Vlakem z Prahy do Chebu

Komáři a práva člověka

Za Horovicemi rozkročený bagr, pevně přisátý ocelovými chapadýlky k zemi a bodá do ní jako komár do zad spáče. Má vytrvalost benzínového motoru, ale limity zákoníku práce. Tlustý bagrista už myslí na poslední pich a studené pivo v hospodě na návsi. Ještě pořád máme nad technikou o pivo navrch.

Žena a koleje a krajina  

Železniční stanice Kařízek se ohlašuje pečlivě upravenou průvodčí v brýlích a postoji antické sochy. Usmívá se. Jak by ne, pár metrů za domky jsou už lány kypré hlíny a taky kudrlinatá říčka. Jako by té krajině někdo sundal brýle a ze sošného postoje ji položil na záda.

Ticho útočí  

Protihlukové stěny před Rokycany ruší výhled do okolí. Který partyzán klidu je sem nastavěl? Jaký sabotér rozhledu? Místní možná při večeři lépe slyší cinkání lžící o dno talířů, ale vyměnit si mezi sousty nudlí pohled s cestujícími za okny rychlíku už se jim nepoštěstí.

Akademie

Projíždíme kolem Golfové akademie před Chrástí. Studenti parkují své limuzíny těsně u pažitu a netrpělivě vyhlížejí akademiky. Ti přicházejí odění do stylových amerických talárů s pruhovanými límečky. Za zvuku Gaudeamus igitur tu dnes budou ti pilní přísahat na hůl mistra greenu. Zítra už pak budou zcela jiní. Ještě daleko více jiní.

Prach a pivo

Jsme v Plzni na nádraží. Zemi dříve nasáklou životadárným pivem tu pokrývá už jen prach z lokomotiv. Dusivá smrt proti rozkurážnělému životu. Průmysl bere vrch i tu, přestože chlapíci camrající hořkou dvanáctku u papundeklových stolků si to nemyslí. "Ještě jedno," poručí s velkomyslností majitele chmelnic, a než se natočí, budou bagančaty stírat prach perónu.

Láska v plechu

Za Plzní je šrot. A v tom šrotu mnoho šrotu. A v té mnohosti šrotu bod, punctum. Žlutá karosérie stařičkého Volkswagenu jako krovky brouka, který už není, ztratil se a slunce pak ohladilo jeho skořápku na kamenité cestě. Nějaký plzeňský pábitel, místní Knoflíkář si je možná vyhlédl, aby je odnesl domů a miloval se v jejich útrobách s manželkou. Jestli přitom pouští dálková, nebo jen potkávací světla, to už diskrétně přejdeme mlčením.

Mimo prostor a čas

Stanice Svojšín je opuštěná. Nebýt venku světlo, báli byste se, že je opuštěná dnem i nocí. Jen kousek od kolejí hned vedle železnicčního domku polorozpadlé bistro U draka. Jakoby se vietnamská válka před čtyřiceti lety přehnala i tudy. Místo mimo prostor a čas. Svojšín.

U Pavlovic

Ta mýtina nad klikatící se řekou u Pavlovic, to je láska sama.

Cheb

Zaplevelený dvorek za kostelem sv. Mikuláše a sv. Alžběty byl slyšet tichem. Cheb už dobrou hodinu halila černá obloha a já tušil v tom nepořádku kočičí svět. Čekal jsem s gotickou věží a měsícem za zády jen chvíli. Dvě žárovičky blikly ze tmy. A pak zase, černý stín se krčil mezi trsy trávy a odloženého nábytku. Co tam hledala? Večeři, nebo něco, co nemůžeme tušit? Ani s jistotou gotické věže za zády.