Tatínek

Nevím, proč se s nima vláčím až sem. Mohli jsme jet na Mácháč, rozvalit se u vody a chytat bronz. I když, ty dva by to asi nekousli. Styděj se za ty svoje naběhlý bradavky, který jim do vínku dala nálož estrogenu jejich dominantní matky, se kterou už naštěstí nežiju.
Tlačí se na ostatní cestující, v podpaždích tmavý fleky a pod nosem rašící knír. Když je tak pozoruju, napadá mě, že mi manželka musela zahnout s nějakým Mongolem.

„Běžte ještě dozadu!“ volá na nás řidič a já vážně nevím, kam bych se ještě moh posunout. Na záda se mi lepí obří prsa německý turistky. Cejtím její pot. Měli jsme si vzít taxíka, jenže oni byli proti. „Pamatuješ, jak jsme se v autobuse vždycky tlačili, když jsme byli malí?“ prohodil Richard, když nastupoval. Skutečně jsem nevěděl, co na to říct.

„Ještě dozadu!“ volá řidič.
„A kam asi?“ ozve se z druhýho konce. Řidič to vzdává.
„Musíte počkat na další spoj,“ říká manželskýmu páru, zavírá jim dveře před nosem a autobus se konečně rozjíždí.

Motor zlověstně heká a v zatáčkách mám pocit, že se ta stará herka překlopí. Představuju si, jak mě zavaluje ta tlustá Němka, a popadá mě úzkost.
Netečně zírám na panorama krkonošskejch hor. Přede mnou se odhaluje jeden z Kozích hřbetů, kterej, ochuzenej o většinu stromů, připomíná spíš zadek vypelichanýho kuřete.

Zlatej Mácháč, utrousím pro sebe a s úlevou sleduju, jak se z autobusu linou první cestující.

Špindlerova bouda se ztrácí v mlze. Z polský strany sem začínají připlouvat mraky.

„Takže půjdem do Polska?“ ptá se Richard, jako by to bylo kdovíjaký terno.
„Máš pas?“ znejistí Radek.
„Na co pas, blbečku, stačí jenom občanka, ne?“
„Nepůjdeme se nejdřív zahřát do restaurace?“ navrhnu. Oni jen znuděně krčí ramínkama.
„Tak jdeme,“ zavelím a vyrážím. Moji synové mě neochotně následujou.

V restauraci jsme sami. Sedáme si k oknu. Polský mraky se začínají rozpínat do všech stran.
„Budete jíst?“ ptá se sympatická číšnice. Kolem třiceti. Úsměv hypnotickej jako její ruce, plný, měkký, ideální pro to vzít vám ptáka pěkně do ruky a vymačkat z vás poslední kapky života.
Radek s Richardem ale místo na ni zírají na mě. Copak jim ženský nic neříkají?

„Dáte si něco k snědku?“ ptám se jich.
„Před chvíli jsme snídali,“ namítne Richard.
„Já taky nemám hlad,“ přidává se ten mladší.
„Ani nic sladkýho?“
Oba kroutí hlavou.
„Fantu, Colu nebo džus?“ snažím se dál.
Když se k ničemu nemají, říkám:
„Dobře, tak se běžte projít a kdo mi první přinese polskej šutr, tomu koupím pivo.“

Koukají na mě jako na idiota, krkavčího otce, kriminálníka a kdovíco ještě. Smysl pro humor jim vůbec nic neříká. To zdědili po svý matce. Mávnu nad tím rukou a nechávám je jít. Chodí blízko sebe tak, že připomínají siamský dvojčata, přičemž se kymácí ze strany na stranu jako kachny. Nedivím se, že nedělají žádnej sport. Ve společnejch sprchách by to asi pořádně schytali.

Vzpomínám na svoje nejlepší léta strávený s basketbalovým družstvem, přičemž si hladím jizvu po operaci menisku. Nikdy bych si nepomyslel, že mi bude pohyb chybět.
„Posraný koleno,“ utrousím a věnuju úsměv číšnici, která zrovna přišla.
„Pardon, dám si Plzeň.“
„Není na pivo moc brzy?“ ona na to.
„Jsem ranní ptáče.“
„Aha,“ pokrčí rameny a otáčí se. Pak se zarazí a ptá se:
„Co bylo s tím kolenem?“
„Vy jste mě slyšela?“
„Ano.“
„To se mi občas stává,“ vzdychnu.
„A co?“
„Na něco myslím a pak to řeknu nahlas, aniž bych si to ho byl vědom.“
„A na co jste myslel?“
„Hrával jsem basket. Byl jsem docela dobrej.“
„Neuražte se, ale na basketbalistu se mi zdáte docela malej.“
„Nebyl jsem pivot, rozehrával jsem.“
„Hm, a to koleno? Poranil jste se?“
„Meniskus, noční můra všech sportovců.“
„Já to vždycky říkala, sportem k trvalé invaliditě,“ ukončuje náš rozhovor a jde natočit pivo.

Dívám se na jednu ze dvou velkejch televizí. Běží tam koncert INXS. Hutchence si motá šňůru od mikrofonu kolem krku a zpívá Suicide Blond. Zkouším si představit, jak asi vypadal, když ho našli oběšenýho na koženým opasku. Visel na klice, vypoulený oči, penis venku, na zemi kaluž moče. Číšnice přichází s natočeným půllitrem.

„Tady je to pivko.“
„Díky.“
„A kluci si nic nedají?“
„Ne, asi se šli projít.“
„Počasí vám tedy zrovna moc nevyšlo.“
„Vlastně dole ve Špindlu je docela hezky.“
„No jo, tady je to jako na větrný hůrce.“
Rozhlížím se po prázdný restauraci a říkám:
„Moc hostů tady asi nemáte, co?“
„Většinou přijdou až na oběd, ale máte pravdu, je to bída.“
„Dole to není o moc lepší.“
„Psali o tom i v novinách. Ubylo dost Němců a Holanďanů, prej je to následek ekonomický krize.“
„To je blbost,“ odkašlu si a dodávám:
„Když si to vezmete kolem a kolem, co se tady dá v létě dělat?“
„Chodit po horách.“
„V tomhle počasí?“
„Tak proč tu vlastně jste?“
„Kluci sem chtěli jet… jezdívali jsme sem ještě s manželkou dost často.“
„No vidíte.“
„Právě že nevidím… na manželství nemám moc dobrý vzpomínky.“
„Tak to mě mrzí,“ prohodí, vrací se za bar a dává se do leštění sklenic.
Beru pivo a jdu za ní.
„Nevadí vám to?“ ptám se a sleduju její práci rukou. Naprosto geniální. Naposledy jsem tak šikézní ruce viděl v Thajsku.
„Proč by mělo?“
„Jestli vás náhodou neotravuju,“ ujišťuju se a soukám se na barovou židli.
„Ne, vůbec,“ usměje se a pokládá další vyleštěnou sklenici na pult.
„Pracujete tu dlouho?“
„Ani ne rok.“
„A vám se tu líbí?“
„Nevím,“ pokrčí rameny, „ale pořád lepší než na Mácháči.“
„Vy jste tam pracovala?“
„Ve Starých Splavech v hotelu Bezděz.“
„V tom komunistickým betonovým paskvilu?“
„Přesně tak... dáte si ještě pivo?“
Přikývnu a ptám se, jestli si taky něco nedá.
„Nemůžu,“ kroutí hlavou, „není ani jedenáct.“
„No a?“
„Vážně to nejde.“
„Tak nealko.“
„Šetřete, já si tady můžu nalejt zadarmo.“
„A kde bydlíte?“
Na chvíli přestane kroužit hadrem ve skle a kouká na mě pátravým pohledem.
„Promiňte, nechci bejt vlezlej. Jen se snažím o konverzaci.“
„To je v pořádku, mám tady takovej malej kamrdlík.“
„Aha,“ pokývnu hlavou, „a nechtěla byste mi ho ukázat?“
Pokládá nedoleštěnou sklenici. Utěrka z ní trčí jako můj penis v kalhotách.
„Asi jsem špatně slyšela.“
„Promiňte, ale to je přesně, jak jsem říkal… něco si myslím a pak to řeknu nahlas.“
„A vám na to holky skáčou?“
„Na nic nemusej skákat. To je prostě holej fakt.“
„Co si vůbec o sobě myslíte?“ zvedá hlas.
„Uklidni se, holčičko,“ říkám a ona celá rudá ječí:
„KOMU TYKÁTE?“
„Ale nikomu… omlouvám se.“
Jenže ona ne a ne přestat. Povídá mi o všech těch chlapech ze solárka, který si myslej, že jim každá ženská vleze do postele. Dopíjím pivo a házím na bar stovku.
„Styďte se, otec dvou dětí!“ volá za mnou jako nějaká puritánská panna. Mám sto chutí jí něco říct. Ještě před pár lety bych se vůbec nerozmejšlel. Určitě v tom hraje roli věk. Stárnu. Pozoruju to na sobě už delší dobu a rozhodně mě to nenechává chladným.

***

Jdu na záchod. Sedám si do kabinky a onanuju. Myslím na ty její ruce. Soustřeďuju se už jen na detaily. Normální soulož mi nic neříká. Za chvíli jsem hotovej. Utírám se do toaletního papíru a splachuju, přičemž přemejšlím, jestli si ho ty dva vůbec dokážou vyhonit.

***

Venku je mlha a není vidět na krok. Volám na kluky, ale žádná odezva se nekoná. Vydávám se do kopce směrem Sněžka. Už po pár metrech mi dochází dech. Po dvou vypitejch pivech mi ztěžkly nohy a lepkavý zbytky spermatu, který mi uvízly za předkožkou, se nepříjemně lepěj na stehno.

„KDE STE, KURVA?!“ řvu, ale v tý mlze jakoby se ztrácel i můj hlas.

Na zem začínají padat první kapky, který se rázem mění v provazy deště. Mezi nima prolétávají kroupy velký jako kaštany. Snažím se chránit dlaněma, ale dost dobře to nejde. Kroupy mi narážejí na hlavu. Rozebíhám se ani nevím kam a padám po kluzkejch kamenech. Cejtím tupou bolest v hlavě a píchání v pravým koleni. Ležím v borůvkách a kroupy mě dál nemilosrdně ostřelujou. Nemůžu vstát, a tak se plazím, aniž bych měl představu, jakým směrem se ubírám.

Vítr nabírá na síle. Nade mnou prosviští kmen stromu. Tisknu tvář k ledovýmu kameni a modlím se za svůj život. Moje syny jaksi opomenu zmínit. A taky proč? Vždyť nemáme nic společnýho. Pokud jsou ještě živí, rozhodně neprosí Boha, aby ušetřil jejich tatínka. Můžou mně bejt ukradený! Slyším svůj smích. Spínám pěst k nebesům a do oka mě trefuje obří kroupa. Opět se tisknu ke kameni a úpím. Ležím tam jako umírající zvíře a zoufale volám o pomoc, dokud můj hlas nepřehluší hřmění. Celej se třesu. Chytám se vysokýho kůlu a šplhám po něm. Motá se mi hlava, ale na pravou nohu můžu jakžtakž došlápnout. Bolí to jako čert. Pravý oko napuchlo tak, že na něj vůbec nevidím. Tím levým se rozhlížím kolem. V dálce se ozývá další hřmění, ale déšť ustává. Vítr rozfukuje mlhu i mraky a přede mnou se jako zjevení objevuje chata.

Celý to divadlo proběhlo jen pár metrů od ní.

***

Když vbelhám do restaurace, moji synové tam v klidu sedí.

„KDE STE BYLI?“ řvu na ně. Číšnice stojí za barem. Když mě uvidí, vykulí očí a ptá se, co se mi stalo.
„Upadnul jsem,“ říkám. Hlas se mi klepe bolestí.
„Nemám zavolat záchranku?“ nabízí se a já jen odseknu:
„Co najednou ta péče?“
To ji umlčuje. Zabořuje pohled do zbytku nedoleštěnejch sklenic a tváře se jí naplňujou krví. Obracím se na syny a opakuju otázku:
„Tak kde ste sakra byli?“
„Tady,“ odpovídá klidně Richard, „hráli jsme si vzadu na automatech.“
„A já vyhrál,“ dodává pyšně ten mladší.

Vůbec je neznepokojuje v jakým stavu jsem. Civí na mě tím svým netečným výrazem; napuchlý víčka, hnědočerný oči bez výrazu, poďobaná pleť a pusa nehybná jako mrtvej červ. Kdyby jim teď oznámili, že jsem natáhnul brka, jen by pokrčili ramenama a vyrazili by s tím svým siamským kachním krokem sbírat polský šutry. Neštěknul by po mě ani pes. Už nemůžu dál stát. Klesám na židli a obličej mi padá do roztřesenejch dlaní.

„Tatínku, ty pláčeš?“ ptá se Richard a já neodpovídám, protože nevím, co bych měl říct. Venku se opět začínají stahovat mračna. Déšť nemilosrdně bičuje okna restaurace. Zavírám oči a mám pocit, že zase padám po kluzkým kamení.