Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStrhnout - nestrhnout, Přilepit - nepřilepit
15. 05. 2012
2
3
1372
Autor
Sarlota.Alli
Lidský tělo je každý jiný a všude stejný.
Vadí mi bezmocnost kámošky, fakt, že nemůžu dělat vůbec nic. S ní, se sebou... Vzpomínam na jinou kámošku, co jsem si v podobnych situacích jeji vlasy namotala na zápěstí a pomalu ji bezvládnou tahala z moře slz. Vzpominam na jeji oči... jako z barokních obrazů bohatých šlechtičen, často zalité slzami, často jen bůh věděl od čeho. Nikdy mě neviděla plakat. Jen jednou jsem se neudržela při telefonátu. Jen jednou....
"Metoda náplasti!"
"To nefunguje!"
"Opravdu? A jak jsi k Expertovi teda přišla?"
Náplast funguje vždycky... s trochou ochoty. S pomocí obou ruk milostného trhu. Já tě miluju, miluju tě tak moc, že mě zase fyzicky bolí cizí bolest. A ne, nepomáhá, když si to necháš pro sebe... Vadí mi, že nemůžu lidi, které miluju, zachránit od všeho. Vadí mi, že už si ani na vteřinu nedokážu myslet, že ano. Vadí mi, že ti nabízím cynismus a matematické rovnice místo objetí, slz a pochopení...
Já pláču a taky to všechno chápu. Pláču nad sebou. Nad námi. Nad objektem svých tužeb, které mívali vlastně jen pramálo co dělat s tělem. Pláču nad pocity, které mám, ale už jim nedokážu dát průchod. Tuhle jsem plakala v jeho náručí, za tmy, aby mě neviděl. Málem jsem se udusila, aby mě neslyšel. Taky byl Náplastí - strhnout jí nedokážu. Chránila jsem se nejdřív šaty a teď brněním a věř mi, že slaná voda kovům nesvědčí a jednoho krásnýho dne na sobě budeš mít zrezlou schránku, ze který tě už nikdo nikdy nevystříhá... ani autogenem. To minulý brnění jsem setřásla za pět dvanáct, tohle jsem odhodlána si ponechat.
Jen tak ta náplast zůstane kde je. Ztratila jsem totiž pojem o tom, proč jsem měla pocit, že musí pryč. Asi jí škodilo něco z venčí, něco co přes brnění nemůže... Obracim se k foťáku a doufám, že mě zp(r)así. Dokonce jsem schopná věřit tomuhle spíš, než tomu, že jiná náplast to moje kuří oko vyléčí. Kuří oko znamená nízké sebevědomí (ano opravdu), bezradnost (fakt!), naivitu, únavu materiálu, obrovskej strach (z "toho" druhu samoty), ještě gigantičtější strach (z toho, že po poznání jak bezmocná jsem, co se týká jiných, jsem docela stejně bezmocná sama se sebou).
Všem svým selháním jsem přidělila pořadové číslo a doufala, že jim to dodá na bezvýznamnosti. Marně. Jdou po mně. Hnijí ve mně. Většina těch selhání byla jen fyzická... Ta romantická jsem pěstovala jen v omezené míře, o to hlouběji teď prorůstají... Ubližovala jsem, bylo mi ubližováno. Přesný poměr si netroufám odhadnout. Sem by se patřilo napsat, že krom hniloby necítím nic. Jenže je to naopak... cítím vše krom té hniloby. Ta náplast je opiová. A já jsem regulerně závislá. Takhle se kuří oko nevyléčí nikdy.
Nezáleží na náplasti, záleží na tom, co jí přikrýváš. Pokud je to škrábanec od rýpnutí do vlastních představ o sobě pak ano, náplast je nutná, jinak se ta rána podebere. Náplast musí být vybrána s ohledem na přesný vznik rány. A když nebude sedět, musí jít zase pryč... Náplast musí být trpělivá, dobrotivá, nesmí závidět a chlubit se, zbytečně se nepyšní, nedělá podlosti, nehledá vlastní prospěch, nezlobí se, nepěstuje zášť, netěší se z nespravedlnosti, ale vždy ctí pravdu. Náplast vydrží vše bezezbytku, věří bezezbytku, čeká bezezbytku, snese příkoří beze zbytku... Náplast nikdy neupadne.
Taková náplast hojí... Takovou náplast hledáš. Takovou najdeš.
3 názory
Paralela s naplasti nevim nevim. Rana se nejlepe hoji, kdyz dycha. I tak se nakonec kazda naplast sunda. Clovek by pak byl strasne oblepeny a nevedel by, kdo je.
/*