Zrození Ikara

Je osmého prosince. Mám hlad, ale nechce se mi jíst. Zcela naopak než tomu bývalo dřív. Potřebuji sílu, ale nechci se zatěžovat něčím tolik fyzickým. Nechci myslet na nic, přesto zvažuji vše. Vše, co se může stát, i když to vlastně nehraje žádnou roli – není cesty zpět, rozhodl jsem se. A není proč litovat. Je výjimečný den. Čeká mě cesta, ze které se nevrátím. Alespoň ne v tomhle těle. Těším se.

Jmenuje se Adam a brzy se stane andělem. Stojí před zrcadlem, vzpřímený člověk, vyšší bytost než si kterýkoli ze zdejších lidí myslí. Kaštanové krátké vlasy, tenké obočí, jemná dětská pleť. Roky ho přehlíželi, jako by neexistoval, ale o jeho existenci věděli moc dobře. A svět mu dával jasné signály. Jeho tělo ví své, ale nemá důvod mluvit.
Hlavu má pozdvihlou k nebi, zrakem protíná betonový strop šedivého domu, jako by vůbec nebyl stropem. Jen ten kus betonu ho dělí od prostoru tam venku. Prostoru, který se stane nekonečným, jenom si to žádá klid, rozvahu a trpělivost. Silný pohled, sebevědomí, každý sval v těle ví, proč existuje a že jeho funkce je stejně důležitá jako tlukot srdce. Je vzpřímený, šlachovitý, pevný. Štíhlý pas obepínají černé sváteční kalhoty, nohy má bosé, triko žádné. Brýle už nebude potřebovat, tak zůstávají ležet na umyvadle. To aby neměl trému, oholil si naposledy tvář, dnes nekrvácela – jasné znamení. Zřejmě nastal čas vyrazit.
Vyjde z koupelny, chlad z chodby mu vylisuje na hrudník, záda, ramena i ruce husí kůži. Jenom nohy zůstávají klidné, přivyklé na chlad dlaždic. Když míjí okno kuchyně, lehce se pousměje při pohledu z něj. Sever, v dálce obzor s horami, homole kopců s cukrovými vrchy. Lákají, srdce k nim směřuje. A on ví, že cokoli si přeje, bude mu jednoho dne splněno do písmene.
Každý kousek nábytku má už pár měsíců přelakován na bílo, stěny pravidelně čerstvě vymalované, dřevěná podlaha místnosti je se svými linkami jediné odlišné místo bytu. Sterilita, na stole porcelánový servis, naleštěné příbory, ale nikde žádné jídlo, žádné rozptýlení. Nic neodvádí pozornost od záměru. Všechno musí vyjít.
Aby nepohoršoval, nepřitahoval pozornost, obléká si koženkový kabát. Že chodí bosý si už okolí zvyklo, nikdo to nepovažoval za výstřednost ani v zimě. I na takovéto věci se dá zvyknout. Na ocelové klece, na ztrátu svobody, neintimitu moderního soukromí, na holobyty bez přívodu vody a tepla, na bezohledné překračování opilých, neúctu a zběsilou dravost, na mrzáčky klečící na chodnících. Na to všechno se dá zvyknout, tak co jsou proti tomu holé nohy a sníh. Jedině pohled na jeho nahá záda by vyvolal rozruch. Nežádoucí –  problém vyřešen.
Ignorován, bez povšimnutí okolí, ocitá se na střeše domu. Nikým neslyšen, přesto v otevřeném prostou ruch sousedů zaniká, je slyšet jenom vítr a ptáky, kteří zůstali, i když zima je tady velkou zkouškou vůle. Možná proto, možná navzdory, dnes jim přibyde na obloze další druh.
Okraj s plechy, prosklený výklenek z chodby posledního patra, kaluže vody v asfaltovém nátěru. Plocha jako pro přistání vrtulníku. „Pokud chceš přistát, musíš nejprve vzlétnout.“ Zaznělo Adamovi v duši tak nahlas a zřetelně, že se sdělení šířilo vzduchem, po telefonních drátech a hromosvodu až někam za horizont a dolů, doprostřed Země. A tam znělo a znělo, až každý věděl, co se určitě musí stát.
Odhodil kabát a na zádech se vyrýsovala jeho křídla. Bílá, labutí, bělejší než mraky, bělejší než zasněžené kopce v dálce, bělejší než mlha, kterou ve zdejším kraji k ránu zdraví den. A ta bílá křídla se vzepjala v obdivuhodné rozpětí, až se kolem rozvířil oblak prachového sněhu a letitého nánosu špíny pod ním. Stoupl si na římsu, přimhouřil oči a skočil.
Pád je někdy tak dlouhý jako samotná cesta vzhůru. Dokáže být strmý i pozvolný, nenápadný nebo bolestivý. Nikdo nepadá pomaleji než rodící se anděl. A přesto musí člověk zemřít, aby se jako anděl mohl narodit. Jenom smrt v tomhle případě není tím, čeho se bojí všichni ti, kteří si myslí, že mají co ztratit. Nemají. Majetek, peníze, připoutanost, tužby, hlad nebo chutě. Nic z toho nebude dávat smysl. A snad ani vlastně nikdy dávat nemělo.

Smysly mám ostřejší, hlavu pročištěnou. Nejde to popsat slovy. Dnes už vím, jak se věci mají. Nedokážu chybovat, udělat krok vedle, zmýlit se v úsudku. Chyby neexistují, smrt je životem, život smrtí. Vše je jedno. Jsem dokonalost sama, jako Vesmír. Jsem síla i spravedlnost světa. Jsem Ikar, opravdový Bůh.