#73

 

Jsi zvíře, co přichází jen s pompézností člověka

Ale nezůstává dlouho, 

hledá a zas jinde utržený zralý trs mu po prstech stéká.

 

Hledáš tu svou jedinou díru, vědouce, že nic takového není,

Štěstí, věčná láska, 

stálý sex s jediným partnerem dennodenní.

 

A přeci tu leží, rozhalená v modrém saténu.

Krajkované kalhotky,

zvlhčené láskou snadno lhanou každému.

 

Slova – jindy důležitá slova mezi věrnými

s prvním dotykem

svlékajícím z každodenního shonu stanou se zbytnými.

 

A když ráno svítá, únavou odpadnou ta dvě těla

jen povíš dobrou kotě

A oba otočí svým světem zastrčíc hlavy do peřin***

 

Zase šlápnout do pedálů – ale ze dvou důvodů stojíš na jednom místě

Svět není nekonečný a rozkoše časem pro rozum omrzí – byť vlhnout budeš vždy znova

A musíš někde žít – vytvořit si své místo ( domov? ) odkud podnikat můžeš 

střemhlavé nálety na snad ještě neopuštěné hnízda migrujících kačenek nebo lištiček,

co nedávají svou kůži na trh tak snadno – ty taky mají svůj úkryt, svoji hlubokou noru,

pro kterou ti bude proutníkův klacek svisle vzhůru stát, jak by bystřil odrazy černých děr na radaru.

 

Je to jako mor. Jako by fakt člověčenství bylo obtíženo hříchem touhy po zkoumání,

po zvědění a prožití. Kdo chce hledat cestu ven, ten ať zví, že si už nikdy jen tak nezašuká.

 

A tak zase přicházím s pompézností člověka – šat hezký i hezká vůně, láhev vína,

Abych tě ošukal, abych prožil tvé hebké tělo, poznal každé jeho zákoutí,

Kopečky lásky s vrcholky štěstí, pahorek slasti s jeskyňkou tajemna,

Abych uslyšel tvůj třesoucí se hlas. Tak odkryj svůj fíkový list, rozhrň oponu cudnosti

A já tě obejmu hřejivými slovy, tvé vlasy si budu omotávat kolem prstů,

abych si tě podmanil jako loutku na provázcích, a pak se svět roztočí tak,

že už to nepůjde zastavit - proto zítra odejdu a tebe něžnou, světici spící,

zanechám s předtištěným dopisem doplněným o špatně vytipované jméno.

 

Kdo má něco proti, první na sebe hoď kamenem...

---