Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte senad zažloutlým albem
Autor
Stevenson
nevim, jestli je to fejeton.. Jen napad, po dnešním Avizku na jednu starší povídku Kirkova !První rána!.. prostě, já raději takhle.
Nad zažloutlými alby….
Nebylo co dělat..
Tedy, ne že by nebylo, co si budeme namlouvat. Ono vždycky je, jak říkal pan Werich, nikdy není aby jaksi nebylo.., ale prostě se nechtělo. Chtělo se jen sedět, poslouchat jak v krbu praská dřevo a zahmuřovat trochu oči před plameny..A víte jak je někdy blízko od toho zahmuřování k zaklonění hlavy.. dohmuření, při a pak úplnému zavření…Až se ta hlava dotkne nedbale vloženého starého alba v knihovně před kterou se sedí a to album, ztěžklé časem a vzpomínkami ztratí ba
lanc..A je tu rána, ne prvni..jako ta o které tady byla kdysi řeč..Ale dostatečná k tomu, aby vás vzbudila natolik, že zvednete to pádem rozevřené staré album a najednou..
Jste tam jako pětiletý kluk s námořnickou čepici.. a dohola. A vedle vás stojí na té fotce tatínek. Ještě štramák, jak o něm říkal maminka. Ne ten, kterého někdy pamatujete, jak nejdříve začal při chůzi zvedat moc nohy, jako by se bál našlápnout jistě do dalšího zlomku času s obavou, že..
Ne ten, který později přestal ovládat prsty, pak
ruce. Nee, ten NE !!Prostě, ten štramák, který v šestnácti utekl z domova aby jako bubeník prodělal část první světové války, držel chvíli magistr
álu před rudými a zpátky domů se dostával přes Hawaj, aby snad mohl potvrdit, že tam k obědu nedávaj jen ten mošt se sodou.. Pivo měl vždycky rád..A když jsem mu pro něj chodil do džbánku, pro míchané (řezané se snad tenkrát neříkalo), vždycky připomněl, kam chce to černé. Jestli na dno, anebo nahoru..
Ten krb nějak moc sálá, uvědomujete si najednou..Pálí
i do očí..A raději obrátíte list alba.
A hele…Já a první (a poslední má motorka ) Černoch, jsme jí říkali. Zetka, 150 ccm..Žádný chrom, tři rychlosti.. I na dvojku do vytáhla na osmdesátku. A na trojku na osmdesat pět.. pohodlně..
A jak jsme si na nich vyje
li až do Tater a jak můj v zeměpise nepřiliš vzdělaný bratranec, když jsme tam po třech dnech dojeli prohlásil „vy volové, dyk je to tu samý kopec, kdybych to věděl, tak jsem se sem s Vámi nikdy netahal“…
A další stránka.. první auto v rodině. Opel Olympia, o fous lepší než Kadet . Měl sice pár průstřelů, ještě z války, ale co příjemné práce to dalo je nějakým klihem a papundeklama zalepit, aby tam nefoukalo..
A pak, bez papírů ještě a aby to táta neslyšel vytlačit ho ze dvorka až za roh, nastartovat a jet na první vážné rande..jen aby potom, když se moje láska dostavila se zpožděním nešlo nastartovat, ani klikou. A holčina pomáhala odšroubovat svíčky, ohřát je a vypálit ten karbon, nebo čím se vždycky zanesly.. a pak se jelo. A na parkovišti v lese se motor
nechal raději už běžet.. a pak s těma špinavýma rukama a bílou blůzičkou..A to chce si nalít pivo..tentokrát ta vlhkost v očích je opravdu smích.
No, to byl pak rozdíl. Červená Felicie.. cabriolet…A jak jsme to tenkrát do toho vršíčku u Středokluk, kde jsi už učila, natřeli tomu Moskviči, pamatuješ ??
Jejda, jak dlouho tu vlastně sedím.. a za chvíli je tma a mně dochází dřevo v krbu. A hrabat se pod barákem s baterkou pro nové ?
Tak jo.. ale to album si nechám raději při ruce, někde.
Snad příště…