kniha pravidel a zásad patetickejch čičmundů

Noc magické procházky zlínem střídá večer vysokých rychlostí na dálnici směrem do prahy, tří hodinově pozdní příjezd a neuvěřitelně předraženou cestu taxíkem do podniku v nuslích. Do podniku, ve kterém jsem nejen neměl být, ale neměl jsem tam být už před třemi hodinami. Dle kapitoly 15 v knize patetickejch čičmundů obrážim pitku, na které nemám co dělat. I když jsem byl pozván, moc dobře jsem věděl, že jen symbolicky. Zdvořilostně. Jenom jako.
 Dlabu na to, jsem oficiální patetickej čičmunda, dotykem aktivovaný čurák; co víc. Zůstanu. Budu čekat, až dočkám svého cíle; pár minut s někým, koho upřímně miluji a tak - prostě věci, co jsou zbytku vesmíru hodně u pytlíku. Hospody začínají zavírat a ať jdem kamkoliv, davu neubývá; můj idol, který ze mne - byť nechtěně - dělá pětileté dítě je obklopen lidmi. Neosiří. Nevypadá, že by chtěl.
 Chlapec nevysvětlitelně dobrého vzhledu a nekonečných nemožností na nejnižší příčce společenského žebříčku; pes, co smutně čumí, když vaříte, čeká na zbytky a doufá v ně. Takových let jsem trávil konstrukty, ve kterých jsem si absurdními situacemi vysvětloval, že pro svůj idol něco znamenám; že čas, co jsme spolu strávili má v jeho minulosti nějaké zvláštní místo. Zneužit v plné míře - občas zavolán do centra města ve směšné hodiny, aby naplňoval potřeby. Potřebu žádanosti na jedný straně, potřebu ponuk k vymýšlení absurdních konstruktů na straně druhé. V čistém uvědomění, že je zneužíván přijímá, jen aby mohl tuhle hru nadále hrát.
 Tak, jak jsem ze společných setkání kdysi rostl, tak se teď zcvrkávám. Z mých obstojných sta osmdesáti centimetrů je nějakých stošedesát pět, nevidím přes barové pulty a ztrácím se v davu.
 S blížícím se ránem skupina přecijen řidne; ultrazlé postavy z bájí odcházejí a strhávají submisivní následovníky. (submisivní následovník se se všemi rozloučí a mě věnuje hluboce smutnej pohled. Vim, o čem je, za zprávu děkuji a jednou o ní napíši knihu). V přehlušeném klubu nás je už jen trocha, naskýtá se několik málo příležitostí klanět se svým falešným bohům. Prohazujeme s idolem pár slov, polovinu těch slov neslyšíme, druhá polovina je o ničem.

 Poslední ze skupiny (tedy předposlední, počítáme-li v pořadí zbytečnosti) se zásadně opije. Přimkne se k jediné postavě, která se s ním tak nějak ten večer bavila a začne jí okupovat. Samozřejmě, konverzace, kterou nabízí, není o nic zbytečnější, než by byla moje (má konverzační témata zahrnují: žirafy, kafe a rychlost, kterou se zdá plynout čas), ale nepatří mi. A to mě vytáčí. Po chvíli se začne mého idolu dotýkat.
 V ten moment se v vesmír rozdělí na dva. V tom jednom mu zlomím ruku, praštím mu několikrát hlavou o stůl a v tom druhém jsem já. Žárlím na dotyky, které jsou po právu (po právu, které jsem si vymyslel a odsouhlasil) moje; na plýtvání oné potřeby žádanosti. Já jsem ten malý sráč, který sem přijel, aby je naplňoval.
 Mám sto padesát centimetrů. Sedám si na knihu, kterou s sebou všude tahám, aby to u stolu nebylo poznat.

 Podaří se nám utéct podivně opilému chlapci. Na chvíli, ale přecijen. Jsme už jenom tři; přebývá jen kamarádka mého idolu, u které má spát. Je mírně nabádána, aby zmizela - sebebystřejší děvče to je, tahle věc jí jako jediná za celý večer nedojde. Vesmír se zase rozděluje. V jednom kamarádka nastupuje do tramvaje a já zůstávám se svým idolem sám, chodím s ním po praze, dokud se neunaví, a pak ho nesu v náručí, jako tenkrát, směrem kamkoliv. Tak daleko, jak ho jen unesu, a pak ho uložím, přiložím se a usnu mu na klíně. V tom druhém vesmíru, v tom, ve kterém se tohle všechno nestalo, v tom jsem zase já.
 Moje scvrkávací tendence nabírají až hloupých rychlostí. Jsem tak malý, že kdybych mohl, políbil bych svůj idol na břicho bez předklonu. Kdybych mohl, samozřejmě.

 Ze všech lidí na světě potkáme přítele mého idolu. Toho, na kterého nemám stejně bezdůvodně, jako on v mých očích nemá na mě (takže to je, hádám, tak nějak fér). Dělám, jakože neexistuji, kdyby si mě náhodou u svých kolen všiml. Od kamarádky dostanu kůrku od pizzy a začnu jí házet po holubech, aby mne neodnesli - jsem už menší než oni!

 Kůrka od pizzy je natolik prehistorická, že se s ní holubi ne a ne poprat; je tu ale celý gang a rádi si pomůžou, i když se ne všichni maj rádi. Holub Franta si vezme ten největší kousek a vezme si ho za ženu; Holub Jan se zase svým kouskem bude chlubit tak dlouho, než mu upadne,
 - musim teď jamesbondovat, musim dělat, že tu nejsem -
 Holub Emil si jen zobne drobku a letí dál. Holub Holub se prochází a naparuje, nemá hlad, nažral se předtím a kámošům nic nedal, tak chvíli předstírá, že se o jídlo hrozně pere, ale moc to nepřehání
 - musim dělat, že vevnitř nefňukám, že nedostanu ani objetí -
 Skvadra Holub Andrej, Holub Kvído a Holubice Bára se jen tak poflakujou a čekaj, až něco spadně přímo před ně - zásadně nežebraj, nejsou na takový věci, nejsou závislí na produktech nějakejch lidí, zvlášť, když holubi v africe nemaj co zobat
 - musim dělat, že mě to nesere. že mě nesere, že mi ze života zmizel někdo, koho jsem měl tak rád, pro koho musim dělat takovýhle krávoviny, abych ho viděl, protože i když se tváří, že kafe nebo procházka s nim je vždycky k mání, neni. musim dělat, že mě nesere, že se s touhle holkou nemůžu prostě projít. bavit se. i kdybych s ní chtěl natisíckrát trávit zbytek života, i kdybych s ní chtěl od rána do večera souložit, kdybych se jí chtěl dotýkat a líbat jí, kdybych se s ní chtěl procházet a bavit se s ní. kdybych chtěl cokoliv, nesmím, nemůžu, dělám  ze sebe totální píču, protože jsem konečně našel něco, v čem neumim chodit a očivindě se v tom musim pořádně vyráchat -
 Holub Adam si blaženě pocucává svůj kousek, Holub Jonáš hryže a hryže a celou dobu ze mne nespouští svůj vděčnej pohled
 - musim zmizet

 Vyberu si tu nejvhodnější chvíli; chvíli, ve které všichni řvou "Ahój!" jakoby z ničeho nic byla na národní třídě z ničeho nic nějaká pojebaná vodácká konvence. Naskočím do tramvaje a když se rozjede, kývu se sem a tam, snažím se jí popohnat. Chtěl bych, aby uháněla k obzoru minimálně rychlostí světla a rychleji, aby zrovna tahle tramvaj cestovala v čase, aby mě zastihla, než jsem ze sebe udělal ten největší odpadek a vlítnul na tu pitku a aby mě prostě přejela, nebo mě nechala se pod ní strčit. Když jsem dost daleko, vystoupím a jdu se opít. Flákám se po praze hodiny a hodiny, ta mne cítí a snaží se utěšovat.
 Když se dostanu domů, můžu si díky moderním výdobytkům komunikace, se kterými se dnešní věk jen tak mimochodem může jít vycpat, dočíst zajímavou věc - nápadná potřeba mého idolu zůstávat a pít nebyla dána mnou coby skvělym klukem s dvěma drsňáckejma pihama na obočí, ale mnou coby prostě nějakou společností.

 Jsem tak malý, že konečně můžu prozkoumat, co za všechny ty roky napadalo pod nábytek. Nacházím ztracené civilizace, ve kterých bych dost dobře mohl žít.

 Dám si studenou sprchu, po ní další, vezmu si čistou košili a podívám se do zrcadla. Jsem zase velký. Velký, jak mám být. Jedu do města (dlouho jsme se neviděli, metro!); vlezu do prvního baru, ve kterém si se mnou barmani podávají ruce, posadím se na barovou stoličku, objednám si kávu a zapálím cigaretu.
 Otočím se na osamělé děvče, co sedí pár stoliček ode mne. Chytnu úsměv a usměji se zpět.
 Prohnu se v zádech, užívám si každý centimetr svojí znovu nabylé velikosti.
 
 Chyběla mi.