Modré ticho

Nikdy jsem si neuvědomila, jak úžasnou rodinu mám. Vše jsem brala jako jakousi přirozenou samozřejmost, kterou má, nebo by měl mít, každý. Znám spousty lidí, kteří si na své rodiče a příbuzné stěžují. I já jsem občas zabředla do těch diskuzí, i když jsem měla svou krev vždycky velmi ráda a byla jsem na ni hrdá. Teprve teď si ale uvědomuji, co to pouto znamená. Co znamenají Ti lidé, kteří sedí kolem mne s prázdným pohledem a očima upřenýma nikam. Teprve teď cítím bezmeznou vděčnost za všechno, co jsem brala jako obyčejné, Teprve teď si uvědomuji, co všechno pro mne ti lidé znamenají. A teď také lituji, neskutečně lituji všech příkoří, kterých jsem se na nich dopustila, všech křivých slov, nesplněných tužeb, vymlouvavých pohledů. Protože člověk si uvědomuje co má, teprve, když to ztrácí.

Ještě včera byl úplně obyčejný den. Možná nejobyčejnější ze všech všedních dní, které se na sebe kupí a tak rádi splývají jeden v druhý. Jako každé ráno jsem nadávala, když zvonil budík. Jako každé ráno jsem vycházela z domu pozdě, tak jsem musela dobíhat autobus. Jako každé ráno seděli všichni obvyklí cestující na svém místě. Den co, den, ráno, co ráno. Tato pravidelnost mě velmi děsila, ale byla to jedna z mála jistot, kterým jsem věřila a které mě dokázal také uklidnit. Nyní mám jistotu jen jednu. Je to nejjistější jistota. Je to jistota nejvíce zneklidňující, ale také jediná jistota, která mé duši dopřála opravdový pocit míru.

Včerejší jistoty byly mlhavé, přesto mně ale děsí, že už nejsou. Všechno se změnilo, z minuty na minutu, vteřiny na vteřinu. Ano, jedinou jistotou, kterou máme všichni v srdcích je nevyhnutelná záhuba našich duší i těl. Od západu se blíží veliká vlna, která nás za několik málo okamžiků smete se vším, co nám kdy bylo drahé. Nepřemýšlí nas jistotami, má jen tu jednu, tu svou, krutou jistotu zániku.

Sedíme všichni v obývacím pokoji a přemýšlíme nad tím. Je tu ticho, nikdo se nesměje, nikdo nepláče. Ani tady, ani venku. Pryč jsou pokřikující děti, hulákající opilci. I ptáci ztichli, oni to ví. Poznají to. Dokonce i vítr se bojí promlouvat se stromy, i když to dělával tak rád. Všichni se pohroužili sami do sebe. Přemýšlějí nad tím, co dělali špatně, nebo nad tím, co chtěli, měli, museli udělat, ale už to nestihou. Přemýšlí nad tím, co jim mizí před očima, nad tím, čím byli a čím mohli být. Někteří možná trochu pláčou, ale potichoučku, jen tak pro sebe. Litují se, tolik toho nestihnou! Proč se to děje zrovna nám?

Moje pocity jsou zprvu podobné. Copak nejsem příliš mladá na to, abych takhle dopadla? Chtěla jsem toho moc zažít, chtěla jsem mít rodinu, zachránit svět, dobýt, učinit ho lepším. Teď to už není potřeba. Všechno je příliš pomíjivé a jisté.

A co bude potom, ptám se? Zalije nás voda, životodárná tekutina, bez které bychom nemohli žít. Není to ironie? A co bude po tom, ptám se znova? Nic? Budeme tiše proplouvat, dokud nezmizí i těla? A kam půjde naše duše? Máme duši? Co je duše?

Miliony otázek mi probíhají hlavou, dokud se neobjeví jistota – další! Tohle je jen jeden z konců. Je to konec etapy. Jen konec jedné etapy. Vím to a vím, že ta další bude lehčí, povznášející, radostná. A moře už nebude.

S touto jistotou mám lepší náladu. Už se nebojím. Vlastně jsem dost zvědavá, na tu další etapu. Pořád ale musím přelýšlet o té, která končí. Přemýším, proč jsem se v ní tak trápila a nedokážu na to přijít. Kolem mne sedí má rodina, má krev, krev, která mně zplodila i živila. A vím, že je bezmezně miluji. Ať se už za mého života stalo cokoli, co bylo pěkné, není hezčí chvíle, bež té poslední. Protože v té poslední už všechno vím. A cítím jen jednu věc, moc silně. Cítím vděk. Nekonečný vděk k těm třem bytostem a přemýšlím, jak ho vyjádřit. Ten pocit je tak silný, že mi po tvářích stékají veliké slzy. Nejsou to ale slzy smutku, jsou to slzy štěstí, slzy porozumění a pochopení. A možná i lítosti, protože si nezasloužím něco tak krásného a velikého. Musím jim to říct.

A tak v poslední chvíli objímám své nejbližší. Opravdu nejbližší bytosti, i když jsem o tom často pochybovala, teď vím, co to znamená. Objímám je a slzy se ztratily, jsou pryč, zmizely v pázdnotě mých očí. Očí, které jsou sice prázdné, ale přitom tak plné oné jistoty a očekávání. Bereme se za ruce. Bereme se, vstáváme a odcházíme vstříc svému osudu.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

V dálce je slyšet veliký hřmot. Obloha zčernala, vítr se už nevrátil a je tu jen veliká temnota a ten osudový zvuk. Na malé louce mezi domy stojí čtyři lidé. Dvě dívky, jejich otec a jejich matka. Drží se za ruce a mezi nimi se proplétá láska a pochopení. A takto stojí, zatímco se před nimi zjevuje osud, to modré ticho!