Valdice

Rozevíraly se květy. Květy magnólie. Na těle holohlavého muže, na jeho svalnatých pažích, rozevíraly se směrem k širokým zádům, zčásti zakrývány nátělníkem. 

V obří potemnělé hale staré pevnosti bylo rozmístěno sto šedesát mužů. Mnoho květů vpitých do kůží svalnatých těl se rozevíralo navzdory nedostatku světla. 

Někteří z těch mužů se objímali. Objímali se navzdory pohledům jiných. Objímali se a svírali navzdory nedělnímu odpoledni, vysněného těmi, kteří sem nedohlédnou.

Kvetla v té staleté hale, studené a temné, láska. Nemělo by cenu předstírat, že tu nekvetla i nenávist. Na smyčkách z ručníků končil život.

Byl tohle ten svět mužů, o němž se zpívá v písních? A mohla by tu kdy vzniknout Píseň písní? Ale proč ne?

Jako ty květy bez slunce může i pramen bez živné půdy vytrysknout v navždy uzavřené hale staré pevnosti. A téct a dávat život a košatět a mohutnět tím životem.

A tak ten pramen tekl a sytil květy vpité pod kůží holohlavého muže, květy ve svalnatých pažích, které objímaly jiného muže. A mnoho pohledů se sytilo tím objetím a mnoho rukou se nořilo do té řeky a mísilo své květy s její vodou.

A tu někdo začal zpívat o lásce do toho nedělního odpoledne. Navzdory představám o nedělním odpoledni a navzdory příběhům o lásce.

V potemnělé hale se rozevíraly květy. Květy magnólie. A pokvetou a budou objímat a svírat, až jednoho večera obejmou ručník. Nebo pro jistotu dva.