Mimo dohled

 

Sednu si na chodník - na cestu mrazící,

na níž už čekají obrysy v měsíci - ze tmy,

hledící na mě - ty stíny

mlčící - bez těla - tvořící marně

bílého anděla - bytost,

co mě nalákat má

usnout vedle ní,

je to hra jen - snad?

 

Ty stíny - pod lampou se vlní,

pod jabloní a mlhou,

co inkoust pro ně roní,

malují tahy jinovatkou - tak

jako by mě znaly - byly

mým vlastním snem,

mou představou - sladkou.

 

Já neodolám - přidám

svůj jednoduchý tah,

jen hvězdu pod hvězdami,

tam nehodí se - snad?

Ne, mizí - jako prach

lehce sfouknutý.

 

Krčila se ta hvězda

před sněhem,

pod padající krajkou - bílou,

studenou,

pod hněvem stínů - z práce

jejich zmařené,

brečela - asi tiše,

vyhasla - za dobu krátkou.

 

Moje chyba - hvězdy trest.

Kam asi šla? Do nebes?

 

Stíny, jabloně, lampo i mlho

jste kolem mě - mě bez vás - mě bez všech.

Přec našla, co hledala jsem,

obraz  - do něhož utíkat smím - po večerech,

bez šály - bez času - klepu se před lesem,

tam, kde hodina v minutě utíká,

tam, kde svět zbylý lhostejně mi uniká.

---