VRÁNA VRAN VRAŇOUCÍCH

Sedím necelou půlhoďku, když dech za zády, neznámým pocitem otáčí hlavu mou.

Dřepěla tam modročerně lesklá vrána a já tam nechal oči. Ohlédla se.

Vlasy se rozlétly do stran, ostrý nos, úsměv, kukadla.

Pánejo, kukadla jako jiskry od sněhu za dnů slunečních erupcí.

"Ahoj", řekla křaplavým hlasem a zapálila cigaretu visící údivem z úst. Mi.

Rozkašlal jsem se.

Štíhlými prsty mazlivě zahřívala whiskovku s ledem, jako by uchvátila kořist,

jen tak pro radost, bez ohledu na hlad.

"Vodka", nabídla a já třesoucí rukou přijal. "Děkuji" a věděl jsem, že nemám zač.

Červené drápy, jen co dotkly mého chvění, propletla s ostatníma a mezi ňadry snad

vypadaly jako modlení ďábla. Cudně jsem sklopil chlípný pohled.

"Bóžinku, ty jsi snad panic, nebo anděl", zalomila rukama. Usmál jsem se. "Ne."

Ještě chvíli jsem se díval dospod, tam pod minisukní jsem tušil střed těla

a předslavoval si dny, kdy budeme spolu. Je božská.

"Něco ti dlužím", udiveně potkala můj pohled.

"A...", položil jsem jí ukazovák na barvu rtů a ledabyle odvětil, "čas".

Zatáh´ jsem ji do klubu, plakala když film končil, ale to už jsme se drželi za ruku

jako malé děti, když se učí nebát a "Aido otrokyně lásky" se ještě bude hrát,

chvíli než ji zakážou.

Na jiném představení jsme nebyli, jen jsme se často vraceli k ději, já tělo v těle

a ona sebe dokořán, pomalu stárla do dospělosti.

Ještě dlouho byla vyšší než já, sahala do nebe. Pak se čas rozplynul a já začal věřit.

Vranám nosícím dcery.