Milostiplná chůze

Dochvilná jako hodinky od Armina Stroma procházela kolem jednotlivých mezníků své každodenní cesty. ‚Lidka, Lidka, neutíkej, stůj, upadla ti kytka, co natrhal ti tvůj...,‘ pokřikovali kluci na ženu v černé větrovce, neurčitých kalhotách a teplých uondaných botách. A vyvolávali jednotlivá jména, házeli bodláky, jetele, máky a hluchavky jejím směrem, třeskutě se řehtali, ale ona šla dál, ani se neohlédla. Šla okolo hostince Šarvátka a dělníci už ji znali, smáli se a volali, ‚nedáte si jedno s námi, milostivá paní?‘ a vevnitř seděl píšící dřevorubec Miroslav Votruba a povídal zedníku a příležitostnému hrobníkovi panu Břečkovi, že každá povídka se musí psát, jakoby to byla ta poslední. U rybníka seděl na rybářské stoličce bývalý předseda obce a klimbal, obešla ho jako hrůza, on seděl dál s bradou skoro na prsou a ani nezaslechl šustění omšelých bot v trávě za jeho zády. Ves skončila a nastal les, černý smíšený hvozd, kde se dařilo rozličným živočišným druhům. Srny chodily po svých stezkách pít z ukrytých tůní, zajíci pospávali v dutých pařezech, divoká prasata zrývala travnaté pěšiny a to všechno v přítomnosti ženy, která šla rýhou po kolu  traktoru a zvěř ji snad považovala za příslušnici svého druhu. Pak přišla frekventovaná silnice, jinudy se jít nedalo, držela se očima bílé čáry a auta, autobusy, zemědělské stroje, kamiony, motocykly, kola i jiná vozidla míjela netečně jako ony ji. Když občas řidiči rozpoznali známou figurku a zablikali nebo zatroubili, jen se podívala očima v silných brýlích a pokračovala v chůzi. Na odpolední mši v městečku vzdáleném několik kilometrů stála až zcela vzadu u křtitelnice. Před několika lety, v tuhých mrazech, jí jedna vesnická teta poradila, aby nechodila, ale jela autobusem. Řidič se ošíval a spolucestující pak trousili zlé poznámky o jakémsi zápachu. Od té doby pouze chodila. Zde v kostele hledala vždy opuštěný kout nikoli blízkost ostatních farníků. Po bohoslužbě se zastavila u kontejnerů a pojedla něco čerstvě vyhozených potravin. Někdy našla v kapsách odložených šatů i nějaké peníze, většinou je na druhý den věnovala do farní kasičky. Na zpáteční cestě posbírala trochu sezónního ovoce podél cesty, hub se však střežila. Pila se zvěří z lesních studánek. Večer usnula v chaloupce požehnaným spánkem, sem tam neodolala a ještě před ulehnutím obešla zšeřelou vesnici. A tak se to opakovalo každý den v roce. Spisovatel Votruba se o chodkyni na několika místech zmiňuje ve vesnické kronice, kupříkladu v roce 2007 píše, že ‚ta osoba byla mnohokrát oslovena lidmi, ale nikdy ji neslyšeli promluvit, šatstvo obměňuje až při úplném zničení stávajícího, dbá na teplou obuv, má černé mastné vlasy, dutý pohled v očích a pobírá invalidní důchod.‘ Votruba ještě na jiném místě kroniky uvádí, ‚existence té ženy, jakkoli zbytečná, dodává spoluobčanům chuť do dalšího života, který se jim při pohledu na ni již nejeví tak těžký a bezútěšný.‘