Afrika sedm

Oproti temo Tinerhir, to bele Poděbrade! To bele lázně! Ono v tem městě ani nic pořádně k viděni néni, ale kópele, zvany hammam, tam majó echt arabsky. Te sem si, to dá rozom, nemuhl nechat ojit.

Než-le se oddáš procedurám, dostaneš od delegáta poočeni, že každé cti dbalé Arab, pro osvěženi těla a docha, třekrát do tédňa navštěvoje hammam. Me Hanáci za tym óčelem mosime chodit do hospode. Cely to zařizeni só tře elegantně vekachlovany, rozdilně vetopeny cimre. O vchodo tě dajó kybl na vodo, hóbo na drhnóti a v egalitovym sáčko trocho mazlavyho medla; až se jeden lekne, že ho čekaji rajóne! Čert vi, proč nedávajó medlo kostkovy, pokáď je ale čovek šekovné, tož teho tekotyho ani moc nevecmrndá. No a kdež je takovy kopeto, jak já, mosi si jit podrohy.
Potem odkráčiš do té nétepléši mistnosti, namočiš se, namedliš, odrhneš a potiš se. To cely opakoješ, dokáď pré z těla neveplaviš všecke toxine a jede z tabáko, káve, čaja a lihovéch nápoju.

Odjaktěževa mám neduvěro k leďom, keři só ochotni považovat lihovine za jed, ale zrovna sem nejak polevil v ostražetosti, če co, a vstópil.
Potil sem se jak vrata od chliva, cabral se a rochnil v medlenkách, rašploval si cely tělo hóbó a jede ze mě préštile ostošest. Po štvrtym namedleni si to ke mně přetrajdal masér. Takové zdechlé pinkosárek, muhlo mo tahnót tak na devadesátko, a čomiza na mě okazoval, ať ho následojo.
V drohé mistnosti stál kamenné stul, na ten sem se natahl jak běhón a masér se do mě postil. Prvnich pět minot se akorát rozehřival, šmirgloval mně záda drátěnkó a pěnó nešetřel. Potem mě zničehonic hodil na záda a bošel do hrodnika, až obratle křopale. Ani nevim, jak to provedl - ož sem bel zas na břocho, hóžvička mě držel za veškery roke a nohe co sem jich jenom měl a táhal ze všeckéch sel do vrcho. Kosti ve mně praštěle, že mosele jiskre litat. Zas sem bel na chrbátě, masér, seďa na mym břocho, jedno noho mně dlachmil dule, drohó si jak zápasnik držel za krkem, za chvilo obráceně, chvat střidal chvat a já sem měl hruzo se bránit! Neřikám, že sem neřval; to sem zas vřiskal zodpovědně.
Tož tym řecko-řimskym stylem mně lazebnik postopně pozobracel klóbe, polámal žebra, potrhal šlache a rozkřápal kosti. Nakonec mě probral z bezvědomi kyblem stodené vode a podaja mně roko na osmiřenó, veselo se šťořel.
V šatni sem tě nemuhl ověřet svém novém Rolexkám. Strávil sem v tem hammamo bezmála dvě hodine! Tak dlóho sem nepobel ani v slavnym Ait Benhaddou, a to je památkó UNESCO!

                                                                    ><

Skalni sótěska Todra, ke keré sme dorazele skrz palmové háj, je nédelši v celé Africe. Věhlasná mosi bet némiň jak náš Karlštejn, poněvač před ňó stál jeden zájezdni autobus vedli drohyho. Nad kaňónem se vepinale tře sta metru vesoky skaleska, až se mně z teho pohledo paleca zamotala. Rozsedlenó běžel potuček, pře vodě běžela pěšenka, po ni běžele véletnici a mě běželo hlavó, že take nemosim bet o všeckyho. Tož sem se osádlel na balvano s ómeslem na partijo lačnó pochodo počkat. Deť sem bel ořicené aji vseďa, nechca běhat maratóne po sótěskách! Néspiš sem, pravda, aji na chvilo zdřiml, jelekož se mně z lebeňe sesmékla rádiovka, spadla na zem, a kdež mě po návrato spolovéletnici zbodile, našil sem v ni dvaatřecet dirhamu a štere eura! Tož, potem si kapko nedé!"

"Jasně, strejdo, hned vám kapku doliju."

"Ja ja. Nemosi pršet, stači, kdež sem tam neco kápne. Řekno tě, néni to špatny řemeslo, ta žebrota. Ale o tym sem ani... Co sem to chtěl řict, a nic dat? Ja, ož to mám - jak nám crbolelo v póšti!

Nic z teho, cos v televize viděl o Sahaře, néni pravda.
Jak pravijó arabsky legende a dokazojó skalni kresbe, bévávala kdese ta postina zalesněná, žes muhl projet z jednyho konca na drohé ve stino stromu. Kde je temo konec. Néspiš s tym toreckym náboženstvim dorazelo do krajo aji torecky hospodářstvi, tož co kdo viděl, to sebral. Že na Sahaře zmizela voda a strome, to se dalo čekat. Včel se jim tam ke všeckymo eště ztráci pisek! No na mó došo! Póšť - to je nekonečné óhor pracho, štěrko a černyho kameni; sem tam proleti chochvalec sochyho křoviska, jak ve filmech s Johnem Waynem.

Celi rozpačeti, projele sme tó bezótěšnó postinó a najednó, hledime jak zjara, zjevila se před nama zlatá hora! Furt pryč se zvěčovala a rustla do všeckéch stran. Erg Chebbi - pohoři z pisko. A před nim, to bes neohádl, jezero plny vode, palme, bemblódi a nomádi.
Pravda, ož na drohé pohled mně belo jasny, že de o jakóse torestickó póšť, zhroba deset krát deset kilometru, obklopenó berberskéma cestovkama, hotelama a obchodama se sovenyrama, ale překvapeni eště nebralo konca. Jak šofér zašlajfoval před hotelem Auberger du Sud, v tem momentě začlo pršet! No představ si to - čovek se tahne z Hané až do Afrike, abe se pokochal veprahló póšťó, a ono tam prši, jak kdebe se nechomelelo!

Západ slonka nad zlatéma donama sme skrzevá mračeska neviděle, zato večeřo sme dostale jak se patři vedatnó. Afričani si néspiš pochvalovale, že nemosijó palme zalivat konvama, tož navařele hromado pravéch nefalšovanéch berberskéch pokrmu - hariro, kebab, kefto, kuskus a hamburgere s hranolkama. Po hostině dělale kafé, čaj a kravál na bobne. Delegát se veptával, ešle na zétřéši vépravo do pisečnéch přesepu chceme pěške, nebo na bemblódech. Bemblódi, to dá rozom, vehrále na celé čáře. Ti chodáci s běhavkó be se pré cétile mnohem bezpečňéš seďa, ostatni bele v to rano nároževi milovnici cezokrajné faune a já sem argomentoval tym, že so zhnilé.

                                                                    ><

Skoro ráno nás vetahl z kanafaso vrchni Tuarég z kmeňa Ngua, černé jak vix, ménem Muhammad ben Abdulláh ibn Battúta. Tradični ména néspiš veméšlijó rodiče děckám tak, že ze schodu minareto hodijó kybl.

Pře nasedáni na koráb póště sem měl zprvo pocet, že se veklopim na záda, pak na čoňo, hneď zas na cemr a ani potem, co se vejelo, nebelo to lepšéši. Fočelo jak sviňa, zema jak v psirni, slonko nikde a prach všode. Eštěže sem od teho vedřidocha v Marrákešo kópil to modró hadro, némlich takovó, jakó měle na palecich všeci domorodci. Kapko to pomuhlo, ale dovčel nechápo, jak to ti Berbeři dělajó, že dokážó déchat pisek.
Cesta dromedármo plenola rechlosťó rozvážné chuze, keró se šenol vedóci bemblódář.
Zviře za zviřetem se lenošně kolibalo piskem, jak procesi k Antoničkovi. Do kopca to ojiždělo, z kopca zas klóhalo a přešil sem na to, že kdež se navic hongám ze strane na strano, dělá se mně eště blbjéš, což sem si zprvo meslel, že ož ani néni možny.
Abe mně tura lepši obihala, chtěl sem si do retmo pochodo brókat nejakó pisničko, ale nenapadla mě jinči, než - Až nás na Olšane povezó.

Celó cesto sem se mosel fest držet takovéch šprošli převázanéch k hrbo, co přepominale lyže. A pře podrobnym ohledáni sem přešil na to, že só to skotečně dřevěny chruščovke s vázánim kandahár! No skotečně, ti pobóchani machometáni lyžojó na pisečnéch donách, jak me doma na sniho.
A co bech to bel za dobrodroha, kdebech to take nezkosel. Představ si - slonečko vecházi, luft se teteli hicem a z névěči pisečné done v Africe dělá Křópal kristiánke na lyžich! No, one to, pravda, bele spiš kotrmelce než kristiánke, ale takovó prčo jinde nezažeješ. Pisek sem měl aji v ledvinách a meslim, že dovčel mám.

Tož sme si všeci pohrále na tem velekym piskovišťo, zhlidle panorámata a celi ščastni, žižnivi a hladni, vepravile sme se s karavanó kemácevym krokem do dědine Khamlia, obévané čerňošskym kmeňem Ngua.
Jeden z téch dromedárniku mlovil anglicke, francózske, německe, italske, španělske, arabske a berberske, tož cestó všecke poočoval, že bemblód má neobečejně vevinoté čoch a vodo océti na vzdálenosť hromade kilometru, tym pádem nemožeme zablódit. Česke oměl řict akorát pivo, fernet a becherovka, tož sem mo zas moc nevěřel, protože já zas vim, že na rozdil od gořalke, je voda bez zápacho.

Na africky a hanácky poměre za chvilo, zhroba po dvóch hodinách, dorazele sme do leženi černéch bedojinskéch stanu. A nevěřel bes, přenachométle sme se tam zrovna, kdež strojile svajbo! Taková náhoda! A bele sme všeci zvani, jak kdebe nás snaď čekale.

Okolo prostřenéch stolu bele rozestavěny spartakiádni lehátka se strožokama, zvenko bele rozestavěni mozekanti s tanečnikama a v prostředko plácek vestlané tepichama. Svatebni veseli vepoklo.
Berberšti válečnici okázale tradični bojovy křepčeni, aplaus skledil kréči, baletici s nožecama, bučkem zavlnila břešni tanečnica Mata Hari ze Sahary a hófec zakrmenéch bajadér zahópal dopáka, až stole poskakovale. Eskamotér okázal pár fósatéch kéklu, derviš zapiskal hadom kdež to se naráz přehrnol ženich a s nim dvě nevěste zajednó.
To ož sem čol kulišárno. Nevěste stále jak prodany, hleděle do zeme, ženich za mocnyho bobnováni trdloval jak Habešan a tře prsaty matróne svatebčane postrkovale sem tam po placo jak pimprlata. Do teho všeckyho vtrhle mozekanti a nelitostně páchale folklór. Snaď hodino v jednym koso nesnesetelno fňákale a kvilele pře vozembócho, potem se vrhle meze nás a začle prodávat cédéčka - Na marocké svajbě II!

Na závěr se okázal ten hlavni čerňoch, povidá, že je dobrym zvekem hodit tém novomanželum nejaké drobné peniz, tož všeci házeli jak hlópi. Akorát já ne-e.

Jak móřenin zmerčel, že so investičně ostéchavjéši, hneď bel o mě a čiběl, jak kdebe se mo rozbil bemblód: Babas! Ja marhaba bůbába!

Já, kdež se dobře najim, so aji v dobrym rozpoloženi, tož sem akorát véhružně zaškobal bicepsem, pravě: Nechťé mě dožrat a boď pěkně miluša papuša.

Zumbaba bumbaj, blbárot! stopňoval divoch požadavke.

Sám seš blbárot, bránil sem se. Napřeď nás pozveš a potem chceš platit? Bumbaj nestálo za nic a te vaše klosty zumbabe be potřebovale pořádnó dieto!

Bulimi blula - nehubla! oponoval Berber a ož šahal po kynžálo.

Fakt? Fakt? divil sem se velece.

Fuck ! Fuck! You are more Berber, than me, zakrótil nomád paleňó a šel si po svéch.

V to rano ož o mě stál jinči, okázal na silueto dromedára, keró tvořelo skalesko na obzoro a žádal deset dirhamu. Drozi dvá zas obchodovale s kamenim - že só to pré trilobiti a za podiváni chtěle aspoň prupisko.
Každé be jenom bral a bral. Néspiš proto se ten pronárod menoje Ber-ber.

                                                                    ><