Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVirtuální realita nebo reálná virtualita ?
Autor
Cypherion
Úvod
Žijeme ve světě 21.století. Počátky lidství jsou nám neznámé, nejstarší civilizace, která začala zaznamenávat svou historii, je datována do 4 tisíciletí př.n.l. Kdy a jak jsme se ale začali vyvíjet? Vědci tvrdí, že předchůdce dnešních lidoopů a lidí žil před 16-8 miliony lety a jistě ho počítají za primitivní stvoření, podle paleontologického bádání by však lidé museli chodit po této zemi společně s dinosaury. Vypovídají o tom četné nálezy fosílií lidských stop (lidí současného typu) ve stejných geologických vrstvách jako se nachází stopy dinosaurů. Takové tvrzení je ovšem nepřijatelné. Vyvinuli jsme se z opice. Nevadí, že nám chybí podstatný článek onoho vývoje? Prozatím pouze nebyl nalezen, nebudeme snad zpochybňovat Darwinovu teorii i v jiných přijatých tvrzeních.
Ale počkat, je sice naprosto nepopíratelné, že například jako embryo procházíme vývojovými stádiemi, tudíž, stádiemi našeho vývoje, co ale třeba lidská buňka? Obsahuje takové množství mechanizovaných součástí a systematických procesů, které se jeví natolik komplexními, že darwinova teorie vzniku života na Zemi se sype jako domeček z karet. V poslední době se od Darwinismu již ustupuje, na univerzitách se přihází s novými postupy a interpretacemi, přechází se k neodarwinismu, mezi elitními vědci se však stále pramálo setkáte s inovátorským přístupem, stále se na vše pohlíží dogmaticky. A to je také naše záhuba.
Jako další příklad bych rád uvedl nedávné poznatky z Marsu. Nasa provádí systematickou selekci dat přicházejících z vesmíru a to co nespadá do statusu quo prostě neuznává. Fotky pořízené modulem Mars Global surveyor byly vytříděny stejným způsobem. Ty, jenž se voně nedostaly před zraky veřejnosti pak byly zveřejněny bývalými pracovníky Nasa. Zjevují megalitické struktury, prokazatelné snímky čehosi co se obvykle na 100% klasifikuje jako stromořadí, pozůstatky skleněných budov. Tyto předložené snímky byly posuzovány z vědeckého hlediska, tj. byly vyhodnoceny vědeckými postupy, stejnými postupy, jako se vyhodnocují ostatní data, byly však zahozeny jako nehodící se materiály. Asi není od věci podotknout, že při formování se Nasa ve svých regulích jasně vyhradilo, že jakékoli náznaky mimozemského života bude prioritně klasifikovat jako neprokazatelná.
Dogma. Největším dogmatem je nejspíš to církevní - a mám na mysli spíše katolické církevní dogma, protože to je nejvíc příkladné. Také se nevymezuji proti víře jako takové, jde mi přísně o církev. Asi nejvíc do nebe volajícím absurdním postulátem Vatikánu je jeho postoj vůči homosexuálům a s tím kontrastující počet pedofilních homosexuálů v jeho řadách. Nejhorší pak asi je fakt, že sám Vatikán s takovými jedinci nakládá jakoby měli přístup k programu na ochranu svědků. Dogma převrácené naruby.
Co jsem se tímto úvodem pokoušel ilustrovat? Uvedl jsem pouze pár nejznámějších příkladů, které se však jeví příkladem toho, jak naše moderní světová společnost nakládá se svými životy, neboli jak interpretuje realitu. A říká se, že realita je zrovna taková, jakou si ji představíme. Každý z nás si vytváří svůj malý řetězec ohraničení, aby nemusel obsáhnout celkové uspořádání universa, protože by to nemuselo být zrovna pro jeho malé Já přínosné a pozitivní, a protože by nemuselo zapadat do zažitých definic, tudíž by se vyčleňovalo. Naše společnost není s to přijímat pravdu, bojíme se čeho bychom se mohli dobrat, jsme sobečtí a tak si vytváříme iluze – virtuální realitu. Anebo je to pouhá reálná virtualita?
Virtuální realita
Na samém začátku jsem citoval pasáž ze světoznámého filmu Matrix. V této scéně přichází Neo, vyvolený, k vědmě, aby mu řekla zda je opravdu vyvolený. Neo se již odpojil z matrixu – Morpheus, jakýsi jeho průvodce po reálném světě, mu nabídl dvě pilulky. Když by si vzal modrou, na vše by zapoměl a probudil by se jakoby nic ve své posteli. On si však vzal červenou, aby zjistil jak hluboko vede králičí nora. A vskutku, kdo by si červenou pilulku nevzal. Matrix sám o sobě je velmi zajímavý počin, ve své komplexitě zahnuje nepřeberné množství informací, anebo je to možná jen tím, že jeho ústředním tématem je právě ona otázka virtuální reality. Jsou opravdu řežiséři filmu, bratři Wachowští natolik schopnými scénaristy, že do každé scény záměrně vkládají obrovské množství symbolismu a subliminálních součástí, či je to jen ono téma, které se rozvíjí samo o sobě, jakmile je rozvinuto? Co například takový Morpheus? Jméno mu očividně vybrali právě režiséři – pochází od slova morfovat, protože je to právě on, kdo převádí lidi ze světa matrixu do toho opravového. Z řecké mytologie je to pak syn boha spánku Hypna, který se zjevoval lidem ve snu a mohl na sebe vzít jakoukoli podobu. Film je pojatý právě tak; když jsem ho poprvé viděl, zcela mě oslnil, pozoroval jsem po té ještě nesčetněkrát jako přikovaný televizní obrazovku, když jsem se na něj díval znova a znova a znova...
To mě přivádí k tomu, jak sofistikovaně jsou filmy dneška tvořeny. Režiséři jsou již více než jen technicky a organizačně zdatnými umělci. Začínají využívat technik spouštějících podvědomé reakce u diváků, nutících je obdivovat takto vytvořená díla. Takové podprahové signály, objevující se ve filmu, jsou snad těmi nejrozšířenějšími manipulacemi. Když nám v jednom z 24 políček promítaného filmu probleskne pop corn, dostaneme na něj pravděpodobně chuť. Lidské oko takový podprahový signál zaznamená a uloží ho do příslušné přihrátky v našem mozku, my o tom však nevíme, a tak se sice nedá o podprahových signálech tvrdit, že jsou zjevnými, a oddělovat je tak od těch méně zjevných, avšak techniky používané přímo tvůrci filmů jsou mnohem důmyslnější. Jako příklad bych mohl uvést film Inception (Počátek) z roku 2010, který se zabývá lidskými sny a tím, jak je s nimi možné operovat - pomocí vniknutí do snu právě spícího člověka je možné krást informace dostupné jen jemu, což z této činnosti dělá velmi lukrativní byznys. O co se však nikdo nepokouší je vniknutí za účelem změny vnímání reality spícího jedince a dosažení tak potřebných cílů - hlavní hrdina se to snaží po dobu celého filmu provést. Toť zápletka, co však málokdo postřehl z tohoto díla, krom výtečně provedených bojových scén, je právě ona výše popsaná technika prováděná prostřednictvím samotného filmu. Režisér Christopher Nolan zdřejmě nastudoval principy hypnózy, neboť tím, že putuje ze snu do snu a plete tak všem divákům hlavy, vkládá zároveň do jejich mozku podprahové informace a dostává se tak do hlubokého podvědomí svého subjektu (stejně jako ve filmu hlavní hrdina). Když se křivka soustředění ocitá takzvaně na dně, jsou diváci natolik podvědomě namotáni na záchytné body příběhu, že si pan režisér může dovolit dělat s nimi doslova cokoli. V takovéto fázi soustředění pozornosti se fakticky jedná o pasivní hypnózu a tehdy hypnotizér může vkládat do podvědomí svého subjektu určité informace, přes hluboké emocionální vjemy, slova, intonaci.
Nebo jejich konkrétní kombinaci. Incepce diváky uvádí bod po bodu do hypnotického stavu, tak jak se to dělá při opravdové hypnóze, zanechávajíc upomínky na zvukový signál, který má odlákat pozornost a kterým se zároveň v příběhu jeho protagonisté vyprostí z tří snů. Na dně křivky soutředění pak Nolan vypráví dojemný příběh poskytující návod na vyrovnávání se s těžkými psychologickými traumaty. Vše je uzavřeno, když se nakonec alarm ozve – ve filmu se zachrání postavy příběhu a v reálu je divákum navozena myšlenka příjemného smíření. A to je pozitivní příklad. Kolik však je filmů, které můžou mít na společnost dopad negativní? Kolik z nich je zmanipulováno u příležitosti geopolitických událostí? Úplnou pravdu se nejspíš nedozvíme, musím se ale ptát, co je tedy reálné? A jak nás něco takového může změnit?
Počítačové hry jsou dalším z neduhů moderní společnosti a zasahují spíše mladší pokolení, ale to především proto, že děti jsou kupříkladu více formovatelné. Nelze ani vysvětlit jaký je to pocit být připoután dvacet hodin k monitoru a hrát svou oblíbenou hru. Někdo by mohl tvrdit že je to lepší než kokain, lepší než sex, opak je však pravdou. Můžeme se přesvědčit na vlastní oči a pustit si videonahrávku některého z „pařanů“, když je jim nějakým způsobem odebrán přístup k jejich závislosti. Většinou je chytá amok, řádí a řvou, jsou vysoce agresivní. V takových chvílích jim byl odebrán jediný klíč ode dveří do jiného světa, světa v němž se skrývají před tvrdou realitou. Stačí s takovými lidmi ztrávit pár chvil a každému je hned jasné, že žijí někde trochu jinde. Jedná se o cílený brainwashing? Ovšem, hry jsou koncipovány velmi důmyslně a ty nejlepší jsou propracované do detailu, proto hráče svádějí. Je zde ale i něco víc – stejně jako skvělé filmy nabízejí možnost prožít konkrétní události z pohodlí svého domova či promítacího sálu. Jedná se o takzvaný zážitek z druhé ruky (secondhand experience). Chceme být mocnými válečníky rozsekávající hordy příšer zla – zapneme hru a najednou se stalo, přejeme si prožít úžasné dobrodružství jako neohrožení piráti – zkoukneme další film. Tato multimédia nedělají přitom nic víc, než že koncentrují celou naši pozornost na objekty na monitoru nebo obrazovky a pokud jsou správně provedeny, nutí k opětovné konzumaci.
A právě dvě poslední zmíněné věci využívá médium nám nejvíce dostupné, to jenž nás nejvíce zajímá – medium informační. Televizní zprávy, noviny, dokonce rádio, všemožné projevy autorit, všichni se řídí jedním a tím samým – opakovat, opakovat, opakovat. Koncentrace naší pozornosti probíhá samovolně, jedině repetice z nás však může udělat posluchače v obraze. A není k tomu vždy potřeba audiovizuálních prostředků, postačí správně volená kombinace slov, intonace a důležitost zdělovaného. Neznám snad žádný natolik věrohodný zdroj informací, u něhož bych si byl stoprocentně jist aktuálností a stoprocentní nezaujatostí. Novinky nás však zajímají a my nasloucháme; když si pak máme vytvořit kritické stanovisko, můžeme tak učinit pouze na základě poskytnutých údajů. Tudíž je pro nás kontinuálně vytvářena druhá realita a v přetechnizovaném světě se snad již nenajde možnosti úniku před dostupnýma prodlouženýma rukama této reality. Jsme neustále zasypávani daty, naše mozky musí vstřebávat slova, čísla, dávat je do souvislostí a ty pak upravovat. Z mého pohledu funguje tento proces jako nekonečná skládačka, stačí jen najít skulinku, do které vložit to či ono, dle potřeb zhůry.
Tato skulinka se nachází mezi řádky. Ve výše popisované scéně se Morpheus snaží Neovi vysvětlit, proč ho k němu svatá trojice (Trinity) přivedla. Je pouhým otrokem ve světě, který byl předestřen před jeho zraky, Neo už to ví, jen o tom neví, nevěří například v osud, protože to by znamenalo, že není pánem svého života. Matrix je všude kolem nás, vidíme ho když se podíváme z okna, nebo když si zapneme televizi, když jdeme do práce, když vyřizujeme poplatky. On už se do něho narodil, cítí, že se světem je něco špatně, to něco ho uvrhlo do zajetí, do vězení, jež nemůže cítit, ochutnat nebo se ho dotknout, vězení pro jeho mysl. Počkat, pro jeho mysl? To praví mu Morpheus – počkat Morfeus? Morfologie? Toť přeci tvarosloví! Vězení pro mysl, které se po odpojení z Matrixu zjevuje jako pouhý počítačový kód z písmen a znaků, jenž pro toho, kdo byl odpojen a již dlouho se na takový kód dívá, představuje probíhající realitu.
A tím se dostáváme k jádru problému – ke slovu. Pokud se nad tím zamyslíme, vše co máme v hlavě nám bylo dáno od narození pomocí zážitků, které však vždy byly provázeny slovy. A proč tomu tak je? Jedná se o synchronizaci se společností, neboli sladění. Je v nás jakási dynamika, jež je založena na určitém pravidle, které když poznáme, můžeme kontrolovat. Bez tohoto pochopení by jedinec ve společnosti nepřežil. Když se zesynchronizujeme, můžeme jednat s lidmi, pokračovat ve svém životě, jednoduše začlenit se. K tomu nám dopomáhá jazyk (nebo jazyky). Dokážeme se sice dorozumívat i jinými způsoby, jazykové prostředky jsou však nezbytnými pro existenci rozvinuté společnosti. Nazývá se ale synchronizací syntetickou, která je využívána v médiích výše popsaných, když jde o upotřebení čistě na profesionální etymologické úrovni. Nejde ani tak o to, že by byla vyvíjena nová slova, jde spíše o použití konkrétních slov v korektních slovních vazbách. Takové vazby pak mohou spouštět konkrétní psychologické a emocionální reakce. Kupříkladu z projevů mnohých autorit můžeme kritickým okem postřehnout manipulativní podtext, tato iluze však pouze vychází ze syntaxu a intonace hlasu. Dokonce i ti prozíravější z nás mohou lehce podlehnout manipulativnímu projevu a uzavřít si přístup k vyšším způsobovým typům myšlení. V takových případech se uzavíráme do konceptu, stylu, propadáme ideologiím, podleháme dogmatům. Hitler o tom jistě věděl.
Vychytrale se působí na cílové skupiny, říká se nám co chceme slyšet, protože se ví jak zareagujeme, jde ale především o jev, jenž jsem nazval transmutace. Každý moment, každá naše vzpomínka je svázaná s chemickou signaturou, tvořenou našim mozkem pomocí emoční kalibrace prožívaného, daného momentu. Vzpomínky, jak se přítomným momentům přezdívá, jsou přenášeny pomocí konkrétní chemické reakce, probíhající v našem tělě – stejně jako když chceme vyvolat fotku v temné místnosti. Tyto chemické reakce nám dovolují vzpomínat – vyvolávat obrázky spojené s prožitky – těm pak říkáme zkušenosti. Když pak ve chvíli, kdy náš mozek ukládá přítomné momenty, někdo vloží do tohoto procesu konkrétní slova v konkrétním kontextu, zabarvení, situaci a prostředí, dokáže způsobit zesychronizování našeho já s potřebným systémem společnosti. A vzhledem k tomu, že všechny přítomné problémy řešíme na základě našich předešlých zkušeností, je pochopitelné jak nás někdo může podprahově ovlivňovat. Je to stejné jako u filmu, nemusíme ani zpozorovat, že se jedná o „incepci“.
Vše přitom probíhá neustále a dokola, repetice zajišťuje poslušnost. Namísto přírodní repetice, zvuků vody, stromů, zvířat, pouze ničíme své okolí a obklopujeme se čím dál tím víc syntetickým, kameným, popřípadě železným prostředím, nasloucháme stále víc a víc polopravdám, ba lžím a kvůli nim se navzájem i zabijíme. Žijeme nepřirozenými cykly, odloučení od reality této planety již dávno proběhlo, my žijeme náhradní realitu, ze které vymanit se je pro většinu z nás prakticky nemožné. Často mi argumentují, vždyť jsme ale svobodní, žijeme v demokracii. Nemůžeme přece jednat svobodně, pokud jsme stále nuceni pouze reagovat na podněty zvenčí. Reagovat jsme se naučili na to, co dělají ostatní (například oblíbený sportovec), abychom takto kompenzovali nedostatek reálných prožitků. Vůdčí osobnosti již nesplňují svou premisi – že toto vedení na ně bude uvaleno lidem – tehdy je možno tvořit, a ne odňato – tehdy jen parazituje. Ve významech jednotlivých slov je uzavřena ona realita – podklady na chybné logice a umělém argumentování a vytváření umělých problémů jednoznačně nic neřeší. Každý z nás je unikát a kdyby existovala opodstatněná pravidla, tato charakteristika by se projevovala unisono, zatímco nám předhazují iluze místo pravidel a každý je pouhou kopií kopie. Pokud takováto definice není definicí počitačové hry pak tedy minimálně virtuální reality.
Reálná virtualita
V předešlé části jsem rozebral své ponětí virtuální reality – dle mého názoru jde o co nejpřesnější napodobeninu totohle života, této reálné virtuality, upravené do chtěné podoby.
Co pak představuje pojem reálná virtualita? Je to tenhle život, který může být hrou aniž bychom o tom věděli, tj. možná, že existujeme v jiné realitě. Co třeba efekt drog, který popisují ti, kdož je užívají? Pomocí jedné pilulky extáze (MDMA) se dokáže člověk odpravit do sféry, v níž zvuky jsou zostřené, vjemy hluboké, jsou přítomny halucinace, a co víc, čas je zrychlený. Připisujeme takový efekt aktivitě mozku pod vlivem zvýšené hormonální činnosti, ale znamená to, že jevy takto způsobené nejsou pro jejich příjemce reálné? Již Platón ve své teorii o světě idejí tvrdil, že jsme připoutáni ke křeslům v jeskyni, na jejíž stěně vidíme pouhé stíny lidí a dalších objektů tančících před ohněm. Když jeden z nás se odpoutá a výjde, zří. Co kdyby ono odpoutání bylo jen krátkodobé a šlo ho navodit mimojiné pomocí drog? Jsou i jiné způsoby jako meditace. V meditativních stavech se lámové tibetu postí celé týdny (nejí ani nepijí). Kde se nacházejí? Neodpoutali se náhodou? A co sny? Kde jsme když sníme, kde se nalézá naše vědomí, doteď nevíme. Je to jako s Neem v Matrixu. V posledním díle filmu se dozvídá, že v reálném světě ovládá stejné schopnosti, jako v matrixu, dokonce po tom co je oslepen, vidí onen kód, jenž prostupuje jeho vědomí. Nakonec nachází východisko a naději na usmíření lidí se stroji – obětuje se v zájmu vyššího principu – odpoutá se.
Závěr
Tato reálná virtualita, tato hra, může být v realitě ve které ji hrajeme virtuální realitou a zároveň, virtuální realita, hra nejpřesněji snažící se napodobit tuto reálnou virtualitu, může být reálnou virtualitou, pokud nevíme že je to jen hra. Spletité možosti interpretace nechávám viset ve vzduchu tak jako prapor, jenž vlaje ve větru.