Mám ráda svou oční vadu.

Když jsem začala chodit do školy, zjistili učitelé, že špatně vidím na levé oko.

Bylo to takové divné období, končila druhá světová válka a odborníků v tomto oboru bylo málo..Přesto, že se mnou rodiče navštívili pro ně dosažitelné lékaře, žádného uspokojivého výsledku nedosáhli. Ortel byl děsivý. Měla jsem na  skoro nefunkční oko postupně oslepnout. Pokud si pamatuji, tak mně tato předpověď nijak neděsila. Sotva jsem se naučila číst, četla jsem, kdykoliv jsem k tomu měla příležitost. Televize ještě nebyla a pokud jsme měli rádio, pouštělo se jen na zprávy. Proto jsem četla i přes domluvy rodičů hodně a často. Když mně někdy oči bolely, hlavně zdravé, hodně namáhané oko, snažila jsem se využívat i to horší levé.  A ono se kupodivu lepšilo.

Později jsem dostala brýle na čtení. Měla jsem je nosit stále, ale to víte, byly to ty nejlevnější kostěné obroučky, a tak jsem je sundávala sotva se za mnou zavřely dveře domova. Pak jsem je přestala nosit vůbec a i dnes je používám jen při práci a ke čtení. Svou oční vadu jsem si zamilovala mnohem později.

Už jako malá jsem se ráda dívala na hvězdnou oblohu a čím více jsem "rozum brala", tím více jsem přemýšlela o těchto neuvěřitelně vzdálených světech nebo sluncích. Za jasných večerů jsem dlouho hledívala na tu krásu třpytivých světel na sametově černé obloze. Viděla jsem velké, zářící hvězdy lemované barevně jiskřícímí paprsky a vidím je takové stále. Asi jsem hodně zlobila rodiče  dotěrnými otázkami. Hlavně maminku, která byla hodně zbožná a její jedinou odpovědí, kterou si dodnes přesně pamatuji, byl citát: "Marně lidský rozum bádá veškerenstva běh a cíl". Nevím odkud tento citát pocházel, ale myslím si, že ukrývá hlubokou pravdu.

Nevím jak bylo možné, že mně tato krásná iluze vydržela až do třinácti let.

Jednou jsem vyběhla večer od knihy a zapomněla jsem si sundat brýle. Byly to ty ošklivé s černými obroučkami. Co jsem uviděla na nebi, bylo pro mně velikým překvapením! Místo krásných svítících koulí jsem viděla malé jiskřičky, které se sice trochu zvětšovaly, jak si oči zvykaly, ale jejich krásné třpytivé okraje zmizely. Zmizel i černý střed uprostřed zlatého kotouče. Nevěřícně jsem hleděla na ten neznámý obraz noční oblohy. Vrátila jsem se do domu a vyděsila jsem rodiče , kteří si mysleli, že jsem se opravdu pomátla. Chtěla jsem totiž, aby mně ukázali, jak vidí oni veliké hvězdy. Pořád vidím jejich vyděšené pohledy. Měla jsem tehdy už třináct let. Nakonec jsme si vše vysvětlili a já jsem poprvé uviděla skutečnou podobu noční oblohy.

Dnes zase trávím jasné večery u okna a dívám se (bez brýlí) na noční oblohu. Je na ní i jedna krásná, velká hvězda, které říkám "Nadějka". Pohled na ni mne dovedl potěšit v těžkých životních situacích. Nepátrám, jestli je to planeta, nebo vzdálené slunce. Je to přítelkyně v osamění.

Pak jdu do koupelny -bez brýlí- a nevidím v zrcadle životní záznamy na obličeji - vrásky.

Mám ráda svou oční vadu.