Afrika závěr

Heršoft, já mám z té Sahare takovy socho v gágoře, že bech snaď ani nedoplol na zem. Honem eště nalé téch trnkovéch kapek a já tě pak povim, jakó sem si o téch machometánu ořizl ostodo. Schválně - ešlepak viš, co je to medina?“

„Ovšem. Fakulta všeobecného lékařství.“

„Ale prdlačko! Medina je néstarši část arabskyho města. Historicky jádro. Ale né jak o nás, kde máš barák z venko pěkně nahozené, vemalované a veštafirované, přetym ve dvoře tě padá omitka na hlavo. O nich je to zrovna narobe. Fasáde zabablany hlenó a podepřeny trámama, olece tmavy, ponory, klekaty a křevolaky, jedna jak drohá.
Meslim, že ve středověko stavěle města tak složety proto, abe si jich nájezdnici nemuhle podmanit ani s kompasem. V medině kolekrát zablódi aji domorodec! Znáš mě, já se ve světě neztratim, ale...“

„Chachá, to jistě! Vzpomínáte, jak jste jel vlakem z Prostějova do Brna a vystoupil v Olomouci?“

„Co plkáš? Já mám orientačni smesl dobré, o tym žádná! Akorát cilem ceste, pravda, bévám sem tam zaskočené.
Tož vidiš, co děláš? Zas sem ztratil niť! Kde sem to bel?“

„V medině.“

„Ja, ož to mám.
Předposledni deň v Africe sme rozbile tábor ve městě Fezo. Teda, né, že be belo eště co rozbijet; všecko měle rozbity ož od počátko devátyho stoleti. Fez je ódajně népuvodňéši památnó metropoló arabskyho světa a podli teho to tam take vepadá - všecke odpadke só puvodni. A nic bech za to nedal, že aji mnozi ledi. Dvanást set let, ráno co ráno, stávajó akorát kvule temo, abe se muhle po olecich hemžet a v tem mumrajo balamotit a odirat cezence. A kdež se nekeré nedá, tož ho oplácajó čepicama. Néni divo, že to město take po čepice pomenovale.

Spale sme v hotelo Cascade o bráne Bab Bou Jeloud, zrovna za vchodem do medine. Záchod a sprcha na chodbě, v pokojo akorát postel, věšák, omevadlo a zamřižovany okynko s véhledem na smetisko s kočkama.

                                                                    ><

Ráno, hneď po hlášeni fézskéch mohamédií z minareto, držel k nám delegát pře snidaňó poočnó řeč:
Na rozdil od Berberu, keři patřijó k biblickém Hamitum - přébozném staréch Egypťanu, Arabi só póvodem Semiti - přébozni Židu; tym pádem nám prodajó, co si sami omanó, ať chceme če ne-e. Pravda, cena se dá kolekrát osmlóvat až na třetino žádané částke, ale bode to našenca stát kos zdravi a hromado časo. Maročti obchodnici majó spóste časo. Dlóhy hodine, ba cely dně. Majó vlastně celé ževot časo! Náš čas só penize, jejich čas nic nestoji. V Africe na časo nezáleži. Smlóváni je takové mistni obečej a nedodržite-le ho, možete tym obchodnika aji orazet. Nekery nákope je ale lepši zvládnót eště za tehoto ževota. Nebodem v Maroko věčně, natož na světě.

Kdo se ztrati, měl be se pohebovat véhradně po hlavnich olecich. Obevatelstvo je vespolek laskavy a dobromeslny, rádo vás z medine vevede, ale zadarmo to nebode. Za zeptáni nic nedáš plati skorem všode, až na Maroko. Jak ti filištini vijó, kde parkojete a v kerym hotelo ste obetovani, to zvostane záhadó, ale téch pár dirhamu za doprovod se oplati vedat. Jeden držgrešla z Jevička, nejaké Lojza Cófalu, v tem labyrinto pré blódi ož třetim rokem.

Hlavni ořišek pře zkómáni téchto arabskéch měst só všodepřitomni naháněči. Stači zaváhat a ož je domlova statá. Ste jejich vzácné hosť, nélepši kamoš, rodné bratr a hneď vás tahajó z obchodo do obchodo, kde majó za vaše nákope provize. Nélepši strategijó je, vubec si jich nevšimat. Ale néni to snadny.

Take se pré može přenachométnót šizuňk, keré nabizi cezencom droge. Tito ledi só ale skorem pokaždy tajni polecajti, keři vám, hneď po prodejo, dajó vebrat - na mistě zaplatit dva tisice dirhamu, nebo sedět. A marocká šabala, to je néhorši vězeni na světě. Ódajně eště tvrdši, než pověstná káznica v Číně!

Tož, pokáď je pravdó, co se vekládá o sexuálnich praktekách v kreminálech (a jak sem zvizityroval te nahy čerňoche v hammamo), potem bech skotečně rači bročel v Číně, než v Africe.

Kdež ož belo stracho nahnanyho dostatečně, vepravile sme se v sevřenym tvaro na obhlidko památek. Prvni přešla na řado medresa Bou Innania. Za ošklevó zďó se prostiral pěknočké dvur s vodotreskem, zdobené mramorovym dlážděnim, ornamentama, cedrovéma filigránama a omělecke vevedenéma módréma citátama z Koráno, kery měle společny to, že sem jim nerozoměl.

Velekó atrakcó bela take koželožňa a barvirna. Prošle sme krámkem, hlavni kužkař každymo strčel do roke halózko máte a vedl nás po dlóhéch schodech na teraso, kvule pohledo na jirchárno z ptači perspektive. Celé ten dvur pod nama zaplňovale kolaty kamenny kádě, plny roztodivnéch barevnéch sajrajtu a barviři do téch škopku majdale kužke nohama, jak kdebe šlapale zeli pro okres.
V ten moment, nahébaja se do dvora, abech lepši viděl, bacel mě do frňáka takové puch, až sem zaslzel. Loštěcká tvaružkárňa je proti temo parfuméria! Každé be se z teho smrado poblol, ale já, jelekož so čovek jemné a koltivované, sem se akorát malónko pozvracel. Naráz sem pochopil, k čemo sme dostale to máto. Škoda, že sem jo ož cestó snědl.
Pře odchodo skrz prodejno nám ani nenotile žádny zboži, poněvač měle krám zaplněné bandó německéch zákazniku, keři nakopovale jak zfamfrněni a za všecko platile bez smlóváni hneď prvni žádanó ceno. Navzdore temo prodavač nevepadal ani trocho oraženě.

Potem sme prošle nejaky muzeum, kde nebelo nic, co be stálo za zminko. Akorát snaď zákaz fotografováni a šaháni na exponáte, což je rozomná a správná věc, jelekož foceni pamětihodnosťám škodi. Fotoaparát sem neměl, tož sem aspoň ošahal co névic exponátu. Za muzeem, kdo be to čekal, stála vérobna a prodejna zkamenělen a starožetnosti.

Následovalo dalši muzeum, tentokráť tkalcovstvi. Tam nám okázale, jak postaro verábijó deke, tepiche a vikslajvante, nabidle čaj, odělale přednáško o barvách a vzorech, vechválele kvaleto matriálo, jakosť zpracováni a ani sem se nenadál, stál sem před kvelbem s běhónem v nároči! Navic eště za takovó ceno, jak kdebe bel litaci!
Mosim se naočet smlóvat a tvářet se neoblomně, předsevzal sem si a běžel za ostatnima, abe mně neotekle.

Chvilo sme šle po hlavni oleci, potem zabočile do olečke v keré nešlo ani rozpažet, prodirale sme se meze obchodnikama, torestama, oslama, kočkama... Nestihal sem te neostály změne ani vnimat. Pipáni pokladne v apatece, cvakáni nožec v holečstvi, vevoláváni zelenářu, klepáni kovotepcu, kdákáni slipek, hékáni oslu, hékáni prodejcu datli... Hlava mně šla kolem.

Zastavile sme až před névěčim skvostem fézské medine - Karaouinskó mešitó z devátyho stoleti, do niž se vende dvacet tisíc moslimu a kerá je jednó z néstaršich na světě. Češel z ni klideček, chládek a óleva od mumraja venko, ale nevěřici do ni nesměle vstópit, ani špehyrkó nasésnót. Bel sem z teho rozmrzelé, kdež to najednó zakňákal melozin z minareto to jejich Allááááhu akbar. V to rano se všeci machometáni začle hrnót skrz okolostojici toreste do svateňe. Ohlede na nás nebrale, hnale se ke kašni, narechlo odbele hygieno, lačni modleni poklekale na tepiche a začle klofat frňákama do dlažbe. No belo tě to dočesta jak na dvoře, kdež hodiš slípkám!
Jak ale poznale že so nevěřici, kdež sem bel vezoté, ometé, na hlavě rádiovko a pod pažó koberec, to nevim. Hneď mě šupitopresto hnale ven, taktak sem o vchodo popadl svy škarbale. Ale - bel sem tam!
Nevěřici pes Křópal z Hané bel v mešitě, to zas ja, ale celá moja skopina bela v trapo! A to belo horši.

Hladné, ocaprtané a ztracené, nořel sem se do tajemnéch zákóti medine, kerá nabizela všecko možny e nemožny. Datle, ořeche, kořeni, dželabe, kaftane, náčeni, šátke, tepiche, lampe, omělecky a neomělecky předměte, akorát informačni centrum ne-e. Co včel?
Prvni mě napadlo, že si sedno na schodek a rozbrečim se, ale hneď po tem sem si zpomněl, že majitel hotelo Cascade dal každymo z nás vizitko s adresó a mapkó! Vetahno šrajtoflo, že se po navštivence podivám a v tem to začlo. Naháněči se na mě vrhle, ročeska be mně orvale jak se přetahovale, do keryho krámo s něma mám zajit, až sem mosel opostit otcovskó vlidnosť a poslat všecke tam, kde be jim to slošelo névic. Šak mě znáš, že já nedávám hobě zadarmo najest.

Potem ož sem akorát zhlidal, jak kdebech vepálel sedm dědin a snažel se vepadat jak zaslóželé rabiját, keré nazdařbuh rajzoje po světě a sám svrhává vláde, ale sténě se mě furt držel jakése omóněnec a dokola žochlal - kíf, hašiš, hašiš, až mě dopálel:

Jaké já so o tebe hašiš, te mrťafo! No neřikám, kapko zarostlé so, ale podivé se na sebe, te šklobane jeden! Sám seš hašiš! a přetahl sem ho tepichem. Ten metl!

Naráz sem pojal mešlenko, že bech se vrátil aspoň k té koželožni, tam ož se jistě doptám. So přece staré zálesák, tož najit jirchárňo snaď nemože bet problém. Nasál sem povětři a hneď sem chetl směr.
Než bes řekl švec, stál sem před kvelbem, keré odérem névic přepominal činirno kuži, ale na prvni pohled to bela prodejna moch. Na drohé pohled ož sem viděl, že se jedná o řeznictvi. Na pultě ležela bemblódi hlava, akorát citrón v tlamě ji cheběl, na hákách pověšeny koze a ovce v ruznéch stopnich zpracováni a rozklado. Řeznik bel tak špinavé, že bech od něho nevzal nic, co be nešlo olópat, ale jak mě zmerčel, hneď spostil: Hello Mr. Capitalist! Ja marhaba! Kayf hálek!

Where the fuck am I? ptám se zdvořelo jazekem, o kerym sem dófal, že je to angličtina, a strkám smraďochovi pod nos kartičko s mapkó a adresó hotelo. Hokenář na ňo čočel, jak žid na jeleto, krótil palecó a mlel arabske: Ma fhemtesh anvan az zanqua!

Ježišmarjájózef, tož to sme na tym obá sténě! nadával sem mo, jak kdebe za to muhl. Te neomiš čist hade, já neomim čist hade, co včel? No nazdar!

Nazdááár! Jak se máš? Pudem na jedno? slešim najednó za zádama.

Ha! Lojzek Cófalu, meslim si, ale je nejaké černé. Tož mo opatrno povidám:
Nazdar Lojzko. Kde ses tak opálel?

Neni jsem Lojzek, vole. Já jmenuju Ala Feríd ben Abd ar-Rahmán, ale šikej mi Alfrede. Já studoval ve Prase.

Božinko, tebe mě seslalo samo nebe, Alfréde! Co tade děláš?

Já jsem učitel, tady učitelím. Máš pivo? Fernet? Becherovku?

Mám šlihovico. Ale pozor, předloňskó třeapadesátko, pozdní sběr!

Tak to ty jít k nám domů! Oběd, čaj, šíša, popijeme, pokecáme! Pak do Cascade zavedu, ty klídek.

A šle sme. Alfréd cestó vekládal, jak kdese Židi pálele ve Fezo gořalko z fíku, řikale ji židovská voda a eště dnes pré verábijó víno, ale nesmi se nikde prodávat, poněvač to Alláh nerád vidi, ale nekeři moslimi si aji tak rádi doma přehnó, šak pod střeche staveni přece néni z nebička vidět, a aji kdebe, šak on se Alláh nezvencne, né?
Každé drohé Fezan bel jeho bratranec, stréček nebo inči přizeň, s každym belo třeba postát a pokláboset. Na to šup sem se otřepal, oklednil a te historicky zajimavostě se před méma očema počale same okazovat. Naráz sem pochopil, že nestači jit jak ovca za delegátem a hledět - toď je mešita, toď zas medresa, to je súk a toto papučárňa. Návštěvnik mosi poznat celó medino, nasáknót jeji atmosféró a pochopit te ledi, jináč nic nenande. A nande-le, jak be nenašil.

                                                                    ><

Nevěřel bes, ale ti Maročani só v sókromi sténě dobrosrdečni a pohostinni ledi, jak me Hanáci. Rozdale be prvni posledni. Po bohaté žranice donesle mátové čaj, já sem vetahl z baťužka šlihovico a Alfréduv tatik poročil mladymo, ať zapáli šíšo - vodni fajo. Já nemám zálebo v kóřeni exotickyho charabéli, ale zveke se majó octivat, tož sme se starym pánem čmóchale, popijele a módře rozprávěle. Očitelské nám dělal tlomočnika.
Pantáta bel veleké mudrlant a hovořel košatě, jak kdež káže velebniček. Kdež sem se veptával, co só zač ti otravni a zeskochtivi naháněči, povidal:

Lidé jsou různí. Podívejte se, jak různé prsty se sejdou na pouhé jedné lidské ruce. Lidé pak musí být nutně velmi různí. Inšalláh.

Potem se nenápadně zminil, že vede klobóčnictvi, na krámě má feze všeckéch drohu a velekosti, originál marocká ročni práca, a ešle bech neměl choť nakóknót, že mně odělá ceno. Hneď sem věděl aji bez překlado, že méno Ala Feríd ben Abd ar-Rahmán je po našem - Alfréd Hučkok.

Tož leda nakóknót, to bech muhl, pravim, abech okázal vechováni.

Víc ani nežádám. Když strčí velbloud hlavu do stanu, za chvíli vleze celý. Inšalláh, opáčel staré pán a ož mě s Alfrédem vedle do kvelbo plnyho čepic. Kerá be se mně pré névic pozdávala. Tož sem okázal na jedno se štitkem Original Marrocan head a v tem to začlo:

To je znamenitá volba, pane. Je to nejlepší kousek, co tu mám. Kolik byste za ni dal?

Já nemám ani vindro. Deť sem všecko ovalel za ten zatrápené tepich. Nanévéš bech veštrachal tak sedm dirhamu...

Alláh mě netrestej! Kdybych přijal vaši hanebnou nabídku, nemohl bych se podívat svému otci, jenž vybudoval tento obchod takřka z ničeho, do očí! Ten, kdyby se to dozvěděl, musel by se v hrobě obrátit! překládal Alfréd tatikuv teatrálni projev.

Tož teda osm.

Vy nemilosrdný vrahu mých dětí a vnoučat! Jenom materiál mě přišel na šedesát dirhamů a kde je práce? Kde? Za méně než sto dvacet... Dobrá, že jste to vy, tak za méně než devadesát, to nemohu dát.

Hmmm, devět?

Devět? Synu, slyšíš toho troufalce? Kdybys ty přijal podobnou nabídku, okamžitě bych tě vydědil! Vyloučeno! Osmdesát, ani o dirham levněji!

Tož já to teda nechco. Šak mám rádiovko.

Osmdesát? Promiňte, přeřekl jsem se, chtěl jsem říct, že stojí šedesát, ale pro vás za padesát, budete-li můj podnik doporučovat. Jen pohleďte na tu precizní práci dětských rukou, které tento klenot mezi fezy steh po stehu vyšily!

Deť je to vešity strojově...

Nechť ti matka tvého velblouda plivne do jogurtu! Týden bude celá moje rodina hladovět, ale dobrá, ať je tedy po tvém, neúprosný a bezcitný cizinče. Čtyřicet dirhamů!

Te, Afréde, nedalo be se to nejak zkrátit?

To byste otce urazil. Pohleďte, jakou má radost!

Ale já mám o sebe skotečně akorát téch devět...

Můj bratře z daleké Evropy, pojď kousek dál od okna, ať to Alláh nevidí - třicet! Ale nesmí se to dozvědět moje žena, neboť by žalem předčasně porodila, a to ani není těhotná. Co je třicet dirhamů pro bohatého... Co že to jsi?

Duchodce.

Aha. Co je dvacet dirhamů pro bohatého důchodce z Evropy, proti tomuto jedinečnému modelu, skvostu poctivého marockého kloboučnictví, jímž tato pokrývka hlavy bezesporu je?

To ož sem nevěděl kam ohnót s očema abech se nesmál. Kopec lhal tak špatně, až mně ho belo chvilema líto a jak sem tak nervózně v prstech obracel ten fez narobe, padl mě zrak na futro. Na štitko bel vetištěné nápis - Fezko Strakonice.

                             
                                                                    ><

A jelo se dom.
Nebelo řizku, nebelo bochet, ani šlihovice ož nebelo. Postile nám film Zachraňte Willyho, já ož sem se viděl doma ve vani plné horké vode a ta paňmáma, co zas seděděla vedle, mně čim dál vic přepominala velrebo. Na rozdil od rebe ale furt mlela. Toto a tamto, že je vdovó, že má pěkny hospodářstvi a že bech za ňó měl nekde přejet. A vubec, že besme to muhle dat dohromade a podobny řeče vedla.
Já sem se snažel dělat, že so neviditelné, jak mně to méch sto pět kilo váhe jenom dovolovalo. Tlačel sem se do sedadla chtěja bet menšim a eště menšim, až bech bel némenšim na celym světě. Zrovna tak, jak to napsal Jora Wolkeru, keryho pudo s pokoró pozdravit na krchov, až zas v srpno přejedo do Prostijova na dožató.