Každá láska je ke konci nešťastná

1. prosince jsme oslavili třetí výročí. Nemůžu říct, že celé ty tři roky byly jen zalité sluncem a srdíčky poletujícími ve vánku. Jako cholerika jsem si ho vybrala a jako cholerika jsem ho milovala. Skutečně milovala!

Naše společné zájmy byli sex a jídlo. Ne vždy v tomto pořadí. Vše ostatní jsme měli rozdílné. Já slečna z města, co se tramvají a pěšky dostane kamkoli, on buran z vesničky co jezdí do sámošky bavorákem. Já dítě zlatých devatesátých v zemičce překotně se snažící o nastolení demokracie, on proháněl svoje první lásky když se v jeho zemi jala Tatcherová zničit odbory...

Všechno nám chutnalo a vonělo jinak a snad právě to nás tankovalo nejvíc. Pamatuju si ten okamžik, když jsme leželi vedle sebe, udýchaní a najednou oba věděli, že je to vážný. Tehdy jsem zpanikařila, protože jsem o něm v podstatě nic nevěděla, Podstoupil křížový výslech a to bylo to největší vyznání lásky. Před tím, jsem z něj nedostala nikdy nic a ani mě to nijak netrápilo.

Postupem času vyplavala na povrch dcera o dva roky mladší než já, kterou do kolonky "dítě" při výslechu nezařadil, neb už je přece dospělá. A letos o vánocích, mi jen tak omylem prozradil, jak to vlastně bylo s jeho rozvodem.

Seděli jsme v kavárně na benzínce a vzpomínali když z něj vypadlo. "... to jsme tenkrát nesli ty rozvodový papíry právníkovy." My dva? Spolu? Cože? Chtěl to zakecat hned jak uviděl můj výraz v obličeji. Zřetelně jsem si vybavila onu návštěvu právnické kanceláře s obálkou. A taky si jasně vybavuju jak mi říká že se jedná o matčinu závěť.

"Počkej! tehdy jak jsme byli u toho právníka v Glasgow, to byli tvoje rozvodový papíry???"

"Ano."

"Ale to jsme spolu dobrýho třičtvrtě roku spali!"

"Byla to jen formalita, s manželkou jsem patnáct let nežil, jen jsem neviděl důvod to nějak právně řešit..."

Fajn. Rozvedla jsem ženatýho chlapa! Nechtěla jsem dělat scény, jeli jsme k jeho matce oslavit vánoce. Když jsem jela do Prahy, oslavit ty druhé byla jsem už nepříčetná vzteky, ale mlčela jsem. Schytal to jednoho večera, když jsme si psali na internetu. Nazval mě hysterkou.

Další návštěva jeho matky a cholerický výstup po té, co jsem v plné rychlosti nedokázala sehnat včas tužku a papír a poznamenat říslo na zdi, kolem které jsme projeli. "Už toho mám dost! Vůbec nic pro mě neděláš, zatímco já pro tebe dělám uplně všechno!" Nezmohla jsem se na nic, než na pláč. Na pláč při kterém při každé slze odtékalo všechno, co jsem k němu ještě cítila.

"Mohl bys mě vyhodit v Glasgow? Pojedu domů" Měli jsme před sebou ještě dvě noci. Těšili jsme se na ně dlouho, protože poslední dobou měl možnost pracovat o víkendu a vydělat trochu víc peněz. Přála jsem si, aby projevil jakýkoukoli formu zklamání, aby mě nenechal odejít. Nechal.

S bouchnutím dveří jeho auta ve mě cvaklo a necítím už nic. Mluvila jsem o tom, v podstatě jsem ho prosila, aby mi jakkoli dal najevo, že o mě stojí. "Nebudu tě přemlouvat, když vim, že jsem pro tebe tak jako tak moc starej."

Nerozešli jsme se. Je potřeba dodělat ročník ve škole. Ale co bude potom, to nevim. Nedokážu dost dobře vyhodit oknem ty poslední tři roky, který byli opravdu krásný. A taky se bojím. Bojím se, že už mě nikdo nedokáže obejmout jako on, i když mu ta objetí už nedokážu věřit. Cosi mě drží na místě. Mizivá naděje, že zase budeme ležet vedle sebe a bude to vážný...