Jak sem cestovala do Želivi a spjet

Bila sem na víročním setkání z nakladatelstfí i s některími známími osobnostmi s pépé i s písmáka a bilo to tam fakt príma. Dobrí pivo, dokonce i náfštěva pivovaru, supr, čupr gut. Ofšem musela sem se tam nějak dostat a bilo to skoro přes celou rebubliku, asi tak třistapadesát kilometrů, jenže jak je mím dobrím zvikem, najezdila sem pochopitelně mnohem víc a o tom vám chci viprávjet.

Brala sem sebou takovího mladího kluka a nakladatel mi dopředu řek, že prí moc řeči nenadělá. To bi mi vůbec nevadilo, páč některí žvásti fakt poslouchat nemusím. Ale kluk si asi řek, že bi mje mjel cestou bavit. Bohužel to bil takoví ten típek, ze kterího nevipadne nic, co bi vás zaujalo, spíš si f duchu říkáte, pro ráni Boží, zavři uš hubu.

Říkám, mu, „hele, Honzo, nevím gde sem si dala vjetnamskí bríle do dálky a vidím fakt blbje, nepřečtu navjestí, musíš mje navést na dálnici a dělat mi navigátora.“

Ale to víte, zlatí oči. Kluk žvanil pitominy a prí, „tadi sme jezdili s mamkou a nevlastním otcem a tadi sem chodil do školi, támdle na objedi a doufám, že tam budou nějakí holki f mím vjeku, páč mám smůlu na fstahy. Mjel sem dilema, jestli si vzít bundu, nebo sako, furt sem nevjeděl, nakonec vihrálo sako, páč má hodně kapes a vlasi sem si sám ostříhal, abi sem se líbil“ a taki jak seká zahradu a v noci šel schovat sekačku a podobní skfosti.

Tiše sem trpjela a říkám mu, „Honzo, sakra, soustřeť se na cestu a naviguj,“ jenže kluk bil mišlenkama furt mimo, zapomínal se, tak se stalo, že sme jeli aš do Olomouce úplníma kotěhůlkama. Jestli něco nesnáším, tak kotěhůlky, zvlášť diš si za drahí peníz koupím dálniční známku.

Ke fšemu si koupil velkou petku piva, furt si chlastal a chtěl každou chfíli čůrat.

Bila sem uš pjekně fsteklá a přiznávám, že sem mu sem tam dost sprostě nadávala.

Diš sme se konečně dostali na dálnici, mjela sem hnet dobrou náladu a říkám si, možná píše zajímavje, moch bi mi o tom povikládat.

Kluk píše scifi a vikládat o tom moc neumjel. Cestování časem a tídlenc tí vjeci. Tak se ho ptám, jak cestování časem viřešil a on obligátní stroj času. To mje sklamalo.

Diš sme se blížili k cílu, zmlknul, asi znaven dlouhou cestou a pivem.

Tak sem ho zase upozorňovala, ať se soustředí. Bohužel sem se nedočkala ani jednou.

Říkám, „helemese, vípadofka na Hupmpolec“ a von, „aha, sem se zamislel.“

Navigátor na baterki, no.

Ofšem spáteční cesta bila eště zajímavjejší a tentokrá to bila moje vina.

Kluka sem šoupla na zadní sedadlo, dal si na uši sluchátka a bil pokoj. Akorát, že sem si spletla smjeri, tak sem místo do Brna zajela do Prahi. Vono mi to bilo cestou divní, tak se ho ptám, „hele, do Prahi je stejní směr, jako do Brna?“

Několikrát sem otásku opakovala, neš ho napadlo sundat sluchátka.

„Jo, přibližně,“ řekl.

Tak sem se uklidnila, asi to něgde naváže, říkám si. Ofšem diš nic nenavazovalo, uš sem klidná nebila, jen sem se odevzdala osudu, páč sem na sebe zviklá, jakí mám orientační nesmisl a dicki si říkám, všechni cesti vedou do Říma, šak něgde dojedu.

Těsně přet Prahou se fspamatoval a říká, „mám pocit, že jedeme opačním smjerem“ a já na to, „nooo, ten pocit mám celou dobu.

F Praze sem se šťastně dostala na správní smjer, co uš, že?

Zase chtěl každou chfilku čůrat a já si říkala, to snat není možní, takoví uchcaní chlap.

Cesta se vlekla, to víte, najet dvjestě kilometrů navíc se nepodaří hnet každímu.

Jeli sme a jeli, sem tam sem na tachometru zaregistrovala stošedesát, tak sem si říkala, Růženko, sakra, fsmamatuj se! No a nějak se stalo, že sem minula vípadofku na Olomouc. To sem si fšimla hnet, ale uš bilo pozdě. Tak sem vipadla nejblišší vípadofkou, do nějakích Ivančic, či co to bilo, poptala se a jela spjet na dálnici, smjer Olomouc po nějakí úskí cestě přes pole plní řepki. Asi sem jela hodně richle, fšak víte jakí to je, diš sjedete s dálnice, to má človjek pocit, že jede krokem. Jen sem mrkla gde mám mobil a f tu ránu sme bili f řepkovím poli. Mi se tak lekli, že se i kluk probral z letargije. Vůbec sem netušila, jak je řepka visoká a tuhá. Naštěstí sme se spátky dostali bes pomoci a já se aspoň dokonale probudila, páč sem bila ospalá jak sfiňa. Nejvjetší štěstí, že sme nenabrali nějakí strom, to bisme uš asi bili f pánu.

Kluk se zas šel vičůrat a já při tí příležitosti zjistila, že si na cestu zase koupil celou petku piva!

No, nakonec to dopadlo dobře, sem tu, páč fakt nevím, co biste si beze mně počali.

A taki pan Šfejcárek bi hrozně plakal, i diš říká, že mje do smtri nechce vidět, gvůli tomu, že sem jeho skfjelí deníček zachovala pro čtenáře a publikovala na písmáku f komentech. Tak příště čekejte nějakou moc heskou zhrzenku.

Vaše vjerná a šťastně živá, Růženka.

A piš péro!