Afrika čtyři

„No konečně! To mě zajímá, ne nějaké památky, o kterých si můžu přečíst v National Geographic. Jídlo, pití, ženy, zpěv...“ 

 „Ja, tož teho všeckyho sem zakosel hneď kvičeró. To sme dorazele k vodopádom Ouzoud. Jenom co nás okvartyrovale, dale sme si v mistni hospodě prvni echtovni marokánskó večeřo. Čočel sem jak žaba z kéške. Kolem stolu nebele legáte ale otomane! Hneď z kraja servirovale tažin - arabské národni pokrm pro toreste. Jakyse chabašči zapečeny se zeleninó, sem tam kósek maseska a cely to belo překlopeny takovó hleněnó kředylkó ve tvaro komina. Kdež stále na stole štere vedlivá sebe, tož to vepadalo jak Temelín.

Vědomé si teho, že pod dojmem selnéch kolinárnich zážetku, muhl bech pozbet kontrole nad nekeréma tělesnéma fonkcema, očenil sem všecke notny předběžny opatřeni. Šak viš, že bez kapesni apatyke nedám ani rano.
Jak se patři impregnované trnkovéma kapkama sem se potem nemosel opépat ani nad takovéma delikatesama jako bel deňové melón, jogurt rajib če pastila - holobi maso s mandlema a hrozinkama v pálenym těstě co vepadalo, jak veleké pocokrované štrudl. A kdebech nakonec neokoštoval gazeli ružke, to bech si dovčelko neodpostil! Bele marcepánovó tečkó za hostinó v parnym večero.
O zhóbnéch óčencich marockyho zeleninovyho saláto se eště zminim pozďéš; prozatim stači, kdež řekno, že behme nikdá neměle dopostit, abe padl do rok našéch nepřátel.

Po hodokvaso nastópil mistni folklórni sóbor tamboru. Mlátile do bobnu, jak kdež ždimá Tatramatka, vřéskale a hulajdale do omrzeni. No kravál, jak o kočeči svajbě.
K piti sme dostale čaj. Hostitel nalel ochtlik, velel ho nazpátek do konvičke, nalel znova, okoštoval a kdež bel spokojené, rozlel všeckém. Sklinečka, z keré ochotnával, nekemo potem náhodně přepadla, s tym oni si hlavo nedělajó. Hlavně se čaj mosi nalivat z co névěči véške, ináč be to snaď ani neplatilo. Odvar voněl jak fefrmincka a po naředěni pul na pul se šlihovicó aji tak šmakoval. Jak ale musulman zmerčel, že křtim jejich tradični mohamedánské nápoj, vevalel očeska jak kdež kocór sere do plev a hneď po mně! Naštěsti přeskočel náš delegát, opatrno pravě, že mě ten móřenin nechce vemiškovat a poslat do harémo; akorát be pré to gořalko kópil.
A hneď vepokla bóřlevá licitace:

Tož faň, oděláme byznis, zašobrstal sem okazovákem o palec, co dáš?

Fine! Business! Oh, my friend, so you speak english, that's greeeeeat! nabiral kópěchtěvec hlasem do závratnéch véšek, v keréch me, co nésme netopéři, jož pomalo přestáváme slešet.

Grejt negrejt, odé ceno!

Cadeau? Present? Dárek? zkóšel mě nachetat machometán.

To te seš, se mně zdá, prezent, te figoro! Kšeft néni koleda! Many, many, many! nedal sem se obalamotit.

Men fadlak! Please! I am a dirt-poor! No money! rozhazoval pikolik ročeskama jak větrné mlén.

A tož se polob do kapse! Darmem nic nebode, sám mám málo. Ale, abes mě po celé Africe na jazeko neroznosel, dám tě kapko okoštovat. I včel help you, you podrohy helpneš mně, né? strkám mo pod nos butylko na osmiřenó. Ale tos tě neviděl! Ten mrťafa glgal, glgal až mo ohrezek poskakoval a pul flanděre belo v to rano v trapo!

 
Tož vodopád Ouzoud sem zrovna viděl, pomeslel sem si, to mě zétra ož žádné div přirode nepřekvapi.

A take že né. Belo takovy socho, že sem měl místo jazeka v hobě otvirák. Ze skalene crbolela voda akorát čurkem a všade hlava na hlavě. Žádné div, že aji codně obnažená celulitida německéch rekreantek dokázala lehko odvist mojo pozornosť od teho zázrako přirode mimo provoz. Tož sme eště chvilo zevlovale o takovéch kaložen, co vepadale jak velkopěstirne sinic a baktérie v nich bele veleky, že sem jich viděl póhym okem, a šlo se nazpátek do hotelo.

Kdepak, africky baktérie, to só potvore! Co te dokážó odělat v břocho za rajbuňk, to sme na vlastni oče viděle hneď ráno, cestó do Marrákéša.
Ož sme ovekle temo, že před odjezdem pronde vozedlem zepár potolnéch prodavaču zaročeně pravéch kopii hodinek, šperku a sandálu, potem obchodnik s cokrovinkama, nabizi se chlazená - zteplalá voda, následojó zaročeně žárovzdorny slonečni bréle aji s názornó okázkó nehořlavosti, přende zpivajici žebrák, plačici žebrák, žebračka s děckem, eště rechlo dobihá beznohé žebrák, šofér to pak všecko vehodi na olec a jede se.

Po tem nezbetnym odbaveni sme teda konečně verazele. Svorně si zófáme a hořekojem nad chodobó marockyho ledo a cpeme se obloženéma chlebama, kdež zničehonic slěšim za zádama jakyse žbloňkáni; jak kdež žabe skáčó do rebnika. Otočim se, za mnó se na sedadle krči takové ščóplé mládenec a bloje jak amina.

Tož to né, to mosi přestat, eště be mě přešla choť k jidlo, povidám mo tichočko, abech nešéřel paniko. Kdes k temo přešil, te hajdaláko? Deť seš žloté jak harcké kanár!

A on spostil lamente, jak ož se ho pár ledi veptávalo, ešle néni Japonec, ale že to bode néspiš ze strave. Pré je vegetarián a tym pádem konzomoje akorát serovó zelenino, ovoce a marocké salát.

Tož potem se nediv, že to v tobě plkotá, jak kaša v hrnco. Toď máš flašo, honem se napi šlihovice, nebo se z teho zelenyho charabéli aji... Ani sem dedořekl a ož kločina opaloval na autobusové záchod.

A měl tě ten šofér pravdo! Pósobenim ventilace se hajzlik charakteresticke rozvoněl po celym vozo. Zkošeňéšim cestovatelum se podli narustajiciho smrado zkraja zdálo, že se ož bližime k Marrakéšo, tož bele vcelko kledni. Ale akotni laksirkó se néspiš roznemuhlo povic pasažéru, poněvač se před toaletó začla tvořet fronta a rychna se dramaticke stopňovala. Ož se ozivale hlase nevole a kolekrát aji vole! Nebelo take divo. Jednemo be se z takovyho povětři odělalo šófl a dvóm tuplem, neřko-le celymo kolektivo.

Cesta bela ke všeckymo hrbolatá, jak veschnoty koreto Hlóčele, a nevidaně se klekatila. V jedné zvlášť křevolaké zatáčce se ož postila do bloti némiň pulka osazenstva.

Naštěsti autobus před městem zastavila zácpa. Co be za ňo nekeři pasažéři dale!

Šofér otevřel dvirca a omaróděnci, jak včelke z brtě, veletěle z vozo do křoviska.
Ja ja, jeden vedle drohyho, všeci to bele abstinenti!

Ale kókám, te ož se néspiš pomalo nodiš, né?“

„Nudím? Já? A tak, pochopil jsem vaši narážku, strejdo. Zase nenalévám, že?“

„Tak tak. Jak napsal plomnovské básnik Václav Svobodu: Žádná chvila néni dlóhá, kdež máš C2H5OH.“

„On byl chemik?“

„Né, on bel řeznik. Kozi vrah, mo řikale. To decke z jara, kdež bele kuzlata, chodival…“

„Moment! Moment, strejdo! O básníku Svobodovi až někdy příště. Teď ještě do druhé nohy a zpátky do Maroka, ano?“