Slunce, vlny a vítr

Slunce zapadalo za Krušnými horami.

Ačkoliv nebyl deformován profesí strážce hranic, nabyl dojmu, že těsně před hranicemi chce tato planeta coby šibal klamat státní orgány a hrát si na schovávanou.

Nad pomyslnou státní hranicí se SRN, lemovanou horskými masívy Krušných hor se opticky sluníčko téměř rozdvojilo až to vypadalo, že jedna jeho část chce putovat kousek dál na západ, a ta druhá zase na jih. Aby tomu ta planeta dodala skutečnou dramatičnost překračování státní hranice, začala svou jasnou tvář schovávat za mračna, která se začala se západem slunce kupit nad horami.

A aby diváka ještě více připoutala k velkolepé podívané, zahalila se planetka do takového barvitého hávu, který mohl dokonce připomínat krvácející srdce samotného vesmíru.

Ta všeobecně známá planeta jako by volala:

„Ó člověče, jak jsi malý, nicotný a směšný se svými malichernými problémy…“

Většina lidí si všímá, co je na přírodě zajímavého. To ví každý, kdo ji má v sobě. Radovat se ze zcela obyčejných zážitků které vzniknou, když  je člověk právě v té přírodě někde sám a má otevřené oči.  Nebo je tam s přáteli stejného ražení.

A na nic nečeká a nikam nespěchá.

Je sám a kolem dokola je jen to, čemu se jinak říká slůvkem „příroda“.

Vítr vane a čechrá vlasy a stromy si začnou povídat. Nebo ten vítr také zvedne vodní hladinu a vytvoří cosi, čemu potom říkáme „vlny“.

Ten člověk byl nedávno na jedné přehradě.

Počasí v ty dny skutečně nezapřelo tu krásnou a českou Šumavu, a  on na břehu přehrady nostalgicky usedl na staré torzo něčeho, co zbylo z kdysi hezké pramice.

Zahleděl se na tu velkou vodní plochu a začal poslouchat šumění větru, šplouchánmí vody, šustění rákostí a travin. Vypadalo to, že mu ta vzedmutá vodní hladina chce něco říci. Neřekla nic, jen vlny se valily ke břehu.

Jeho zrak opustil vzdálené břehy na protější straně přehrady a začal sledovat se vzrůstajícím zaujetím ty vlny. Po chvíli pozorování se mu začalo zdát, že ačkoliv ani jedna nemá stejný tvar, jsou jedna jako druhá .

Jedna vlna se valila za druhou, jakoby tu předchozí chtěla z neznámých příčin dohonit a pohltit. Jedna vlna za druhou, které upřeně sledoval a přemýšlel nad krátkostí a nicotností našich životů ve srovnání s tímto věky trvajícím přírodním jevem.

Vybral si namátkou jednu vlnu a sledoval ji od chvíle, kdy byla  asi tak 50 metrů od místa, kde seděl. Najednou, z ničeho nic pocítil jakýsi nejasný vnitřní neklid a malou chvilinku to skoro vypadalo, že ta vlna se na něj dívá.

Jen na něj a chtěla ho.

Vlna se přibližovala, a když dorazila až k písčitému břehu, začala zvláštním způsobem v písku mizet. Najednou tu z ní nebylo nic. Ani ta voda, kterou sebou přinesla.

S ní zmizel i ten pocit a tak ten muž začal upřeně sledovat další a další vlny, které mizely stejně tak podivuhodným způsobem jako ta první.

A jak mizely ty vlny, s mimi vždy mizel i ten stále stejný pocit  který s nimi přicházel a který přišel před tím s tou první. Podivuhodný úkaz, kdy to vypadá, že voda z té první vlny podplouvá pod pískem a   mizí pod tou další vlnou, která ji sledovala.

Zřejmě si vzájemně hrály na schovávanou, aby se ve formě vodní masy jako vlna valily dál a dál, až na druhý břeh a na další břehy této velké přehrady.

Byl to fascinující pohled a on vydržel na břehu sedět přes hodinu a jen tak se dívat, reklaxovat a poslouchat vítr.

Slyšet vítr není problém.

Vítr zafouká, koruny stromů se rozhýbou a vlasy na hlavě začnou vypadat jako vrabčí hnízdo.

Cosi se v prostoru kolem změní a člověk vidí, že to něco zvedne ze země papírek a odnese ho kousek dál. Něco zvedne ze země smítka, která vzápětí nato spadnou lidem do oka.

Jednoduchá fyzikální veličina provádí změny, které vnímáme jako „vítr“, jednoduchou veličinu, kterou slyšíme. Někdy jako slabé šumění, které přestáváme slyšet s přibývajícími lety, neboť nám slábne sluch. Někdy jej slyšíme a vnímáme tak, že je lepší přidržet se zábradlí, sloupu. A někdy je vůbec nejlepší se schovat, prostě zalézt do tepla svého domova.

Ale vidět vítr ?

„Hele, viděl jsi už někdy vítr?“ položil ten člověk otázku kamarádovi a on nad tím začal uvažovat. Začal mluvit právě o těch kývajících se stromech a plujících oblacích tam nahoře.

„Počkej…ptám se: viděl jsi už někdy vítr? Viděl?“ Opakoval mu tu otázku znovu.

Kamarád přemýšlel dlouho a upřeně se na něj díval.

Vysvětlil  mu tedy, proč se ho na to ptá.

A on krátce popřemýšlel, usmál se. Vždyť on vlastně ten „vítr“ nikdy neviděl. Viděl kočku jak jí něco čechrá srst, psa kterému jen tak plandaly uši,  kývající se stromy…

„Neviděl. Ten  „vítr“ jsem nikdy neviděl. Neviděl ho nikdo z nás.“ Odpověděl.