Chotěbuzský střelec

Nevím o případu mnoho. Téměř nic. Jen nějaký základ, podle kterého měl obyvatel Chotěbuzi střelit šípem z kuše jiného muže. Postřelený byl podle všeho spolu s dalšími muži na obhlídce místa činu. Podle prvních informací mělo jít o zloděje.

Stanovme tedy nejpravděpodobnější hypotézu: tři muži se vloupávají na pozemek jiného muže. Jejich chování i vzezření napovídá tomu, že nechtějí podle amerických zvyklostí navštívit souseda s dárkovým košem. Naopak, zkušenost nasvědčuje tomu, že chtějí na pozemku usedlíka loupit či minimálně krást. Nelze předvídat, jak by se zachovali po zjištění, že pan domácí je poblíž. Z početní převahy a vzezření nezvaných hostů se ale dá usuzovat na nemilou a zdravotně nepříznivou konfrontaci.

Co udělá pan domácí? Vytáhne kuši a vystřelí. Ani Vilém Tell by se nemusel stydět. Šíp prostřelí narušiteli hlavu.

Pan domácí je vzápětí obviněn policií. Jeho jednání podle předběžného názoru policie nebylo nutnou obranou. Definice nutné obrany není příliš jasná, trestní zákon říká jen tolik, že odvracet útok na zájem chráněný zákonem lze i takovým jednáním, které jinak naplňuje znaky některého trestného činu. Jinak řečeno, pokud někdo útočí na majetek, zdraví anebo život, mohu takový jeho útok odvrátit i za užití násilí. Vágnost tohoto pravidla je dána až dovětkem, podle kterého nesmí být odvracení útoku zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku.

Oblíbené příklady excesů se vždy týkaly střetu zájmů na ochraně majetku (obránce) se zájmy na ochraně zdraví a života (zločince). Rozumu vyrostlému na starých metafyzických principech nepodstatnosti hmotných statků se přímo nabízely. A učitelé za katedrami hřímali ke studentům práv banální historky o tom, jak nelze zabít chlapečka, co přišel na zahradu krást třešně.

Ano, nelze, bylo by to vcelku zbytečné a pravděpodobně ani texaského farmáře milujícího svou zemi a svou brokovnici by něco takového nenapadlo. Jenže ten a jemu podobné příklady do myslí budoucích zástupců vyšetřování a justice vnesly – řečeno s Nietzschem - metaforu, která nebezpečně zatuhla.

A tak tu máme představu, že život a zdraví zločince je nad majetek ostatních. Zavilí strážci humanismu z Ústavního soudu tuto představu uchopili a vepsali do práva jedním svým nálezem. A judikované názory Ústavního soudu, jak víme, jsou pro obecné soudy závazné.

A přitom ten názor soudu je ve střetu s jiným všeobecně sdíleným názorem liberalismu a shodou okolností téhož soudu, podle kterého je majetek prodloužením existence člověka. Ano, majetek může znamenat hodně. Představme si třeba jen lopotně pracujícího chlapíka, který celý život střádá, aby dopřál nejbližším. A pak přijde někdo, kdo mu to šmahem vezme. Nemusí to být nutně divous s punčochou na obličeji, ale třeba podvodný manažer s bílým límečkem nabízející výstavbu rodinného domku. Není to pak skutečné zoufalství? A neohrožuje takové zoufalství dokonce fyzické zdraví zoufajícího? 

Byl to právě velký kritik morálky a náboženství Nietzsche, kdo upozornil na zvláštní rozpor v učení Ježíše. Ježíš byl podle evangelií ztělesněním dobra a morálky, o kterých také kázal, vlastně nedělal nic jiného. Jenže když Ježíš žádal netrestat zločince, pak se jednoznačně postavil na stranu zla. Morálka od roku nula tak roste z podpory zla. 

Že břehy rozumu byly již dávno zatopeny humanismem je nesporné. Kam až ale vlny morálního kýče a nebezpečného ochranářství dosáhnou? Zatopily nám naše sny o bezpečí, zatopily naše představy o slušnosti a touhy po spravedlnosti. Zní to taky jako kýč? Možná. Když jde o velké věci a velká hnutí, pak se kýči dost možná nelze vyhnout.

Přeji chotěbuzskému střelci, aby se v jeho kauze objevil někdo s vlastním názorem. Aby to byl někdo, kdo nepodlehl opiu osvícenství a umělohmotným představám o nepodstatnosti majetku. No a zejména aby to byl někdo, kdo má moc rozhodovat. Protože jakkoli chotěbuzský nešťastník sám rozhodoval o svém majteku, zdraví a životu, nepřející situace předala štafetu jiným, kteří si brousí dýky či šípy míru, napuštěné jedem pochybné morálky.