Pan Šfejcárek a Velikonoční samička - 2.

F pondělí ráno, bilo ve Lhotce boží dopuštění. Samí řehtački, rozdovádění kluci, namazaní chlapi a ječící holki i ženskí. Fšechno se to mlelo hlava nehlava, no sodofka f komoře. Francek Skácelů si dokonce dones červení plastoví kíbl, pumpoval do něj vodu s obecní pumpi a lil to po mladích holkách. To je takoví erotickí zvik. Dneska se tomu říká mokrí tričko, ale odjakživa se to dělalo o Velikonocích a dokonce dávno přet křesťanstfím, páč diš se tí mokrí hadri nalepí holkám na tělo, vipadá to moc sfůdně. Fšak je tito dni často zaděláno na příští opčany. To se ví, holki pištěly a tfářily se, že o to nestojí, ale to je jasní, že se jen tak dělaly. Je to stejní, jako třeba u těch zajíců.

Zvjedavá stará Karcofka se ochometala kolem a ostřížím zrakem sledovala, gdo se na koho zálibně kouká a jestli s toho něco nekouká. Tak schitala plnou dáfku s kíblu i ona. Ta řvala jako dibi ji chtěli zavraždit a klela jako starí pohan. Virvala Franckovi kíbl a omlátila mu ho o hlavu křičíce, „tak ti mje budeš polívat vodou? Mje? Počestnou ženu? Darmožroute zatracení, nenažraní, přechlastaní, tí bíku pruhovaní!“

„Hlavně počestnou,“ chechtal se Francek a uhíbal přet ránami. Fšichni se řehonili, aš jim tekly slzi a malí kluci začali pokřikovat.

Karcofka je sfůdnice

f rozstrhaní košilce

za zádi má zajíce

sešmajdaní střevíce!

Karcofka mezi ně skočila, celá rozdivočelá fsteki, ale kluci se rosprchli jako vrapčáci a stejně furt pokřikovali. Tak rači utíkala domů, převlíknout se, abi se eště nenachladila. To bi jí tak chibjelo ke štěstí, takoví neštěstí. A tak se stalo, že propásla příjezd jední klíčoví osobi tohoto dne.

Na zastávce zabrzdil autobus nacfaknutí různíma náfštěvama s přízně. Fšechno se to trousilo ven. Chlapům se za zádi ježily pomlásky, v rukách tašky nacfaknutí dobrotama a chlastem a některí ženi mjely i košíky plní malovaních vajíček, čokoladovích zajíců, kuřátek, malovaních perníků a jiních laskominek. Vistoupila i nějaká mladá paní, jen tak, s kabelkou a bistře se rozhlížela. Zahlídla hlouček klevetících ženskích a řekla si, jo, to bude vono. Přistoupila k nim, a prí, „dobrííí den, heskí Velikonoce přeju.“

Ženskí jen „dobrí den“ na půl hubi a zvjedavje si tu familiární cizáčku mjeřily.

„Hledáte někoho, mladá paní?“ zeptala se teta Potsádlová.

„Jo, jo, hledám Pavlíkovou Růženku a pan Šfejcárka, mi se dobře známe z pépé, já sem samička73.“

Teta uš, uš chtěla ukazovat gde Růženka bidlí, ale předbjehla ji teta Dolejší.

„Jééé, to máte smůlu, mladá paní. Růženka s panem Šfejcárkem šli na sfátki do sfího srubu a tam nigdo jiní nechodí, straší tam, víte?“

Potsádlofka, vicepovaná telenovelami hnet vitušila nějakí milostní šarvátki a zle si samičku zmjeřila. Eště si založila ruce f bok a řekla, „joooo, voni sou f tom sfím srubu, to víte, umjelci.“

Ne tak tetka Tvarůšková, prostá to duše. „Ale děfčataa, co to tu meleteee? Sou přece doma. Eště si Andulko pro Růženku pekla toho beránka a bochánki. Tam bidlí Růženka, vidíte ten heskí domek, jak má jedno okno barevní, jako f kostele? Tak tam.“

„Hahahaha,“ zasmála se samička. „Fšak sem si to hnet mislela, že Růženka neumí vařit. Děkuji za informaci“ a čile klusala k domu Růženky.

Tetky si klepaly na čelo, „no tos tomu Fanka dala, to nemůžeš někdi přemíšlet, neš vipustíš něco z hubi?“

Tvarůškova si prostořekou hubu přikrila objema rukama, vikulila oči a stiděla se. To sem celá já, říkala si, zase sem něco nepochopila.

...

Růženka s panem Šfejcárkem fstávali ten den později neš obvikle, páč dlouho ponocovali. Mjeli přet tím moc práce, tak se dlouho neviděli, jen si volali a esemeskovali. Teť se nemohli se jeden druhího nabažit a pan Šfejcárek si dal dokonce večer s Růženkou víno. Eště ráno s toho bil celí rozverní a honil Růženku s karabáčem po celím bitě. Nakonec ji stejně jen tak polechtal, i diš jí sliboval, že ji zmlátí aš budou cucky lítat a pak ji hodí do vani se studenou vodou. Bili to jen planí pohrůšky, mjel strach, že bi mu zase onemocněla a to si nechtěl připustit ani f duchu. Pak se rozhodnul, že musí sfí lásce fšecni višlehaní místa políbit, abi otčinil sfí „tiranstfí.“ Začal ot krku a Růženka se chichotala, „ale, ale pane Šfejcárku, tadi ste mje vůbec nešlehal a musím vám dát nějakí vajíčka“

„Vajíčka počkají, mumlal pan Šfejcárek.“

Najednou uslišeli jak něgdo venku volá, „pane Šfejcááárkuuu, pane Šfejcááárkuuuu!“

Překfapeně se na sebe podívali a šli k oknu. Venku stála nějaká ženská a diš je uviděla f okně divoce mávala a křičela, „pane Šfejcárku, tak sem tu!“

„Gdo to je?“ zeptala se Růženka podmračeně.

„To fakt netuším,“ řek pan Šfejcárek.

„Růženko, máš útrum,“ řvala ta osoba, „nosím pod srdcem dítě pana Šfejcárka, hahahaha!“

„Samička,“ videchli oba a pan Šfejcárek si otřel čelo, co se mu najednou orosilo. Růženka se k němu přitulila a pan Šfejcárek ji ochranitelski objal.

„To je nadělení,“ šeptala Růženka, celá bledá. „Ta samička je šílená.“