Puntíkované šaty

                                                                       PUNTÍKOVANÉ ŠATY
     
     „Tohle?“ vybuchla moje slečinka zvaná Jitule a pohrdlivě hodila na gauč hromádku pestrobarevné látky. „To přece nemohlo bejt vůbec nikdy v módě!“
     „Já to přece nepoznám...“ zakuňkal jsem, ale hromy mě přebily.
     „To přece nemohl nikdy nikdo nosit, leda tak ta tvoje tetička, někdy před sto lety!“
     „Před stem let,“ opravila ji její mladší sestra Monča, aby jí vlezla na nervy.
     Zmíněné „tohle“ byly bílé šaty s velkými různobarevnými puntíky. Dala mi je moje stará teta: „Na, vem to tomu svému děvčátku, mně to bylo líto vyhodit, je to dobrý materiál, když tak ať to vyhodí ona, ale třeba si s tím nějak poradí, je to taková šikovná holčina.“
     Šikovná holčina by si s těmi šaty jistě nějak poradila, ale já jsem jí je strčil pod nos v nevhodnou dobu. Právě vykládala sestře, že nebude mít večer co na sebe. Jde se na dýzu, bude to tam super, má přijet i nějaká taneční skupina a ona nemá ani nitku, ve které by se trochu předvedla.
     „To já toho mám dost,“ brouká si Monča, protože ji baví sestru rozčilovat. Tvrdila by to, i kdyby její šatník obsahoval jediný jutový pytel; „já mám z čeho vybírat.“
     A Jitule pění, že má všechno od loňska a bude všem jen pro smích. Ségře se to mluví, na té houby záleží, ale ona že musí vypadat, aby na sebe mohla trochu upozornit. Do toho přijdu já a nabídnu jí tu předpotopní hrůzu.
     „Copak bych to mohla vzít na sebe?!“ Jitule úplně běsní.
     „Vždyť je to docela hezký,“ přikládá Monča polínko, „když se v tom zatočíš...“
     „Tak si v tom jdi ty!“
     „Klidně. Mně to bude slušet. Já mám hezkou postavu. Že jo?“ Ducla do mne ramenem. „Můžeš si za to půjčit něco mýho, jestli se do toho srovnáš,“ hodila ještě k sestře, popadla šaty a zmizela. Za chvíli se vrátila, puntíkované šaty na sobě. Móda nemóda, vypadala nádherně. Ještě se v nich několikrát provokativně zatočila a vyvlála ze dveří.
     Večer opravdu vyrazila v té pestré kráse, schované pod nějakým lehkým pláštěm. Jen tak mimochodem podotkla, že jestli na sebe někdo upozorní, tak to bude ona. Jitule na sobě měla nějakou polodžínovou kombinaci svých a Mončiných věcí. Jediné, co se mi přesně vybavuje, je holé břicho a na něm nazdobený pupík.
     „Vůbec se tam k nám nehlas!“ syčí na Monču. „Stačí, když každej ví, že jsme ségry, ještě mi budeš veřejně dělat ostudu!“
                                                                                          * * *

     Na místo jsme přišli trochu později. Na podiu už řádila skupina tanečníků a tanečnic, i na sále už se to protáčelo – a všechny holky v něčem takovém, co má Monča na sobě. Očividně vzaly útokem šatníky seniorů. Zřejmě je ještě až dost těch, kterým bylo líto vyhodit vzpomínky z dobrého materiálu. Monča je ovšem hned na koni, jenom Jitule je tu rázem za bezvýrazné vrabčátko. A už se k nám hrnou kamarádky: „Co žes přišla v tomhle?“
     Jitule jen kulí oči: „Co je to za blbost? Maškarní?“
     „Retro šedesátejch let! Tos nevěděla?“
     „To teda fakt ne.“
     Kamarádky nedůvěřivě ukazují na Monču: „A ona jo, jo?“
     Jitule chvíli bez dechu civí na sestru. „Tys to věděla, ty mrcho!“ zařvala najednou.
     „A kdyby, tak co?“ opáčila Monča napůl klidně, napůl bojovně. „Nechtělas je, tadytoho chudáčka jsi kvůli nim sjela tak, že je z toho do teďka nešťastnej...“
     „Jakto, žes jí je dal?!“ vyjela na mne náhle Jitule. „Pořád, že je dáváš mně, že mi je posílá teta, a najednou je má ona!“
     Taková logika mě vždycky odzbrojí a já prostě neumím nic říct. Stejně bych říkal jen to, co i tak ví a na klidu bych jí nepřidal. Tak jen mlčím a zírám.
     „Já bych na tebe taková nebyla,“ řekla mi Monča lítostivě a pohladila mě po tváři.
     „Tak si ho sbal!“ soptí Jitule. „Už si tě oblíká, třeba si tě i svlíkne!“
     „A třeba by mě to těšilo,“ odsekla  Monča a plácla mě po tváři. Pak mi vzala pusu mezi prsty, takže mi z ní udělala prasečí rypáček, a trochu mi s ní zatřepala.
Potom se na mne zadívaly; jedna s nechutí a opovržením, druhá s něhou a pochopením. Obě mají oči v barvě medu a dokážou s nima vyvádět psí kusy. Jitule se najednou napřímila, otočila se a vyšla ze dveří. Mezi tím mi trochu otrnulo a já jsem opět byl schopen řeči i pohybu.
     „No ták, nesmutni,“ lísá se ke mně zase to proradné kotě, „já tě utěším, co říkáš?“ Zamilovaně na mne vyvalila ty své medové koukače a já se v nich, v pořadí již v druhých, utopil jako ta muška.
                                                                                          * * *

     Jitule se tam pak samozřejmě vrátila; to už tam bylo i pár lidí v nemaškarním a tak mohla být klidná. Přišel s ní nějaký neznámý kluk, sem tam kolem ní poskakoval a nezdálo se, že jsou si úplně cizí. Dokonce bych řekl, že si pro něj došla.
     Monča mě mezitím ujišťovala, že opravdu nic o nějakých šedesátých letech nevěděla. Prý tam chtěla jen trochu zatrdlovat a skočit se převléknout. Že prý ji Jitule obvinila úplně nesmyslně. Možné to je, ale moc jistý bych si tím nebyl. Na druhou stranu – mne přece obvinila také tak, asi to má v genech.
     Po nějaké době si k nám Jitule přišla sednout a dala se trochu do řeči. Asi pro veliký úspěch jí Monča znovu předvedla prstové cvičení na mém obličeji, od pohlazení po tváři až po zatřepání prasečím rypáčkem. Jitule to sledovala pohledem saně, která neví, jestli má všechno spálit na uhel nebo jen přihřát něco k obědu.
     Pak na nás vyjela: „Mně už jste jasný! Vy jste to na mne sehráli! To všechno byla jen komedie, abych se naštvala, že jo? Abych ti ho jen tak nechala!“
     Další nesmysl, které dneska Jitule sype z rukávu jeden za druhým. Oba na ni zíráme, já neschopen jediné myšlenky; zato Monče to v té hlavě důkladně zapracovalo.
„Víš co si myslím?“ spustila pomalu a důrazně. „Že jste to nahráli vy – na mne!“ a ukázala postupně na Jitčinu, moji a svoji hruď. „Moc dobře jste věděli, co udělám, když mi ho začne bejt líto, jak se rozněžním. Ty ses ho chtěla zbavit, tak jste to udělali takhle, aby nepřišel zkrátka. Tamhle máš novýho amanta... Ale mně to nevadí!“ obrátila se ke mně a prohrábla mi vlasy v týle. „Já už tě nikomu nedám, neboj.“
     Teď mám teprv důvod zírat. Jak ty holky přemýšlejí? Dnešní podvečer je plný absurdit. Nejen, že jedna pitomost stíhala druhou, ale navíc jsem ještě bez jakéhokoliv přičinění vyměnil dívku za švagrovou a naopak. Či spíše jsem byl vyměněn. Všimněte si, že až na nějakou drobnost hned na začátku jsem vůbec nezasahoval do děje. Přesto jsem zřejmě byl jeho hlavní postavou. Opačný pohled ale bude asi přesnější: přestože jsem hlavní postavou, nemám do čeho co kecat.
     Ten nový uchazeč o Jituli byl docela fajn a já jsem se s ním seznamoval už jako Mončin kluk. Stejně jsem si do konce večera připadal jako blbeček a až doma jsem si to zkoušel nechat projít hlavou. Hlavně jedna věc mi nedá spát: Jak vůbec mohly, každá zvlášť, tvrdit, že jsem se nějak spikl s tou druhou? Vždyť je to pitomost!
     Je to nesmysl, ale ve mně vyvolává drobné podezření. Stejně pitomé, ale vtíravé a neodbytné: co když to ty dvě potvory nahrály na mne? Jitule má nového nápadníka, Monča se nikdy netajila, že se jí docela zamlouvám, tak proč se zdržovat nějakým rozchodem a podobně? Jednoduše sestře přebere kluka a hotovo. A Jitule také nebývala tak dlouho naštvaná; že by jen, aby mě odradila, a aby mě mohla Monča litovat?
     Ale vždyť je to blbost, nic do toho nezapadá, zrovna jako do těch jejich nesmyslů, vůbec nemá cenu o tom přemýšlet. Dopadl jsem snad nějak špatně? Naopak. Klidně můžu spát, a holky ať si kecají, co chtějí.
     A náhle mě z dřímoty vyrušila další otázka. Nicotná, zbytečná, ale legrační, protože ji vlastně nejde zodpovědět. A mne probrala, jako by šlo o věc zásadního významu, přestože je to úplně jedno, nezáleží na tom a nikdo to řešit nebude: Komu, sakra, budou teď patřit ty zatracené puntíkované šaty?