Co jsme za generaci

Seděl jsem s klukama na zahrádce. Dovnitř jsem nešel, protože tam seděl bývalej děkan fildy, kterej je už několik měsíců ve výslužbě - jedna z mála osob, ke který mám respekt. Taky si vážím Sebastiana Coa, kterej v osmdesátým prvním roce uběhl 800 metrů za 1:41:73 a držel světovej rekord až do mých osmnácti let, kdy ho překonal Wilson Kipketer.

Dohráli jsme petanque, pili pivo a já se zeptal, co jsme za gerenaci? Jura mluvil o tom, že jsme generace panelových domů. Řekl jsem, že jsem vyrůstal ve vile. Ale na jedný věci jsme se shodli: že těm, co přišli po nás, nezávidíme. 

Jací teda jsme?

Zůstalo v nás ještě trochu romantické naivity. Cosi opravdu romantickýho, čeho bylo v pozdějších letech nutný se zbavit. Vyzvracet to ze sebe, zničit to. Ti co přišli po nás byli rychlý, progresivní a nakonec určili běh celý společnosti.

Ale někde to tam pořád je. Kus té důvěřivé duše, díky který si Jura sedne v autobuse k domlácenýmu opilýmu dědečkovi a dá se s ním do řeči. Možná to byla taky ta část, která v Hanoi přiměla Lukeho, aby vytáhl dvěstě tisít dongů (klídek, na český to jsou jen dvě kila) a dal je holce, která předstírala, že pracuje pro Armádu spásy. 

Jsme generace, které se otevřely hranice. Generace, které se dostaly do rukou počítače a mobily až v dospělosti. Generace, která si domlouvala první rande telefonováním z budky, která si posílala dopisy. Generace, odchovaná Bonem Voxem, kterej v koženým saku zpívá srdceryvně přímo do kamery With or without you. Generace, která se teprve chystala zapomenout.

Muselo to přijít. My si ještě bolestně uvědomovali sami sebe. Ještě teď to někteří dokážou. Ještě máme nějaký pocity. Dokážeme se podívat jeden druhýmu do očí. Ještě se vidíme. 

Ale učíme se, učíme.

Pozn.: Sugestibility a patetičnosti textu dosahuji opakováním slov a apokalyptickým směrováním: vědomě, jistě.