Sraz "vlasy", ježíš kristus, pražská píča

 Vtrhnu na záchod a začnu na sebe šplouchat studenou vodu. Celej proces je tak trochu ulehčenej tim, že tady (a pravděpodobně v celym městě) teče jenom studená; i když jsou tady dva kohoutky, dělaj oba přesně to samý, jakoby nějakej vtipálek namontoval do lokomotivy volant a strojvůdce, podobně zmatenej, jako jsem já, se jí snažil řídit do stran.
 Moje teta monika se za posledních třicet let nezměnila, co víc, zdá se, že se nic okolo ní nezměnilo. Pořád jde o obrovskou ženu s batikovanym tričkem a společenskym cítěním magnetu, jenom je jí teď padesát. Její oslava je v tanečním sále kulturního domu, hádám proto, že je to největší zastřešenej prostor v okolí. Všem jejím přátelům je minimálně padesát, a kdo má nějaké vlasy, má je dlouhé - jak už jsem předeslal, ani oni se za posledních třicet let nezměnili.
 V celém sálu je dost vlasů na to, aby utěsnily celej transibiřskej ropovod.
 
 Má to dva důsledky, z nichž mne oba samozřejmě nutí cítit se nadmíru nepohodlně. Jeden je ve všeobecné konverzaci, která je zase stejná jako před třiceti lety (za všechno může stát, policajti jsou hajzlové atakdále), druhý je v tom, že jsem v celém sále jediným, co nevypadá jako příšera z hororového filmu.
 Číšnice sbírá sklenice ze stolu pokaždé tak, aby se o mne mohla otřít, přehodit přeze mne artisticky stehno, nebo se mne jenom pokusit udusit výstřihem. Těch několik málo žen, které se v sále vyskytují, kolem mne opile krouží v prazvláštních vzorcích, co připomínají čísla akvarel a já mám chuť utéct do ázerbajdžánu.

 Jedinej útěk, kterej jsem si tak nějak mohl dovolit, byl právě na ten záchod, pod kohoutek studené vody. Mám hroznou chuť nevraživě se na sebe alespoň půl hodiny koukat do zrcadla, ale nemůžu žádné najít. První, které objevím, je až v chodbě do sálu, jenže tam nepostojím ani dvě minuty, a vrazí do mě jedno z místních děvčat. Chytím ho, aby neupadlo, což si (pravděpodobně z přemíry italských filmů) vyloží coby impulz k polibku. V úhybném manévru se prohnu natolik, že málem upadneme dohromady, a začnu vysvětlovat, že ač vzdálení, jsme vlastně rodinní příslušníci, že jsem z úplně jiného města, že je děvče opilé, a když ani to nepůsobí, že jsem vlastně homosexuál.
 Ze sálu zaznívá píseň o nenadálé záchraně ježíšem kristem. Alespoň v mé mysli se okamžitě kapela umístí na prvním místě geniální volby pro hipíckej sraz.

 Dvě minuty jsou shodou okolností i přesná doba, kdy mi bylo umožněno relativně v klidu sedět na svém místě, než jsem si všiml, že se zpěvačka kapely rockových chvalozpěvů kouká na mě, a ať zpívá cokoliv, předstírá, že to zpívá pro mě. Začínám se v sobě přetahovat; jakási část se chce sebelibně prsit jako orangután, druhá chce utéct tou nejkratší cestou, tedy přímkou.
 Vyjdu ven, opřu se o zeď kulturního domu, zapálím si cigaretu a podívám se kolem sebe. Všude je z ničeho nic sníh, jakoby v tomhle městě ještě nevěděli, že už je jaro. Mé auto má navíc pramilou perličku - na čelním skle je obrovským písmem napsáno "pražská píča" a - samozřejmě jen pro případ, že bych danou premisu nepochopil - masivní, infantilní kresba předem zmíněného orgánu.
 Zahodím cigaretu a začnu dýchat čerstvý vzduch okolo, poslouchat ticho a dívat se do tmy. Projdu se trochu městem, užívaje si vlastní malost - nadšen lidmi, co kolem mne procházejí, aniž by mi věnovali sebemenší pohled, natožpak aby mi cpali jakékoliv své záhyby do obličeje. Otřu zasneženou lavičku v parku, ve kterém vyrůstal můj otec, a posadím se na ní.
 Sleduji, jak se kývají stromy, těch několik málo světel v domech těsně před hranicích dohledna, i veverku, která vypadá, že je jí všechno tak nějak jedno. Myslím, že jsem na chvíli usnul, ale nejsem si tím úplně jistý.
 Vrátím se zpět, kapela přestala hrát (díky čemuž mne nakonec donutila děkovat bohu) a všichni bujaře píjí a cpou se tlačenkami. Najde si mne obrovský, plešatý a upocený bubeník, mohutně mne obejme a zve mne na panáka.
 Poslední kapka.

 Nasednu do auta a jedu domů.