Zorie ze Střekova I.

Zorka uháněla na svém hnědém oři Zambionovi ke Střekovu – svému novému domovu. Nebylo to zas tak dávno, co o něj Pešek z Veitmile přišel a král Jan Lucemburský daroval strážní hrad Střekov tyčící se na skále nad řekou Labe jejímu rodu. Teď hrad patřil jejímu otci, panu Vaňkovi z Vartenberka a jeho bratrům Janovi a Benešovi. Zrovna se psalo léta Páně 1319.
Zorka se velmi ráda projížděla na svém koni. Její otec z těchto jejích aktivit nebyl napřed nadšený, ale pak těch protestů nechal, protože dobře věděl, že by jej Zorka neposlechla a dál by se učila na koni jezdit. Teď už je z ní docela zkušená jezdkyně, za což nejvíce vděčí jejich pomocníkovi ve stájích Václavovi, jenž se stal Zorčiným nejlepším kamarádem, kterého zná už od dětství.
Zambion klusal po mokré trávě vzhůru do strmého kopce, dokud se nezastavil. Pak Zorka seskočila z koně a rozhlédla se po okolí. Nad hlavou se jí tyčila kruhovitá věž, ze které bývalo krásně vidět do celého kraje. Jednaadvacetiletá dívka si stále nemohla zvyknout na tu krásu a výhled. Doma v Děčíně nic takového neznala.
Ze stájí právě vyběhl o dva roky mladší Václav a vítal Zorku. „Konečně zpátky? Jaká byla projížďka?“
„Jako obvykle, nic zvláštního. Jen jsem se byla projet podél břehu Labe.“
„Jela jsi daleko, Zorko?“
„Jasně, že ne,“ mrkla na stájníka. „Je otec na hradě?“
„Ano. Pan Vaněk nikdy nejezdívá na ranní projížďky jako ty.“
Zorka se pousmála a odběhla bránou, kterou jí strážní právě včas otevřeli, do hradu. Jak se brána zase zavřela, Václav odvedl Zambiona do stájí.
Její pravé jméno nebylo Zora ani Zorka, tak jí jen všichni říkali. Jmenovala se Zorie. Zorie z Vartenberka. Její matka Sofie zemřela na choleru, když jí bylo pět let a otec ji od té doby sám vychovával. Někdy svůj čas trávila i ve společnosti svých bratranců Martina, Filipa, Petra a sestřenice Jany. Martin je starším Filipovým bratrem a synem Jana z Vartenberka. Benešův Petr byl zhruba stejně starý jako Zorka a jeho sestře Janě táhlo na devatenáct. Zorie neměla žádné sourozence, proto většinu času trávila sama, většinou se projížděla na Zambionovi, chodila do lesa nebo dolů k řece. Učila se také lukostřelbě a rytíř Jaromír z Teschenu ji tajně vyučoval, jak má zacházet s mečem. Byli si jistí, že tohle by její otec už netoleroval, proto se to před ním snažili tajit. Věděli o tom jen Václav s Janou. Martin s Filipem šermovali už docela obratně a Petra ještě stále vyučoval jeho otec Beneš, který býval zkušeným šermířem.
Zorka vyběhla po schodech na nádvoří, kde se málem srazila s Filipem.
„Kam tak plašíš?“ otázal se.
„Nikam, jen se vracím zpátky ze své projížďky. Jdu do svých komnat,“ řekla bratranci a už se chystala odejít.
„Máš jít za svým otcem, už se po tobě sháněl,“ stačil Filip ještě zavolat.
„Vážně? A kde ho najdu?“
„Ve věži.“
„Ve věži?“ podivila se Zorka, protože její otec do věže téměř vůbec nechodíval. Co tam jen může dělat? Poděkovala Filipovi za informaci a už upalovala do středu hradu. Na sobě měla hnědé lněné šaty, které jí sahaly až ke kotníkům a kolem pasu jí visel bavlněný opasek a malý váček s mincemi. Na nohou nosila jednoduché boty podobné vesnickým krpcům. Dlouhé světle hnědé vlasy ji volně povlávaly ve větru a její zelené oči vyzařovaly radost i smutek zároveň. Přes šaty měla přehozený černý plášť s kapucí, který zakrýval Zorčinu tajnou dýku.
Zorka vyběhla k věži a na chvilku se zastavila, aby popadla dech. Když opět načerpala trochu sil, vyrazila do věže. Zvolna stoupala po točitém schodišti až úplně nahoru, kde ji už vyhlížel otec s hlásným.
Hlásný Matěj Horecký většinu času trávíval ve věži, kde měl i svou komůrku a pozoroval z oken veškeré dění okolo hradu. Pokud spatřil něco závažného, třeba že k nim míří válečné tažení, tak okamžitě utíkal oznámit situaci správci hradu Michalovi. Hlásný má dost důležitou funkci, ale zatím se nikdy nic tak strašného nedělo.
„Tady jsi, Zorko,“ usmál se na ni otec, jakmile ji spatřil.
„Slyšela jsem, že mě sháníš. Filip mě za tebou poslal tady do věže, ale nechápu, proč zrovna tohle místo? Nikdy tady nechodíváš.“
„Chci, abychom měli trochu klidu. Potřebuju si s tebou promluvit o něčem důležitém.“
Zorka se posadila do výklenku u okna a poslouchala otce, co jí chtěl povědět.
Vaněk z Vartenberka vzal do rukou menší truhličku, která stála opodál a položil ji Zorce do dlaní. „Otevři ji.“
Dcera otce poslechla a opatrně nadzvedla víko staré dřevěné truhličky. Na jejím dně se leskl nějaký šperk. Zorka jej vytáhla za koženou šňůrečku a v rukách si tu rudou věc prohlížela. Byl to krystal o velikosti asi jednoho a půl palce.
„Co to je?“ podivila se dívka, jež nikdy nic podobného neviděla.
„Triolský křišťál, neboli také Triol. Amulet, který má obrovskou hodnotu. Je to dědictví tvé matky, nosila ho na krku až do své smrti. Celou tu dobu jsem Triol sám ukrýval v této schránce, ale teď je ta pravá chvíle předat ho do tvého vlastnictví.“
Zorka na otce jen nechápavě zírala, nevěděla, co by měla říct. Nikdy jí neřekl nic o tom, že její matka vlastnila nějakou vzácnost. Vlastně jí o matce neřekl vůbec nic, jen to, že je jí Zorie až nápadně podobná a že umřela na choleru, když jí bylo asi pět let. Zorka si na mámu ale vůbec nevzpomínala. Ten křišťál se jí moc líbil a byla ráda, že teď bude mít na matku aspoň nějakou památku.
Vaněk z Vartenberka vzal Triol ze Zorčiných rukou a uvázal jí ho kolem krku. „Nezapomeň, Zori, tenhle šperk má neuvěřitelnou hodnotu, bude to symbol rodu Vartenberků, nos ho stále u sebe.“
„Neboj, otče, budu jej chránit. Ale... když je to takové tajemství, neměl jsi mi to říct raději o úplné samotě?“ Zorka pohlédla na hlásného, který všechno musel slyšet.
„Myslíš Matěje? Z toho neměj žádné obavy, já mu naprosto věřím a ty bys měla taky.“
„Ano, otče.“ Zorie vstala. „Je to všechno, co jsi mi chtěl? Můžu odejít?“
„Můžeš, dcero. Ale s nikým o tom nemluv, vůbec s nikým. Je ti to jasné?“
„Ano, otče.“ Zorka se otočila ke dveřím a pomalu začala sestupovat dolů z věže. Přitom přemýšlela o tom, co se jí dneska přihodilo. V hlavě měla neustále rudý křišťál, který ne a ne vymazat z paměti. Nosí jej na krku, tak proč na něj musí pořád myslet? Čím je tak zvláštní? Zorka nevěděla. Byla si jen jistá, že tohle ještě není konec, nýbrž začátek. Jenže čeho?