Half Dome

Čichal toluen, lezl po stěnách, stal se mnichem a Janovým blízkým kamarádem. Nakonec zmizel z jeho života a vzpomínek. Jenže před několika dny se znovu vynořil. Na Janově iPhone vyskočilo neznámé číslo a pod ním stálo „Mark Svejnar, MBA, Senior PR Specialist, Big Picture Consulting Ltd.“

„Jan Kouba, prosím.“

„Jak se vede?“

„Kdo to je?“

„Marek, kamaráde. Marek Švejnar přece!“

„To máte asi špatný číslo.“

„Ale Honzo. No tak! Tady je Marek od kršňáků!“

Toluen

Vyrůstal jsem v Mostu. V sedmdesátejch letech to bylo ošklivý, hornický město. Naši se rozvedli, když mě bylo sotva sedm, ale i tak si dobře pamatuju na hádky, pláč, křik a unavenou mámu. A taky na zpožděný alimenty a na moje špatný známky. Na základce se nelíbilo, že jsem prej neuhýbal pohledem. „Paní Švejnarová, děti se Marka bojí,“ říkali jí na třídních schůzkách.

Netrvalo dlouho a už jsem jel na toluenu. Nic jinýho jsme tenkrát neměli. Naštěstí. Kradli jsme ho z dílen a chodili do podjezdu inhalovat. Jenže máma na to přišla a udělala takovej vyrvál, že jsem utekl z domova. Ale policajti mě za pár dní chytli, když jsem v sámošce kradl jídlo, a zavřeli do pasťáku. Ještě že tak. Nebejt pasťáku, usmažil bych si na toluenu mozek úplně.

Vpasťáku k nám vodili nejrůznější týpky, aby nás prej dostali na jiný myšlenky. Většina z nich byli votrávený pitomci v silonovejch, upocenejch tričkách, který nesnášeli svoje nucený přednášky ještě víc než my. Většina komanči – prospěcháři.

Jednou ale pozvali úplně jinýho chlapíka. Měl neuvěřitelnou figuru. Nebyl bůhvíjak namakanej, ale hustě vyrýsovanej. Předloktí jako Pepek námořník a takovou auru děsný suverenity. Kluci ho beztak odepsali, ale já hned poznal, že je jiná třída. Bez keců šel totiž rovnou k věci.

„Jmenuji se Karel Váša. Jsem horolezec. Lezu na skalách a neznám nic lepšího, než viset vysoko nad zemí a jediný co mít proti smrti je můj úchop. Síla v prstech, zkušenost a neohroženost.“

Horolezec

Kluci se mi smáli, když jsem začal chodit do Vášova oddílu. Ale já věděl, že jsem našel to pravý. Bylo to jako droga, jako nějakej rauš. A ani ne dva měsíce na to mě pustili zpátky domů. Prej obrovskej posun v hodnotách. Máma byla šťastná, že jsem zpátky doma, ale nejdřív nevěřila, že to myslím vážně.

Bylo mi třináct a já se do lezení úplně zbláznil. Lezli jsme na umělý stěně a taky na malejch balvanech nad dolama. Když jsme zesílili, Váša nás začal brát se i na libovější stěny v labských pískovcích nebo v česko-saským Śvýcarsku. A nejraděj jsem měl malej pravčickej kužel na podzim.

Ta svoboda, ta blízkost k nebi, ta závislost jen sám na sobě, to bylo jako omamný. Dosápal jsem se nahoru, rozhrnul si dlouhý vlasy a nad pestrobarevnýma skalníma údolíma jsem stál jako král. Kromě cinkání karabin úplný ticho. A kromě kluků dole ani živáčka.

Makal jsem tehdy na sobě jako šílenec. Denně jsem dělal tísíce shibů a sedů lehů. Býval jsem tak voddělanej, že mě v noci braly křeče. A ráno jsem dokázal k snídani sežrat půl kila vepřovejch řízků. Nepřekvapoval jsem jenom apetitem, ale i svou sílou. Ruce jsem měl jako svěráky – samá šlacha a sval.

Váša byl úžasnej. I na nějtěžších stěnách lezl bez zajištění. Což jsme samozřejmě museli zapírat, aby ho papaláši ze Svazarmu netípli. Už takhle ho dusili. Občas ho sice vypustili na lezení na Západ, aby ho mohli podojit ve valutách, když venku vyhrál. Ale manželku a dceru si tu nechávali jako rukojmí a proto Karel nikdy neemigroval.

Pro mě byl takovej guru. Podporoval mě při každým trénigu a když přišel v osm a osmdesátým s tím, že mu kejvli na to, aby vzal mě a Jirku do Švýcarska na mistrovství Evropy, myslel jsem, že se zblázním radostí.

Visel jsem na žule a pode mnou se leskla země jako z pohádky – šmolkový Alpy a velký jezera. Pár metrů pod předepsaným koncem trasy jsem se zastavil a kochal se. Pode mnou řval Karel, ale já ho nevnímal. Visel jsem opojenej propastí a svobodou, smrtí, co mi seděla na rameni, ale na mě nic neměla. Lano mohla přeseknout, ale na moje prsty, na moje paže byla její kosa příliš tupá.

U Zermattu jsem se ve svejch šestnácti dostal mezi deset nejlepších v Evropě. Máma z toho byla v sedmým nebi a Karel už plánoval, že zkusí na komisi nadhodit Yosemity. „Severní stěna na Half Dome, kluci. Není libovější stěny na celým světě.“

Bylo jaro roku 1989. Lezli jsme po celkem triviálních trasách na Matzseidelových stěnách a připravovali se na možnost, že by mě pustili do Kalifornie. Lezl jsem tehdy suverénně a Karel mě nechával bez lana, abych prej získal sebevědomí.

To mi ale přerostlo přes hlavu a já udělal blbou chybu. Ujel mi úchop, sletěl jsem asi osm metrů dolů a přerazil si obě nohy. A tím se všechno podělalo. Karla vyhodili ze svazu a mě doktoři řekli, že pokud mi to dobře nesroste, nebudu možná už nikdy lízt.

Byl to konec světa, naprostá tragédie. Říkávál jsem si, že by bejvalo lepší, kdychych se tam zabil. A když mě Karel jednou doma navštívil, strašně jsem se s ním pohádal. Všechno jsem mu vyčetl a vyhodil ho ven. Netrvalo dlouho a už jsem stál v podjezdu a zase inhaloval toluen.

V létě mi sundali flastry a vypadalo to, že přeci jenom budu moct lízt. Místo toho jsem se celej podzim na Svazarmu vymlouval na bolesti, protože jsem jenom nevěděl, jak praštit s toluenem. A pak přišla sametovka...

Sametová revoluce

S kámošema z učňáku jsme se vydali do Prahy skandovat na Václaváku. Bylo to nádherný. Všichni ty lidi, ta jednota, ta síla toho momentu. Ty obrovský demostrace byly stejně opojný jako propast pod skalou. Bylo to jako se koukat do kaňonu mezi stěnama a nechat se vábit voláním hloubky. Držel jsem se okenních rámů ve třetím patře a byl vtahovanej gravitací euforie do kotle tisíců lidí. Takhle jsem si připadal. Na tu sílu a vlny emocí nikdy nezapomenu.

Po návratu do Mostu nás na stávkujícím učnáku přivítali jako nějaký hrdiny. Ptali se na dění v Praze a my vyprávěli před zaplněnou tělocvičnou. Bylo to kouzelný, zázračný období. Byl to rauš: toluen, skály a moje první holka na pozadí revoluce, bratrství a obrovský radost lidí ze svobody.

Jenže pak přišla kocovina. Kupónová privatizace, kšeftování s majetkem svazáků a vystřízlivění z tý vší radosti a opojení. Lidi přestali bejt milý a nadšený a začali se shánět po penězích, po satelitních anténách, po voblečení ze západu, po novejch autech. A tady pod Krušnejma horama ještě přibyla prostituce a tvrdý drogy.

Nohy se mi sice zahojily, ale lezení jsem už nikdy nepropadnul. Maturoval jsem a začal za bídný prachy dělat v dílně. A čím dál víc mě přepadal pocit ztráty, otupelosti a prázdnoty. Byl jsem dutej, vykotlanej strom. A když jsem to nejvíc potřeboval, přišla záchrana. Na jaře 1992 mě Na příkopech oslovil chlapík v bílým pyžamu.

Hare Kršna

Tenkrát jsem ještě nevěděl, že se tomu pyžamu říká dhótí a že ten oholenej chlapík je Kršňák. Dal jsem se s ním do řeči a on mě pozval do tý jejich restaurace na Palmovce. A než jsem se naděl, už jsem spal u nich v pátým patře, pomáhal vařit, a do Mostu už jsem se nevrátil. Našel jsem naplnění. A bylo to tak jasný a krásný – jako znovu viset na stěně a nebát se pádu.

Oholil jsem si vlasy, nechal jsem si narůst copánek šikhu, a nastoupil na správnou cestu v tomhle nepravém světě jako bhakta, novic, našeho svatého hnutí. Našel jsem světlo, a radost, a sílu a nové, živé lýko do svého dutého stromu. Byl jsem znovu plný, živý a šťastný. Všechno najednou dávalo smysl, všechno do sebe zapadalo.

Jak jsem pronikal do učení Baghavagíty, nechtěl jsem ani věřit, že jsem kdy mohl jíst maso a nechat se otročit návykovými látkami. Místo toho jsem teď uctíval Kršnu a vyvarovával se i kávy a čokolády. Každé ráno jsem vstával o půl páté a recitoval Mahamantru šestnáckrát dokola růžence džapa-malá, který má sto osm korálků.

Všichni naše jídlo milovali a my často podle příkazu vznešeného Prabhupády podávali zadarmo. Do Góvindy k nám chodili nejrůznější lidi. Sekretářky, dělníci, studenti a v jejich očích bylo vidět to krásné překvapení z nových, netušených chutí a vůní. Byl to čas lásky, radosti a přátelství.

Z kola ven

Nedlouho potom, co Marka sekta pohltila, přivítal Jana Koubu na farmě Kršnův Dvůr u Benešova jako průvodce návštěvníků. Během prohlídky mu vyprávěl příběhy o králi Ardžůnovi, anemicky modrém Kršnovi a o údajném věku bohyně smrti Khálí.

A systematicky odváděl řeč od kontroverzních kauz sekty jakými byly třeba případy zneužívání a týrání dětí. Navzdory jím přijatému tmářství bylo Janovi zřejmé, že Marek je bystrý a inteligentní. A také vnitřně jaksi mimořádně silný.

Náhodné setkání na farmě přerostlo v přáteltví, jehož jmenovatelem nebyly ani tak filosoficke rozpravy o povaze světa, nýbrž Janova snaha přimět Marka znovu svobodně uvažovat.

„Marku, zamysli se. Chápu, že se cítíš šťastně, ale neměl by ses nechat okrádat o svobodu. Určitě ne o svobodu myšlení. Co cennějšího máme?“

„Třeba lásku.“

„Lásku, jasně...Zkoušel ses někdy zeptat sám sebe, kdo jsi?“

Marek s okrovou tilakou na čele se usmál. Marek, ta tajemná inkarnace někoho vnitřně silného, probodnul Jana intenzivníma očima a řekl:

„Zkoušel ses někdy zeptat sám sebe, proč se mě snažíš dostat od hnutí?“

Jan strávil přesvědčováním svého přítele více než půlrok, ale potom nastoupil na studium na vysoké škole a přípravy na zápočty a zkoušky se staly prioritou. Pravidelná setkání v libeňské Góvindě vyšuměla, zájem o vyproštění přítele z tenat sekty opadl. Přátelský vztah zažehnutý zájmem o východní filosofie a planoucí vzájemnou chemií postupně vyhasnul.

Naposledy na sebe narazili čirou náhodou na Žižkově. Bylo v půlce února po zkouškovém období ve třeťáku.

„Ahoj. To už je doba, co jsme se viděli naposled!“

„Ahoj Jane. Jak se vede?“

„Dobře. A co ty? Co tě sem přivádí?“

„Jdu od jednoho kamaráda. Podobně jako ty mě už dlouho přesvědčoval, abych od kršňáků odešěl.“

„Jsem rád, že na to nejsem sám.“

„Že jsi na to nebyl sám...“

„Prosím?“

„Ale praštil jsem s nima.“

„Vážně? To si děláš legraci, ne?“

„Vůbec ne.“

„Páni! To je skvělá novina! A co, že tak najednou?“

„Ale dost lidí mi pořád říkalo, že jsou to jen takový berličky. Přemejšlel jsem nad tím a přemejšlel a nakonec mi to seplo a musel jsem ven. Taky díky tobě. Chystal jsem se ti zavolat. Ale tahle ti to aspoň můžu říct osobně. Víš, chci se vrátit do školy a zase bejt ten starej, dobrej Marek!“

Nic nemohlo být dále od pravdy.

Cool Mark

Týden potom, co se Marek znovu objevil v Janově životě, se staří přátelé sešli v texasko-mexické restauraci Buffalo Bill’s ve Vodičkově ulici. Jan přišel dříve a zamyšleně upíjel pivo.

Z úvah ho vytrhnul silný úchop za rameno. Otočil se a před sebou uviděl manažera v perfektním obleku od Armaniho: dokonalý účes, udržovaná, opálená pleť a černé brýle značky Ray-Ban. Marek si sejmul brýle a se širokým úsměvem řekl: „Jak se vede, Honzo?“

„Dobře...“

„Jedno mojito on the rocks! Lime, not lemon!“ zahlaholil k baru.

„Jak jsi vůbec našel mý číslo? Mám úplně novýho mobila.“

„Mám přes firmu kontakty. Stačilo jim říct tvoje bývalé číslo a jméno.“

„Tak to je teda děsivý.“

„Ale no tak! Jsem rád, že tě vidím, Honzo! Hodně se toho změnilo, ale ty vypadáš, koukám, pořád stejný.“

„No jo. Zato tebe bych nepoznal, člověče.“

Jenom se krátce zasmál: „Vystudoval jsi nakonec tu astrofyziku?“

„Ale vůbec ne. Zkončil jsem jako programátor. A co ty?“

„Já pracuji jako PR konzultant.“

„Co to je?“

„PR je akronym pro Public Relations, vztahy s veřejností. Pomáhám firmám nalézt nejdynamičtější vztah s jejich zákazníky a veřejností. Individuální zákazníky trénuji ve vystupování, v psychologii vyjednávání, ve tvorbě očekávaného interpersonálního image.“

„Aha.“

„Jsem v PíÁr opravdu dobrý, baví mě to a platí za to báječně,“ zaťukal na klíčky s emblémem BMW.

„A jak jsi se k tomu dostal?“

„Všechno je v životě otázkou nalezení té pravé identity, Honzo. Zní to banálně, ale je to tak.. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, kdo jsem a co můžu dělat nejlépe. Většina lidí ale svou pravou identitu nenalezne nikdy. Zeptal ses někdy sám sebe, kdo vůbec jsi?“

„Ale jo. Vždyť přesně o tom jsme dřív často mluvili, ne? Když jsi byl ještě u Kršňáků a...“

„Přesně tak!“ skočil do řeči.

„No, a co jinak?“ Jan obrátil list. „Vrátil ses ke skalám?“

„Horolezectví se už nevěnuji. Patřilo k přechodné fázi, kdy jsem byl na něčem závislý, kdy jsem se hledal. Místo lezení teď hraju golf, který báječně spojuje mojí zálibu ve fyzické aktivitě s profesionálně orientovaným prostředím.“

„Vidíš, já nikdy golf nehrál...“

„Každý se nalézáme jinde.“

Objevila se servírka.

„Co vám mohu nabídnout, pánové?“

„Dobrý den!“ pozdravil nonšalantně Marek.

„Dobrý den.“

„Co byste mi, slečno, doporučila? Rád bych zkusil nějakou „signature“ vašeho podniku...“

„Dneska nabízíme opravdu skvělý bar-be-que svíčkový steak s  orestovanými bramborami a chilli quesadillami jako přílohou.“

„To zní opravdu lákavě, co říkáš, Honzo? Medium rare, prosím.“

„Samozřejmě. A vy?“

„Tak já bych si dal tady ty enčilady.“

„Hned to bude, pánové.“

„Vidím, že vegetarián už nejseš...“

„Ano, maso je klíčovým prvkem mé vyvážené diety.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Máš vůbec nějakej vztah k těm kršňákům? Vždycky jsi říkal, jak je to duchovní a tak, viď?“

Marek usrknul mojito a sepjal před sebou ruce:

„Nepopírám svoji minulost. Pamatuji si všechna svá období. Asertivní sebereflexe založená na zdravém, otevřeném vztahu k minulosti je zásadním předpokladem růstu.“

Potom si přehodil nohu přes nohu a dodal:

„Znám osobní číslo na předního dealera značky Polo. Nesnažím se měnit tvůj vkus a plně respektuji tvoji slabost pro flanelové košile se vzory skotských klanů. Ale kdybys chtěl změnit svůj image, spojím tě s ním a dostaneš pětiprocentní slevu.“