Dorty

„K večeři budou dorty,“ oznámila spokojeně maminka.

„Už to nemůžu ani cejtit!“ zavyl synátor.

„Fuj!“ přidala se pubescentní dcera s ostnem trčícím z delikátního místa pod dolním rtem.

„Nemůžu si dát chleba se sejrem nebo se šunkou?“ přidal se plačtivě další hladový krk, druhorozený syn, dvanáct let, tváře zbrázděné mladistvým akné.

Maminka mávla líně masitou rukou a z tváře jí ani na okamžik nezmizel dobrotivý výraz.

„Počkáme na tatínka, až se vrátí z toalety. A nechci nic slyšet. Matýsku, sýr ani šunku nemáme, chleba je starý a plesnivý, jestli máš chuť.“

„Zasraný dorty!“ zarouhal se Piktor, Matesův bratr. S chmurnou vidinou další nesnesitelné večeře

nastavil bratrovi nohu, aby si ulevil cizím neštěstím. Matýsek se zapotácel a vrazil tučným ramenem do sestry. Nadávka a bolestivý kopanec bezprostředně následovaly.

„Neperte se,“ přikázala mateř a zamračila se výhrůžně na Piktora. „Tatínek už jde!“

A opravdu, dveře hajzlu se se zaskřípěním otevřely a s ochromujícím závanem do kuchyně vstoupil otec.

„Matko, ty štafetky jsou dnes opravdu vynikající!“ zachrochtal plnotučný táta. Čokoládová poleva mu jako jedlý šmír zamazala nejbližší okolí černé díry, ve které mizely malé kostky moučníku jeden za druhým. Hlava rodiny si je nabírala bohatými hrstmi z umaštěné papírové škatule, vyložené uprostřed kulatého stolu, dominanty jídelního koutku.

„Viď?“ přitakala dobromyslně máti a také jich poslala pár tam dolů.

„Ten krém uvnitř smrdí,“ varoval taťku Matýsek a aby svým slovům dodal váhu, nakrčil nos.

„To je vůně kokosu,“ řekla zasněně maminka a olízla několik drobků, které se jí přilepily na horním rtu. „Jestli ti nechutná, vem si rumový řezy. Dala jsem pár na tác, ve špajzce jsou ještě dva velký fláky.“

„Já to jíst nebudu,“ dala se do pláče dcera Faranka. „Ve škole jsme byli na vyšetření a sestřička říkala, že mám náběh na cukrovku. Jestli nezačnu jíst víc ovoce a zeleniny, dostanu infarkt a budu si muset píchat inzulín.“

„Jestli dostaneš infarkt, ochrneš?“ zeptal se Matýsek a otáčel ukazováčkem zabořeným v rumovém řezu. Příjemně studený pocit, ale nechutně to čvachtalo. Cítil, jak se mu v žaludku cosi příčí – asi mandlový zákusek, co byl k obědu jako hlavní chod. Z čeho se poslední dobou dělají ty mandlové náplně? Z mandlí určitě ne, to by nechutnalo jako pochcaný polystyrén.

„Jestli dostane infarkt,“ vstoupil do toho Piktor s pusou plnou tvarohové kostky, „píchnem jí inzulín do kokosky a narvem jí to do chřtánu. Tím zabijem dvě mouchy jednou ranou.“

„Já to nechápu,“ řekl po chvíli přemýšlení Matýsek a otec vědoucně přikývl. Faranka se kabonila a před sebou šoupala sem a tam talířem plným dortů. Uprostřed trůnil monstrózní větrník naplněný k prasknutí lesklou upocenou karamelovou hmotou.

„Cukrovku nedostaneš z dortů. Dorty, to je samý cukr,“ poučila dcerku mama-san. „Cukrovka je, když ti cukry chybí.“

Tatínek znovu přikývl a požádal manželku o dezertní nůž, aby mohl nakrojit velký kulatý narozeninový dort. Nalil si z karafy žlutou limonádu a radostně sledoval utíkající bublinky.

„Jsou jako malý perličky,“ zamumlal zasněně, vzápětí zdatně otevřel chřtán a nechal na vidličce vjet dovnitř nákladní expres šlehačkové delikatesy.

„To sou ale jednoduchý cukry,“ zamudroval Matýsek a vytáhl prst z řezu. Měl ho celý zamazaný od rumové náplně. Jako by si ho vytáhl rovnou ze zadku. „Tydle cukry sou složitý a tělo je neumí rozložit. Faranice by měla jíst teda spíš banány a pomeranče než rafinovaný cukry a šlehačkový náplně.“

„Banány! Pomeranče! Sýr a šunka! Myslíte si, že s tatínkem krademe?“ rozohnila se maminka a jak křičela, prskala kolem sebe hnědé drobečky čokoládového košíčku s hutnou náplní.

Piktor dojedl kostku a natáhl se pro další. Byly to jediné dorty, ze kterých mu ještě nebylo zle. Připadalo mu, že tvaroh je skutečně tvaroh, ne náhražka. Možná, že náhražka tvarohu neexistuje, nebo ji nelze tak snadno vyrobit jako falešnou čokoládu, šlehačku, mandle nebo karamelový krém.

Matýsek udělal další díru do rumového řezu a hleděl přitom vzdorovitě na sestru. Ani jeden z nich zatím nic nesnědl. Ostatní mlčky jedli, pili, hodovali.

Nakonec maminka vykřikla: „Místo abyste byli rádi, že máte co jíst, tak si tu takhle vymýšlíte. Matýsku, okamžitě sněz tu kostku, co jsi rozpíchal. A ty, Farko, honem si ber z talíře. Jestli chceš banány, tak za tím větrníkem i odsud vidím velký banán v čokoládě. V čokoládě! Za našich mladých let byla čokoláda vzácnost, mohli jsme se po ní utlouct. Dneska ji máš kdykoliv na dosah ruky a co? - Jen pořád nějaké stížnosti a zlobení. Tak šup – sněz ten banán, ať tatínek nemusí odepínat pásek!“

Faranka určitě nechtěla, aby byl pásek odepínán, a tak chytla do ruky macatý banán v čokoládě a strčila si ho do pusy. Piktor na ni hleděl se směsicí znechucení a zděšení. Kdyby to nebyla jeho sestra a její tvář neměla barvu a kvalitu syrového listového těsta s rozinkami (beďary), rozsetými kolem stříbrného trnového piercingu, evokoval by pohled na čokobanán nořící se mezi její zkřivené pootevřené rty jakýsi základní, prastarý instinkt. Takhle pociťoval v podbřišku jen intenzivní hnus.

„Fujtajbl, já se pobleju,“ oznámil.

„Domlaskni tvaroháčka a dopij limo,“ nenechala se vyvést z míry máma. Nervy měla obalené pořádnou vrstvou izolace, stejně jako kosti, šlachy a svaly.

Matýsek si nacpal celou rozšmelcovanou kostku do pusy. Umístil si ji za levou tvář a tlakem ruky si ji pak protlačil mezi zuby. Několikrát ztěžka polkl a celý ten hnus zapil slazenou vodou.

„Dokuř už ten banán, sakra!“ obořil se Piktor na sestru. Rychle polknul a vzápětí se divoce rozkašlal. Kusy tvarohového syntetického koncentrátu poprskal všechny kolem sebe.

„To tady ani při jednom jídle nemůže být klid?“ praštil táta do stolu, až zbytky dortů poskočily. Na krásné vznášející se perličky ve sklenici dočista zapomněl. Napětí trvalo jen chvíli, pak mu přes tvář jako mrak přes slunce přejela ospalost.

Líně vstal a odkolébal se k pohovce v obýváku.

Máma ho následovala.

„Zapni bednu, budou zprávy,“ řekl, jako by oznamoval bůhvíjak důležitou informaci.

Máma poslechla a obývák zaplnily obrazy a zvuky dnešních událostí.

Rodiče apaticky sledovali pravidelnou dávku katastrof a chmurných výhledů.

„Někdo by je už měl od těch jejich koryt odstavit. Všecky bych je vzal... a... a pěkně jim ukázal, zač je toho loket.“

Tátův proslov byl přerušen zívnutím a ospalým zamrkáním oček v nařvaném obličeji.

Máma apaticky přikývla a položila si nohy na měkoučký podnožník.

Za chvíli se do pokoje připloužili ostatní. Piktor se rozvalil v křesle, Matýsek s Farankou sebou plácli se zaduněním na koberec.

Zprávy jely dál a dál... táta začal podřimovat a máma do něj nakonec šťouchla, sama v očekávání něčeho důležitého.

Komentátor slavnostně, s idiotským celuloidovým úsměvem ve tváři, oznámil, že dotace na dorty a sortiment sladkého zboží byly pro příští čtvrtletí navýšeny a v zásobovacích střediscích se dá očekávat razantní pokles již tak rekordně nízkých cen.

Táta nedůvěřivě zakroutil hlavou – samé špatné zprávy a najednou tohle, ale máma jen vítězoslavně pokývla hlavou a láskyplně se zahleděla směrem ke kuchyni, kde z přebohaté večeře zůstalo jen pár menších kousků.

Všechno je nakonec v pořádku.