Povídka měsíce - Březen 2012 - K vyhlášeným dílům

V březnovém kole Povídky měsíce jsme kromě zajímavých textů očekávali i souboj lehce provokativního textu Miluny Voškové, který byl ověnčen lehce provokativním výběrem od kritika Pipa, s ostatními, řekněme standardními, texty. Sám nemám rád interpretace výsledků, takže tento myšlenkový pochod nechám na vás a možná na případné diskusi.

Vítěznou povídkou se v březnu stala povídka Prase autora Narvah, který je z mého pohledu prototypem autora, jakého jsme si v PM vždycky přáli. Jeho tvorba je jasná a čitelná a čtenář ví, co může čekat a na co se může těšit. Jsou to postavy a jejich takřka primitivní psychologie, třebaže bychom neřekli, že čteme psychologickou prózu. V povídce Prase vidíme, jak  Narvah v roli vypravěče a účastníka grilovačky, vykresluje postavu muže, který se ujal role šéfování, protože mu tak nejspíš velela jeho přirozená touha velet, ne tak již schopnost velet. Cílení na psychologii, nebo lépe řečeno na charakter postav, potvrdila většina čtenářů. 

EQ Zero napsal - "Nevím, zda tohle byl tvůj záměr, ale obojí dobře rezonuje a vykresluje charakter toho muže: "Už se na to vyser," řekl. Opřel jsem smeták o zeď a pohlédl na něj. "Nemyslel jsem to zle," dodal."

Kritik Pipo potvrzuje, že "Dobře se ti daří vykreslovat svoje postavy."

strakatá kráva obšírně komentuje: "Trocha strohý styl, v každé větě nová informace, žádná dlouhá souvětí, bez nadbytečných příslovcí"

Janinu zaujal "dokonalý odstup vypravěče", další z typických znaků Narvahovy tvorby.

V neposlední řadě například i Skarabea podotkla, že "za pozornosť stojí, dôveryhodne vykreslené prostredie, postavy..."

Dohromady je nejvíce ceněna Narvahova schopnost s odstupem, a přitom velice z blízka, pomocí nenápadných situačních detailů a karikaturou archetypálních povahových znaků postav, vykreslit na malém prostoru určitou, i když mnohdy neurčitou postavu. Nezapomeňme, že o postavě se hovoří jako o "muži".

Na druhém místě skončila povídka Most Varolův autora Aroganc, která se na rozdíl od celkem jednomyslně pozitivních reakcí na povídku Prase, setkala s rozporuplnými kmentáři, jejichž jádro se týkalo jistého nepochopení rozdvojenosti vyprávění. Povídka Most Varolův obsahově čerpá z nevyváženého milostného vztahu dvou mladých lidí. Autor ukazuje postavu zamilovaného chlapce ze dvou úrovní, a to pomocí klasického vypravéní a pohledu zvnitřku, který je psán kurzívou a formálně tak dělí text na úseky, které se místy doplňují a místy vzniká dojem rozdvojenosti. I přes rozporuplnost a částečné nepochopení ze strany čtenářů, si povídka zasloužila druhé místo.

Možná to celé začal již Fruhling svým komentářem, který se netýkal tak úplně povídkové postavy, jako spíše čtenáře: "Ty kurzívy jsou dobré leda tak pro rozvíjení čtenářovy schizofrenie."

Možná že tohle byl ten zásadní vliv, proč se v následujících komentářích objevují názory jako napsala Katerina: "Pěkná hra na schizofrenii, docela mě to vtáhlo." Která Fruhlingův osobní pocit vztáhla na text jako takový. Nutno dodat, že se nám nepodaří rozšifrovat mechanismus, kterým se komentování řídí.

Janina6 podotýká, že "Hrát s čtenářem hru je sice povoleno, ale stejně mi tady něco nesedí." Tím se dotýká rozporuplnosti textu. Čtenář se cítí nesvůj a neví, jestli autor hraje hru se svou postavou, nebo s čtenářem.

Zklamání Pipa bylo ještě větší, neboť "když se ukázalo, že se jedná o dvě osobnosti, ať už v jednom těle nebo cokoliv jiného a přestalo mě to bavit."

Když jsem v úvodu hovořil o prototypu autora, mohl bych hovořit i o prototypu čtenáře, s jistou pravdivostní odchylkou samozřejmě. Mohl by jím být například reka, který se pozastavil u syžetu: "Střídání dvou perspektiv se mi moc nezdálo. Měl jsem stejný problém jako Janina, zdá se mi, že ty vstupy kurzívou mají dvojí funkci a moc to nedává smysl, proč se ta funkce uprostřed povídky mění."

Skarabea obdivuje "tie „divné“ poznámky v kurzíve, ktoré ale vôbec nepôsobia násilne"

Ať už jsou čtenáři k uchopení textu vedeni komentáři předchozích čtenářů, nebo zrátka text zapůsobil tak, jak zapůsobit nejspíš měl, je hezké, že probíhá živá komunikace mezi textem a čtenáři, a to je myslím dobrá vizitka jak pro autora, tak pro čtenáře.

Text Vepřové prasečinki autora Miluna Vošková si zasloužil dlouhou diskusi možná díky Pipovu výběru, těžko říci. Diskuse se nicméně točila kolem tématu vulgarit v literatuře a nikoho, jak se zdá, nezajímal ani obsah, ani sloh díla, snad kromě Janiny, která se asi jako jediná vyjádřila kriticky ke slohu slovy: "stavba souvětí je překombinovaná, plná odboček, vsuvek, zvolání a podobně, takže se musím neustále vracet, "překládat" si pro sebe smysl sdělení... požitek ze čtení tedy nemám."

Ostatní komentující se možná pod dojmem ze čtení omezili na krátká zvolání, jako například Pipo: "Jsem tvým velkým fandou."

DavidPetrik zřejmě v opojení zapomněl na slušné způsoby: "Pusobi to na me autenticky a presvedcive, kurva." To ale nemůžeme mít nikomu za zlé, po takové dávce vulgarit. Jak už to bývá, vulgární mluva je některými lidmi přirozeně používána, jinými uctívána a jinými přísně zatracována, takže se objevovaly i zanícené názory podobné tomu od Zuzulinky: "příliš mnoho vulgarit na mě", na jejíž komentář reagoval například i jindy zdrženlivý (a jindy naopak velice horlivý) Honzyk: "..taky se nijak nezmitam nadsenim, to mi teda ver....)"

Lakrov celkem trefně shrnula text, když napsala: "První věta mě odradila, ale v asi tak čtvrté řádce mě taky cosi pobavilo..."

Sdílená zkušenost autora Danny anekdotickým způsobem vypráví o dvou "emzácích" novinářích, kteří v honbě za články o neznámých civilizacích doletí až k Zemi a metodou sdílené zkušenosti, neboli vstupem do lidského těla, zjišťují informace o pozemšťaněch. Proč jeden uspěje a druhý ne a jaký dostali "dárek" je předmětem pointy.

Povídka zbohom, raketoplán autorky Skarabea je melancholickou črtou vztahu dvou sester a jednoho chlapce. Těžko říci, proč si povídka nezískala větší přízeň čtenářů. Nejspíš pro jistou úvodní neuchopitelnost textu, která snadno odradí. V krátké próze bude vždycky platit, že nejdůležitější je první věta.

Povídka Velikonoční autorky Madlen7, ač podpořena výběrem kritika Pipa, nezabodovala. Co může být pro autorku, která se mimochodem stává stálicí PM, přínosné, je názorově široká diskuse, která se pod dílem rozběhla. Počínaje Pipem a jeho: "Musím říct, že povídka skvěle napsaná s podle mě drtivým závěrem," přes umírněný postřeh K3: "Je to hodně roztříštěné. ... Psychologie postav je zde málo rozvinutá," až po názory čtenářů, kterým povídka přišla vyloženě slabá, se sešlo tolik názorů, že vnímavá autorka jistě na příští měsíc připraví propracovanou kratší prózu s drtivým nejen závěrem.

Povídka Pachy autorky salomesr je další z řady výběrovaných povídek. Kromě výběru od Janiny si vysloužila pochvalné komentáře zejména od Fruhlinga: "Velmi se mi líbí ta odsekaná forma první části: je to stručné, trefné, má to správný poměr afektu a kázně, což zase něco vypovídá o postavě a jejím vnímání světa." Básník guy napsal něco, co nám může pomoci v lepším naladění se na text: "konečně jsem našel vhodnou chvíli na soustředěné přečtení

zřejmě ta doba kolem půlnoci je na takovéhle věci nejpředpisovější." Ne jen formální kombinace prózy a poesie, respektive vložené poetické pasáže, ale celkový sklon k poetické dikci, činí povídku obtížnou na jednorázové "neplánované" čtení. Naopak může nabídnout hluboký prožitek při určitém naladění a jak už to někdy bývá, při jisté čtenářově disciplíně.

Ukázka z mé knihy Wesmírný omyl autora Sebastián Wortys si nezískala náklonnost čtenářů zejména pro svou nucenou snahu "být vtipný každým slovem". Jak již naznačuje název knihy a vidíme to i z textu, autor se inspiroval literaturou typu Stopařova průvodce po galaxii, bohužel jeho text není psán s takovou lehkostí jako to umí Douglas Adams, případně Terry Pratchet, jehož dílo mohlo autora též ovlivnit.

Odkazy na díla na závěr: