MÉ PARANORMÁLNÍ BYTÍ

Stále nemůžu pochopit, proč jsem vlastně přišel na svět. A taky odkud? Odněkud to přece být muselo. Nezjevil jsem se jen tak z ničeho nic. To by nedávalo smysl. Přitom lidský život ho nepostrádá.

Napřed jsme děti, potom zestárneme a nakonec zemřeme. Jak trávíme čas v mezidobí zvaném život? Jednoduše: Hrajeme si, šoustáme a trpíme. Některé věci myslíme vážně, jiné ne. Stresujeme se a máme strach. Občas se i smějeme a skutečně milujeme, ale převážně projevujeme jeden k druhému zášť. Též si vydatně závidíme a vzájemně se pomlouváme. Na nikom nenecháme nit suchou. Sami jsme dokonalí: Zatíženi předsudky se opájíme frustrací z toho, jak se nám vůbec nic nepovedlo. Máme velký zadek, malá prsa a ještě menší penis. Pleš, nebo nedostatečně dlouhé nohy. Ani velikost břicha není podle našich představ, které jsme získali z televize. Vlastní názory, podobně jako samostatné jednání, se nám příčí. Mnohem raději se necháme vést jako jateční dobytek na porážku.

Libujeme si v slabosti a lenosti. Rádi se dojímáme, konzumujeme drogy a jsme pokud možno za jakýchkoli okolností bezradní. Nevíme co si se sebou na tom světě počít. Ženeme se za mamonem, abychom si mohli pořídit tři auta a jeden bazén.

Jsme afektovaní schizofrenici. Místo vědomím disponujeme psychózou. Mozky máme zatemněné a nevidíme si ani na špičku nosu. Ale nic z toho pořád nevysvětluje můj účel vezdejší. Sakra.

Tak jako každé ráno se probudím, uvařím si kýbl čaje, zfetuju se psychotropní látkou, usednu k počítači a začnu psát příběh.

Nenapadá mě nic kloudného a proto si za téma zvolím sebe. Uvažuju, že by se hodila nějaká žinantní pikantnost. Tedy něco takového, co přijde lidem atraktivní.

Když jsem s textem hotov, vytisknu si ho a jdu se provětrat. Protože bydlím na vesnici, mé kroky většinou zamíří do okolní přírody. Je plná lidí s motorovými pilami. Zanechávají po sobě hory umělohmotných odpadků a kalamitu. Tak jako jindy se chci nadýchat čerstvého vzduchu, ale má snaha je předem určena k neúspěchu.

Čerstvý vzduch se už nevyskytuje. Atmosféra planety Země je zamořená všemožnými jedy, které jsou škodlivé zdraví a podporují mutaci.

Jakmile zdárně doputuju na vrchol, rozhlédnu se po krajině, která je obydlená a zdevastovaná. Člověk, to je rakovina, pomyslím si a pokračuju dál.

Pěšky dorazím do Snětína, tam si stoupnu na ulici a začnu hlasitě číst svojí povídku. Není dlouhá, ani krátká. Můj verbální projev je líbivý a profesionální. Chodci se chtě nechtě ke mně obracejí, i proti své vůli se zastavují, vytahují šrajtofle, loví z nich peníze, přistupují ke mně blíž a cpou mi je za gumičku trenýrek. Za chvíli jsem tak bohatý, že můžu jít na pivo. Posadím se v hospodě a ožeru se.

Léta plynou a já stále nechápu, proč existuju. Někdy mi připadá, že to je za trest. Jako malý jsem to nevnímal, ale dnes se vidím v pozici vězně. Přitom si nejsem vědom žádného provinění.

Pořídím si partnerku a dítě. Uznejte sami, je to nějaké řešení? Najednou se musíte starat. Vychováváte dalšího človíčka, který nevyjde z údivu, do čeho se to dostal.

Neznám nikoho, kdo by se chtěl úmyslně narodit. Všichni mnou oslovení svorně odpověděli, že se to přihodilo čistou náhodou.

Co je to náhoda? Nepředvídatelnost. Tak by se dal charakterizovat lidský úděl. Děláme prognózy na stovky let, ale stačí malichernost a naše stoprocentní jistota vezme za své podobně jako domeček z karet, do něhož se opře mírný vánek vzešlý z plic.

Trávit existenci o samotě se mi nechtělo, proto jsem si našel družku. Přebral jsem ji jednomu klukovi. Napřed jezdil za mnou on a pak i ona. O něco málo později jsme v jeho přítomnosti souložili. Předstíral, že spí, ale cítil jsem jeho pohled na svém holém zadku.

Moje žena je ideální a potomka zatím neplánujeme. Kdyby vás zajímalo proč, tak z finančních důvodů.

12. dubna 2012

Petr Měrka