Paní zloba

Své dlouhé vlasy rozčesala jako každý den, a přece měl být tenhle den v něčem odlišný, ale o tom nic nevěděla. Snad kdyby jí to někdo pošeptal. Zasedla k učení a čas se začal vléct. Očima ulpívala na hodinách a nic. Za okny padal sníh jako už tolik let v lednu. Ona si ho však nevšímala. Očima v sešitě. Zapomněla na svět kolem sebe a přece když ji volali k obědu, slyšela. Měli kapustu. Neměla ji ráda. Zloba. Přece všechno snědla. Šla dát kočce trochu mléka. Spěchala a uklouzla na zmrzlém chodníku. Zle se uhodila do zad. Pomalu vstala. Zloba. Ach kočko, připletla ses mi do cesty. Doklopýtala domů a musela se zase učit. Nebavilo ji to. Chtěla se bavit. Zloba. Aspoň na chvilku jí srdce ohřál teplý čaj a praskání ohně. Přišla se za ní přitulit kočka. Šla se koupat. Spěchala. Před dveřmi do koupelny jí zavazela babička. Neomaleně do ní vrazila. Zloba.  Horká voda teče a pálí jí do kůže. Potopí se. Pod vodou slyší být svoje srdce. Smutně bije. Myje se. Není jí dobře. Najednou se cítí unaveně. Ještě šampón. Třesou se jí prsty, ale nevnímá je. Pokládá lahvičku a pak už neví. Nic o sobě. Při posledním výdechu vyšla jí z úst paní zloba, která ležela jí na srdci celý den. Přijde maminka. Křísí ji. Pozdě. Přijde babička. Křísí ji. Pozdě. Přijde kočka, ale ta z podlahy nevidí tu mrtvou dívku ve vaně s vlasy rozhozenými kolem obličeje. To stará karma jí zabila. To plyn z karmy jí zabil. Ne paní zloba. Už je pozdě větrat. Už je pozdě plakat. Už je pozdě mňoukat v tomto smutném bytě.