou

a děti tajně ujídají sladkých hroznů

těch barev a vůní, jež se rozlévají, jež se vlní

jak rusalky z dětských snů, co bolest neznají

a listy, s žilkami červenými, plynou a zlatě září

snad je hřích nebýti uprostřed těch davů žijících

necítit větve objímající, větve oblažující

hřích nežít s vášní podzimu a nelkat spolu s větrem

jež se blíží od severu s vlhkostí a bičem

ne, není třeba se prát, zbytečně a natruc

jen navzdory lze věřit, sobě sám pocítit tíhu věrnosti

a zaklapnutých zadních vrátek, není dobré se vracet zpátky

víš to, a přece boucháš dál

kaštany, mé kaštany, vy znáte lehkost podzimu

jeho sílu, co se do nás vráží, díky níž se stáváme

znáte tíhu zimy, co se pomalu vleče, je mrzutá, je uvolňující

všechno se stane, hojnost je naší matkou a touha kmotrou

beze strachu lze se procítit

kaštany, mé kaštany, vaše vůně se vpíjí